Na otázky vztahující se k národní identitě odpovídalo v průzkumu společnosti Business & Media více než pět tisíc studentů a zhruba čtyři tisíce čtenářů serveru Lidovky.cz nad 30 let.
Starší respondenti průzkumu k termínu vlastenectví přiřazovali velmi často negativní popisky. Mladší, převážně vysokoškolští studenti byli podstatně smířlivější. Tvrdě se o vlastenectví vyjádřili v necelých pěti procentech, zatímco o něco starší generace v osmnácti.
Sprchu negativních slov si sociologové vysvětlují odporem ke všemu, co kdy souviselo s komunistickým režimem. „Vnímá to tak zejména generace porevoluční mládeže, která si ze svých studií pamatuje, jak byl s pojmy vlastenectví či národovectví spojován starý režim. Ve smyslu jiráskovského pojetí. Ve skutečnosti samozřejmě tato slova neměla s komunismem společného nic, kvůli zmíněným vazbám však byla, a řadou lidí nadále jsou, odmítána,“ říká Jan Červenka ze Sociologického ústavu Akademie věd.
V devadesátých letech generace dnešních čtyřicátníků začala směřovat spíše k individualismu. „Převládly jiné hodnoty, než na kterých bylo vlastenectví historicky postavené. Zajímavé však je, že se to do značné míry stalo v české společnosti, ale už ne třeba v Polsku nebo na Slovensku. Tam to však může být do jisté míry dáno tím, že Slovensko nemělo svůj vlastní stát,“ vysvětluje Červenka.
ČTĚTE TAKÉ: |
Přitom dnešní senioři s rozporuplným termínem obecně vyjadřujícím národní hrdost problém nemají. Zejména ti, jejichž vzpomínky sahají k době nacistické okupace, případně první republiky. „Tehdy bylo vlastenectví silné, brané jako velké pozitivum,“ míní další sociolog František Knobloch.
I dnešní studenti se od pojmu „vlastenectví“ odvracejí minimálně. Historická vazba na komunismus je nepoznamenala. V průzkumu k tomuto termínu přiřazovali vesměs kladné asociace. Například hrdost, pýchu nebo lásku k vlasti.
Češi jsou poměrně specifičtí i v samotných projevech národní hrdosti. Na rozdíl od řady jiných států, s výjimkou důležitých sportovních utkání, nemají velkou potřebu se k „češství“ hlásit. V zahraničí, zejména v zemích, kde má demokracie dlouholetou tradici, je běžné, že se jejich občané ke své zemi hlásí viditelně a vytrvale.
Ve státní svátky ale i mimo ně třeba ve Spojených státech či ve Skandinávii vyvěšují vlajky z oken, na stožáry, nestydí se zaklepat na rameno svému krajanovi, když na sebe narazí v cizině. Češi takoví nejsou. „Pro téměř 13 procent studentů je spíše trapné vyvěsit u domu státní vlajku ve státní svátek, pro 5 procent je to trapné určitě,“ píšou autoři průzkumu. Podobně se vyjadřovali i starší respondenti.
