Jak jste se 19. ledna 1989, tedy v den nejtvrdšího zákroku, dostal na Václavské náměstí?
Tehdy jsem studoval bohosloví v Litoměřicích a se spolužáky jsme se rozhodli účastnit se demonstrace. Dostal jsem instrukce, že se nemáme zdržovat blízko skleněných ploch - výkladních skříní, telefonních budek. To pro případ, že by se rozbily, aby se člověk nezranil. Policie vyzvala dav k opuštění a na náměstí se to začalo stlačovat a se spolužáky jsme byli rozděleni. Stál jsem poblíž hotelu Jalta a zrovna tam byla skupina švédských turistů a já se začlenil mezi ně. A oni v Jaltě bydleli a velice záhy, co jsme do hotelu vstoupili, ho zamkli. Podle mých informací byly na náměstí zavřeny všechny domovní vchody, aby se tam lidé nemohli ukrýt..
Vzpomínky na Palachův týden na serveru Lidovky.cz.Palachův týden očima Peňáse: Vzpomínky starého zbrojnoše Všechny texty k výročí Palachova týdne si přečtěte ZDE |
K těm turistům jste se připojil jen náhodou, nebo úmyslně?
Připojil jsem se k nim, protože jsem se chtěl schovat před policisty. Byla to jediná možnost, jak si nenechat rozbít hlavu. A jen co jsem tam vešel, tak se vchody zamkly, takže to byla opravdu otázka jen pár minut. Pravděpodobně by se tam pak nedostali pak ani ti turisté a seřezali by je také. A z Jalty jsme pak sledovali zásah. Byl jsem všeho svědkem, viděl jsem to na vlastní oči, ale nezažil jsem to na vlastní kůži.
Tento den represivní služky zasáhli nejtvrději. Jak se policie chovala?
Policisté tam lidi honili, chytali a velmi surově je mlátili obuškem. Potom jsem viděl i krev na chodníku. Například chytili člověka za bundu, on se vysmekl a snažil se utéci. Byla to ukázka té nejbrutálnější síly, kterou tehdy ještě ten režim mohl prezentovat. Bylo to opravdu velmi drsné.
Byli jsme v tom hotelu asi tři, čtyři hodiny a pak nás pustili ven. A já jsem se vydal na autobusové nádraží, že odcestuju zpět do Litoměřic. Jak jsem šel po náměstí, v tu chvíli už bylo úplně liduprázdné, viděl jsem tam kusy oděvů, boty, krev. Bylo to hodně děsivé.
A dole na Můstku ještě stál kordon a bylo nutné mezi nimi projít. A když jsem procházel, viděl jsem je zblízka a přišlo mi, že mají hodně rozšířené zorničky. To si pamatuju velmi živě. Tak jsem si říkal, jestli nebyli třeba pod vlivem nějakých látek. To samozřejmě nevím, ale pak se o tom i hodně spekulovalo. Ale když jsem viděl ty oči, rozhodně bych to nevylučoval.
Říkal jsem si tehdy, že v této zemi opravdu nechci žít. Uvažoval jsem o tom dlouhou dobu, ale po Palachově týdnu se ještě zintenzivnilo to, že chci odejít do zahraničí. Ale potom jsem to nakonec nezrealizoval.
Svědkem zásahu byli i ti švédští turisté. Jak na celou situaci reagovali?
Švédové z toho byli úplně vedle. Říkal jsem jim, že to, co vidí, je reálný socialismus a že takto komunisté ukazují svou moc. Žádal jsem je, ať o tom hlavně mluví, ať svět ví, co se děje ve střední Evropě na konci 20. století.
