Jak budete trávit 15. březen, výročí nacistické okupace českých zemí?
Teď trávím čas ve střešovické nemocnici pro veterány, zřízené ministerstvem obrany. Účastnil bych se řady akcí, ale velice špatně chodím a doprava je problém: vodí mě manželka, ale ujdu deset kroků a musím se zastavit. Teď jsem taky byl na prohlídce sluchu a doktorka se úplně zhrozila, jak se mi to zhoršilo. Je mi přece jen 94 let... Ale srdce, to ujde, a výhoda je, že mi to myslí. To je nejdůležitější. Jak by to člověku nemyslelo, tak to může sbalit.
Budete tedy doma?
(Přikyvuje.) Možná, že ministerstvo obrany bude něco dělat, ale já... Já musím smeknout před britským velvyslanectvím. Každý rok (myšleno za socialismu) nás zvali, třeba na Mikuláše. Když jsme se rozcházeli a doprovázeli jsme třeba kluky z Plzně na Wilsoňák, tak nás policajti kontrolovali. Třeba čtyřikrát, pětkrát. To už jsme se rozčilovali.
Pomáhali Britové i jinak?
Dokud jsme tu měli jen malinké peníze, tak jsme od nich dostávali každý rok podporu, určitý počet liber, abychom si naši úroveň trochu zvýšili. Když někdo zemřel, sešli jsme se, vybírali jsme mezi sebou peníze, abychom mu mohli koupit kytici. Dva dávali po stokoruně, (velitel 313. stíhací perutě a čs. stíhacího wingu Karel) Mrázek a (další velitel 313. perutě a účastník Slovenského národního povstání František) Fajtl. Ostatní padesát, třicet, jak kdo měl.
Co cítíte, když čtete v novinách titulek, který se objevuje čím dál častěji - zemřel jeden z posledních letců? Je to pocit smutku, nebo naopak naplnění osudu, ve který věříte?
Je to už osud. Co je vám v životě naplánováno, to se stane, viděl jsem to za války - jak kamarád nemusel do letadla, šel tam a ono při startu zachytilo o stromy a spadlo. Dítě spadne ze čtvrtého poschodí a nic se mu nestane. Spadnete ze židličky a zlomíte si vaz. Já říkám: Každý člověk to má naplánované a nezmění to za žádnou cenu.
V životě jsem nevěřil, že se dožiju takového věku. Nebýt těch problémů s chůzí, a teď i sluchu, tak by to byl krásnej život, jak se říká. Člověk by chtěl dělat tolik věcí, ale jsem odkázaný, aby pro mě vždycky přijeli. Mám nějaké fandy, ti pro mě přijedou, odvezou mě, všecko. Hlavně, že mi to myslí.
Vzpomínáte moc hezky na Anglii. Co pro vás znamená dnešní Anglie?
Mám Angličany pořád rád. Do roku 1968 byla Anglie 'stará', stejná jako za války. Potom se to začalo měnit, ale to všude, i ve Francii... (zde plk. Hofrichter spontánně přešel k dění v České republice) Mládež už dobu války nepoznala. Naši rodiče to osvobození republiky brali úplně jinak a když se poprvé vytahovala na stožár česká vlajka, 80 % kluků brečelo. Dneska to jsou peníze, peníze, peníze - ale pro nás nehrály roli! Hrálo ji kamarádství a já jsem stoprocentně věděl, že mě kluci neshodí. Řídím se tím, co mi říkával otec: každému pomoz a když mu nemůžeš pomoci, tak mu neuškoď. Dneska si dáte velký biftek, druhý vám ho závidí... Přísahám Bohu, 40 let komunismu je pořád znát. Až třetí generace to tady dá do relativně normálních kolejí, alespoň to je můj názor, možná nemám pravdu.
Kdy jste byl naposledy v Anglii? A nepřijde vám, že se Britové o své veterány starají mnohem víc než Češi?
Letos to budou od mé poslední cesty tři roky. A ta druhá otázka - nejenom Britové. Australani, Novozélanďani...
Říkám veřejně: v Anglii bylo za války přes milion cizinců. A celou dobu jsem neslyšel "bloody foreigner (zhruba "zatracený cizinec", pozn. red.). Přitom děti tam dostávaly na měsíc pět deka čokoládových bonbonů a my když jsme šli na let, měli jsme dvě pětidekové tabulky. Děti neměly pomeranče - a kolikrát my jsme dostali pomeranče... Ať jsme byli u Bornemouthu, ve Walesu, ve Skotsku, jedinkrát jsem neslyšel "bloody foreigner".
Zůstáváte v kontaktu s veterány v Anglii?
Ne. Všecko to zemřelo. Mám kontakt jen se dvěma Čechy, Ivanem Schwarzem a Arnoštem Polákem (). Zemřel i (zřejmě komodor letectva Norman) Pritchett, který nás také zval. Tehdy na pozvánce muselo být, že když zemřete, tak se o vás postarají. O rakev a všechno okolo, že to zaplatí. Když jsem dostal první pozvání a tohle tam nebylo, tak jsem nedostal výjezdní doložku. Psal jsem jim, že mi musí poslat jiné pozvání, potvrzení, že jsou finančně zajištění - a oni se divili: když tě zveme, tak je to přece samozřejmost. Kluci byli senzační.
V posledních letech se hodně říká, že hrdiny mladé generace jsou spíš sportovci nebo zpěváci. Souhlasíte s tím pohledem, nebo si lidé přece jen víc uvědomují, co západní letci vykonali?
Řeknu vám to upřímně: Dokud byli naživu František Fajtl, František Peřina, chodili jsme po školách. Byli jsme třeba na vysoké chemickoprůmyslové škole v Dejvicích, aula byla plná. Osmdesát procent lidí - před nima smeknu - měli zájem. To je tak ve všem: někteří zájem mají, někteří ne. A já jsem říkal těm, kteří zájem měli: My nestřílíme od boku. Ptejte se, když budeme něco vědět, řekneme. Vy mladí jste chytřejší, na internetu najdete všechno, věci, co my jsme nemohli vědět, takže nemá cenu vyprávět vám pohádky, když máte tuhle velikou možnost.
Jednou za námi přijeli až z Argentiny. Republiku vůbec neznali, ale maminka jim vyprávěla o Hradčanech. Já to nedovedu pochopit - nevím, kdybych byl v Argentině, jestli bych se vydal přes kus světa.
Je vám 94 let. Po čem ještě toužíte?
Aby lidi mluvili pravdu o všem, co bylo a je. Aby ti, co řvali - 'ať žije Gottwald, ať žije Zápotocký,' co byli v akčních trojkách (komunistických mimosoudních orgánech, na než byla přenesena část trestního práva, pozn. red.) a dneska se nám ukazují, dělají ze sebe kdovíco, ať mluví. Ale v dnešní době, když máte peníze, máte všechno.
