Snímky z fotopastí až nyní zveřejnili odborníci z Univerzity Karlovy, Správy Národního parku a CHKO Šumava a Hnutí DUHA Olomouc poté, co dalším výzkumem v místě výskytu potvrdili, že jde skutečně o kočku divokou. Tato šelma se totiž velmi podobá mourovaté domácí kočce, ale je mohutnější, má silnější huňatý ocas a odlišné pruhování.
„Kočka divoká, předek našich domácích mazlíčků, je tajuplná plachá šelma, která v přírodě snadno uniká pozornosti. Její podobnost s domácí kočkou a to, že se mohou mezi sebou úspěšně křížit, ztěžuje terénní výzkum. Možná i z toho důvodu o nich víme tak málo. Její návrat do Česka je důvodem k radosti,“ uvedla Jana Pospíšková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Divoké kočky v dávné minulosti v naší krajině žily – dodnes se vyskytují například na Slovensku, v Německu a Rakousku. Ze značné části českého území vymizely už asi před 200 lety a poslední spolehlivě doložený kus byl zastřelen v Krušných horách v roce 1952. Kromě přímého lovu jim uškodila také přeměna listnatých a smíšených lesů na smrkové monokultury. Kočky divoké totiž žijí hlavně v dubových a bukových lesích se starými stromy, kde najdou dostatek úkrytů i potravy. V posledních desetiletích se začaly objevovat zprávy o pozorování kočky divoké, žádný případ však nebyl spolehlivě prokázán. K naprosté jistotě by ovšem byly nutné genetické testy.
„To, že se se podařilo prokázat výskyt kočky divoké na Šumavě a v Beskydech, je bezpochyby dobrá zpráva. Teď jde o to, abychom s divokými zvířaty dokázali žít. Pokud se podaří, není to jen výpověď o schopnosti vlků, rysů, orlů, sokolů a koček divokých žít poblíž člověka, ale o nás samých," František Pelc, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.
Podle Michala Bojdy z Hnutí Duha bychom měli například listnaté lesy těžit takzvaným výběrným způsobem, tedy po jednotlivých stromech nebo malých skupinách, nikoli plošně, měli bychom nechávat vždy část lesů nevytěženou a v polích a loukách obnovovat remízky, kudy kočky mohou putovat naší krajinou.
„Kočka divoká preferuje listnaté lesy v nížinách, neboť ve vysokém sněhu nemůže lovit svoji oblíbenou kořist, tedy různé hlodavce. Kromě potravy nutně potřebuje možnost schovat se do hustého křoví, dutiny stromu, pod vývrat nebo do skalní pukliny. Čím pestřejší a přirozenější krajina je, tím větší jsou i šance, že se zde kočkám bude dařit,“ uvedl k tomu Luděk Bufka ze Správy Národního parku Šumava.
