Na pamětech pracoval zvolna, pečlivě, tak jak byl zvyklý přistupovat ke své práci a tak, jak to mají ve zvyku i jeho synové. Jejich dokončení zabránila srdeční příhoda v červenci 1979. Stojí za to připomenout, že jeho syn Václav byl tehdy druhý měsíc ve vazbě v souvislosti s chystaným procesem s VONS. Z vězení se dostal krátce na otcův pohřeb, pak až v únoru 1983, kdy byl s těžkým zápalem plic a na pokraji smrti podmínečně propuštěn.
Díky pamětem otce Havla se tedy můžeme stručně seznámit s předky pražské rodiny, jejíž kořeny sahají do pozdně barokních časů, kdy Havlové vlastnili mlýny na smíchovské straně Vltavy. Starý pan Havel píše, že o předcích toho ovšem neví zas tak mnoho, ale i to, co ví, je obvykle více, než je v běžných českých rodinách zvykem. Pradědeček Václava a Ivana Havlů, se jmenoval Vácslav Julius Havel a narodil se v roce 1821 jako prvorozený syn pražského měsťana a mlynáře. Zvláštní způsob psaní tradičního českého jména zřejmě byl jejich „vynálezem“, protože první Václav v rodině se psal německy Wenzel či česky Václav.
Pradědeček měl osm sourozenců, které musel jako dědic vyplatit, kvůli čemuž musel prodat mlýn s veškerými nemovitostmi – tím mlynářství v rodině Havlů skončilo. Aby se nějak uživil, byl pradědeček nucen vstoupit do služeb státní dráhy jako vážný na nádraží. To byla tehdy velmi progresivní profese. Bydlel na Malé Straně a zemřel na zápal ledvin v roce 1884. Jeho manželka byla z Plaňan a zemřela rovněž na zápal, ale plic. Bylo to v roce 1883. Starý pan Havel o své babičce Terezii, rozené Boumové, slýchal, že byla výborná kuchařka a hospodyně. Brala na byt studenty, mezi nimi otce budoucího ministra v Benešových vládách Prokopa Drtiny (1900–1980), čímž započalo dlouholeté přátelství mezi oběma rodinami – ještě stihl podepsat Václavovi Chartu 77.
Vzorný vlastenec Otec pana V. M. Havla, tedy dědeček prezidenta Havla, se rovněž jmenoval a psal Vácslav Havel (1861–1921) a do kulturních a pražských dějin se zapsal především jako stavitel secesního paláce Lucerna, kde je u vchodu do kina od roku 1990 opět umístěna jeho busta. V pamětech o něm V. M. Havel píše jako o vzorném vlastenci, který při svém podnikání najímal „pokud možno jen české zaměstnance“ a politicky se angažoval za stranu mladočeskou. Byl rovněž členem výboru Národního divadla, kde vykonával funkci „hospodáře“ čili pokladníka. Znal se s osobnostmi veřejného a uměleckého života, s Karlem Kramářem, Jaroslavem Vrchlickým či s dramatikem Jaroslavem Kvapilem a jeho ženou, herečkou Hanou Kvapilovou.
FOTOGALERIE: |
Manželka pana Vácslava (babička Václava a Ivana Havlů) se jmenovala Emilie, rozená Pavelková, a pocházela z moravské advokátské rodiny. Byla to dívka „neobyčejně hezká“ a měla řadu nápadníků, píše její syn ve svých pamětech, ale dala přednost mladému panu Havlovi. A byl to právě „finanční přínos“ mladé slečny, posléze paní Havlové, který umožnil dědečkovi začít podnikat v oboru, jemuž se dnes říká developerství a díky němuž bylo de facto založeno bohatství „firmy“ – jež jim bylo v příští generaci zabaveno.
První činžovní dům postavil Vácslav Havel na rohu Žitné a Příčné, pak ho prodal, potom zase postavil další. Tím získal kapitál na stavbu nejdůležitější, tedy na Lucernu, která v držení rodiny zůstala do roku 1948, kdy byla znárodněna – a po listopadu opět privatizována. Dědeček však jevil kromě podnikavosti také pozoruhodné zájmy v oblasti duchovní. Jak upozornil badatel Martin C. Putna v knize Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, sepsal a vydal pod pseudonymem Atom spis Kniha života, jenž zpracovával „svérázným způsobem témata na pomezí náboženství, vědy a filosofie.“
Pozoruhodné bylo též jeho přátelství s mystičkou a ezoteričkou Annou Pammrovou (1860–1945), která je znalcům známá především jako korespondenční přítelkyně básníka Otokara Březiny. Putna upozorňuje, že i když se Václav Havel se svým dědečkem setkat nemohl, obsahuje jeho způsob psaní, vyjadřování a myšlení pozoruhodné analogie, tkvící hlavně ve skepsi k ryze materialistickému výkladu světa a ve skepsi vůči pozitivistickému rozumu. Dědeček pěstoval tehdy módní spiritismus, a Václava, což o něm není veřejně známo, podobné praktiky velmi intelektuálně přitahovaly, k čemuž je v jeho díle dostatek důkazů (třeba Pokoušení, esej Thriller).
Tím, čím byla dědovi Lucerna, tím se otci stal funkcionalistický Barrandov. „Byl jsem po první světové válce předsedou Svazu čs. studentstva a na své útraty jsem odjel do USA. Při návštěvě univerzity v Berkeley jsem se ocitl v nádherné čtvrti boháčů. A tam mě, bylo to v roce 1924 – napadl Barrandov.“ O čtyři roky později se začalo stavět. O dalších sedmdesát let později by se mohlo začít na tom samém místě stavět znovu – či bourat.
Ve stopách svého otce, stavitele Lucerny, šel syn Václav. I pokud jde o věci duchovní, byť si zvolil přece jen modernější formu: namísto spiritismu a okultismu se zapojil do aktivit svobodného zednářství. Jeho pojímání zednářství bylo podobné jako u mnoha dalších významných osobností první republiky (Edvard Beneš, Jan Masaryk, Karel Čapek), tedy jakési pseudonáboženské pěstování filantropismu pod egidou kultu pokroku. Putna upozorňuje, že právě tam si pan otec nejspíš osvojil způsob organizování neveřejných menších skupin intelektuálních nebo ekonomických elit, které by byly schopny posouvat společnost efektivněji než těžkopádné politické strany. Václav Havel měl i v tomto případě v rodině svůj vzor.
Už v sextě v neděli v cylindru Zvláštní kapitolu věnuje Václav M. Havel svému bratru Milošovi (1899–1969). Jmenuje se příznačně Bohatýrský život Miloše Havla. „Miloš byl hezký kluk, pěkně se oblékal a již v sextě nosil v neděli cylindr.“ Později se stal zakladatelem a majitelem největší prvorepublikové produkční filmové firmy Lucernafilm, která existovala od roku 1912 do roku 1949, kdy byla zrušena výměrem ministerstva informací. Miloš v roce 1952 emigroval. Žil v Mnichově, kde jej od 60. let sporadicky navštěvovaly hvězdy předválečného filmu, kterým bylo dovoleno jet se podívat na Západ. A vzpomínaly na slavné časy Lucernafilmu. Jeho bratrovi, otci Václava a Ivana Havlových, bylo dovoleno vést znárodněnou Lucernu jako správce, později už ani to ne.
