Získání českého občanství je pro cizince cosi jako křížová výprava k Božímu hrobu: dlouhá, nejistá a plná útrap. Někteří ale chodí zkratkou.
Sergej Movsesjan to dlouho nesl s trpkostí. Šachový velmistr se přistěhoval do Čech v roce 1994 jako patnáctiletý a cítil se být „Pardubákem jako poleno“. Armén s gruzínským pasem, který mluví plynně česky (a také sedmi dalšími jazyky), požádal v roce 2000 o české občanství. Ale po roce čekání ho ministerstvo vnitra odmítlo – nežije tu dost dlouho a není pro zemi takovým přínosem, aby se mu podmínky prominuly.
Krátce poté získal občanství ruský házenkář Alexandr Radčenko, tehdejší hvězda klubu v Karviné. A to během šesti týdnů, ačkoli žil v Česku teprve dva a půl roku. Obratný sekretář klubu před Vánocemi 2001 přesvědčil vnitro, že Radčenko musí nastoupit na lednovém mistrovství Evropy (stalo se, Česká republika skončila osmá).
Ukrajinský skokan do vody Jaroslav Makohin jel reprezentovat Českou republiku na olympiádě v Sydney v roce 2000. Předtím tu žil „jen“ čtyři roky – pomohlo mu manželství s Češkou. Stejně jako americkému basketbalistovi Maurici Whitfieldovi, který získal druhý, český pas v únoru 2005 (poté rozjařeně vyprávěl, že ani nemusel mluvit česky). Jeho krajan Levell Sanders na svém blogu napsal: „Měl podporu všech správných lidí, kteří mu s tím pomohli. Na tomhle světě jde o to, jaké máte známosti.“
Udělování občanství je zvláštní a diskrétní agenda, kterou si hlídá odbor všeobecné správy ministerstva vnitra (jeho ředitel Václav Henych je nejdéle sloužící šéf ministerského odboru). Podmínky jsou přísné, ale Henychův odbor může některé prominout lidem, kteří jsou „významným přínosem zejména z hlediska vědeckého, společenského kulturního či sportovního“.
Komu je promíjí, je tajné – jediné známé případy jsou sportovní.
Nejpřísnější v Evropě
Českému starousedlíkovi to tak možná nepřipadá, ale pro zájemce z Východu je zdejší pas tajný sen. Umožňuje cestovat bez kontrol coby „EU-citizen“, získat důchod i zdravotní péči – a také jistotu, že odtud nebude deportován.
Český zákon o občanství z roku 1993 je relativně vstřícný vůči krajanům z exilu a Slovákům. Ale vůči žadatelům z řad cizinců patří Česká republika k nejpřísnějším v Evropské unii (spolu s Litvou, Slovenskem a Polskem). Ačkoli zde má trvalý pobyt asi 190 tisíc cizinců, o občanství žádají jen dva tisíce ročně a uspěje polovina.
Podmínkou je mít pětiletý trvalý pobyt, vzdát se dosavadního státního občanství, čistý trestní rejstřík, znalost češtiny a dodržování zákonných povinností – hlavně řádné placení daní a zdravotního pojištění.
První bod lze prominout například těm, kdo uzavřeli sňatek s Čechem nebo se tu narodili. Druhý těm, kdo jsou „významným přínosem“. I jazykový test a drobné porušení zákonů lze odpustit „z důvodů hodných zvláštního zřetele“.
Kolika lidem se promíjejí podmínky proto, že je vnitro uznalo dostatečně přínosnými? „Ročně jde o maximálně deset takovýchto případů,“ sděluje Denisa Čermáková z tiskového odboru vnitra. O koho šlo, však neřekne kvůli ochraně osobních údajů.
Řekni, kde ti muži jsou...
„Whitfield... To byla anabáze, kterou bych už nechtěl absolvovat,“ vzpomíná Miroslav Jansta, prezident nymburského klubu, za nějž Whitfield hrál. Známý pražský advokát (a také politik ČSSD) a předseda Českého svazu tělesné výchovy nemusel podle svých slov využít žádné konexe: „Za ministrem jsem kvůli tomu nebyl, prostě jsme vytrvale bombardovali úředníky. Mauricovi pomohlo, že měl českou manželku.“
Whitfield se po skončení kariéry vrátil do Států, občas se spoluhráčům ozve. „Vím, že nějak špatně investoval a zkrachoval mu byznys. Ani s manželkou už myslím nejsou, kvůli nějaké jiné Češce. Ale občanství si nechal,“ říká Jansta.
Skokan do vody Jaroslav Makohin skončil se sportem krátce po Sydney, rozvedl se i s českou manželkou. Chvíli se protloukal jako dětský trenér, nakonec odjel do Anglie. Dnes jeho jméno slyší na Českém svazu plaveckých sportů neradi: zůstaly po něm dluhy.
Radčenko dnes hraje v Prešově. Jeho občanství vyřizoval tehdejší sekretář karvinského klubu L. K.. „V Praze jsem byl za těch asi šest týdnů čtrnáctkrát, ale nakonec to paní úřednice napsala,“ vzpomínal v říjnu 2009 v LN. Dnes se L. K. na detaily zeptat nelze: byl odsouzen za drobné finanční podvody a zpronevěry (protože to bylo u třech soudů, dostal dohromady dva roky) a jeho mobil je vypnutý.
Sergej Movsesjan si po neúspěchu v Česku požádal obratem o slovenské občanství a dostal je. Momentálně hraje za Arménii.
... co se s nimi mohlo stát?
„To mě štve nejvíc,“ říká ředitel odboru všeobecné správy Václav Henych, když slyší o sportovcích, kteří hned po skončení kariéry z Česka odjeli, „Ale řada zemí udílí občanství sportovcům. Pokud je z toho zlatá medaile na olympiádě – budiž, řekněme, že to je přínos.“
Jeho odbor spoléhá na doporučení olympijského výboru či sportovních svazů: „Pokud někdo tvrdí, že je přínosem pro Českou republiku, musí mít trvalý pobyt, čistý trestní rejstřík, pobývat tu pět let a někdo ho musí doporučit. Třeba ministerstvo kultury, pokud jde o umělce. Ale nemůže to být tak, že o něm – s prominutím – včera nastoupivší referent napíše, že je to génius.“
Podle ředitele Henycha už takto dostali české občanství i umělci a jeden vědec. Detaily však nesdělí a ministerstva si na nic takového nevzpomínají: „Dohledali jsme pouze doporučení pro žádost o udělení ročního pracovního víza pro ruského herce Yuriho Gertsmana z 28. května 2004,“ sděluje Jan Vondryska z ministerstva kultury. O žádném podobném případu neví ani mluvčí ministerstva zahraničí Vít Kolář či přední vědci – šéf ekonomického institutu CERGE Štěpán Jurajda nebo ředitel Ústavu molekulární genetiky Václav Hořejší. Bez soudního přezkumu Nově navrhovaný zákon o občanství ještě víc posílí pravomoci ministerstva vnitra. Bude moci zkoumat, zda má žadatel k zemi „úzký, trvalý a faktický vztah“, novinkou bude test ze znalosti českých reálií či ústavního systému, prokazování „výše a zdroje příjmů“. Pokud bude žádost o občanství odmítnuta z bezpečnostních důvodů (kvůli stanovisku policie nebo BIS a rozvědky), zákon takové rozhodnutí výslovně vyjímá ze soudního přezkumu. Všechny podmínky – kromě čistého trestního rejstříku – bude možno prominout na základě doporučení ministerstva nebo prezidentské kanceláře. „Budeme ale chtít garanci minimálně na úrovni náměstka,“ říká ředitel Václav Henych. „To v zákoně nenajdete, ale taková je moje představa.“
P. S.: A jedna žaloba
Tento týden příloha Právo a Justice LN podala žalobu na ministerstvo vnitra podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žádá seznam občanů, kterým byly prominuty podmínky při získávání občanství v posledních třech letech – pokud vůbec nějaká jména obsahuje.
Text vyšel v příloze Lidových novin v září 2012.
