Pomáhá propuštěným. Klausova amnestie nebyla úspěšná, ani promyšlená, říká

Předseda sdružení Liberty People Jiří Rak

Jiří Rak spolu s dalšími členy založil na jaře roku 2013 neziskovou organizaci Liberty People, která si klade za cíl snižovat recidivu a zajišťovat sociální potřeby pro osoby propuštěné z vězení. Konkrétní odsouzené osobně navštěvuje ve vězeních po celé republice a na základě osobních zkušeností ostře kritizuje systém vězeňství v České republice. Naději na lepší zítřky vidí v současné ministryni spravedlnosti Heleně Válkové.

Lidovky.cz: Jak se zpětně díváte na vyhlášení amnestie Václava Klause k 1. lednu 2013? Byla z hlediska kriminální recidivy úspěšná vzhledem k tomu, že 75 % propuštěných zůstalo na svobodě, nebo toto číslo za úspěch považovat nelze?
Jednoznačně tato amnestie úspěšná nebyla, protože nebyla minimálně promyšlená. Sedm tisíc lidí bylo propuštěno z vězení, aniž by na to byli minimálně připraveni. Řada z nich, řekl bych až polovina propuštěných, se neměla kam vrátit. Není se čemu divit, že po dvou letech máme zpátky 95procentní zaplněnost věznic, podle odhadů budou znovu nad stoprocentní kapacitou už v létě 2015. Sám jsem zvědav, co s tím budou dělat… Ač uznávám, že trochu lepší je to u obviněných ve vazbě, kde je zaplněnost na 87 procentech. Je vidět, že s vazebním stíháním a s ním spojeným omezením soudci v posledních letech šetří.

Lidovky.cz: Když pomineme amnestii, jak se za běžných okolností postupuje v případech, kdy soud promine odsouzenému část trestu? Za jakých podmínek se může vrátit na svobodu?
Jedná se o institut podmíněného propuštění, který si řada odsouzených vykládá jako nárokovou záležitost. Nicméně Ústavní soud opakovaně ve svých nálezech konstatoval, že se jedná o jistý benefit soudu, kdy žádosti o podmíněné propuštění může, ale nemusí vyhovět. Je čistě v kompetenci rozhodujícího soudce či předsedy senátu, nejedná se o nárokovou záležitost. V řízení o podmíněném propuštění musí odsouzený splnit tři základní podmínky - vykonat určitou část trestu, která se odvíjí od trestného činu, pro který byl odsouzen, prokázat polepšení odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy vzorné chování a kladné hodnocení věznice. Poslední a nejzásadnější podmínkou je přesvědčení soudu o tom, že odsouzený v budoucnu povede řádný život. K tomu musí mít odsouzený funkční a připravené zázemí a zaměstnání, aby nehrozila obava recidividního jednání, zejména u hospodářské trestné činnosti. Potom soud vyjma přečinů hodnotí především, zda odsouzený nastoupil sám do výkonu trestu, zda uhradil způsobenou škodu a jeho celkový profil a život před výkonem trestu.

Lidovky.cz: Jsou tyto základní podmínky posuzovány všemi soudy jednotně?
Z praxe vyplývá, že požadavky soudců na splnění těchto podmínek jsou někdy až diametrálně odlišné. Někde jsou zkrátka přísnější, jinde zase benevolentnější. Potom bohužel dochází k tomu, že se odsouzení na vlastní žádost přesouvají do věznic, v jejichž obvodu je rozhodující soud právě benevolentnější a odsouzený pak cítí větší šanci na úspěch.

Lidovky.cz: Snižování recidivy a návratnosti odsouzených do výkonu trestů je hlavní prioritou vašeho spolku. Spolupracujete přitom s konkrétními vězni a navštěvujete nápravná zařízení po celé republice. Proč je u nás kriminální recidiva jedna z největších v Evropě?
Na vině je chyba celého systému a na řešení zřejmě zatím není jednoznačný recept. Ačkoli se na celosystémové nedostatky odvolávala celá řada ministrů spravedlnosti, zatím žádný nenašel schůdné řešení. I když musím uznat, že kroky současné paní ministryně Válkové jsou mi sympatické. Už jenom proto, že postupuje nekompromisně. Je první ministryní za pětadvacet let, která chce s českým vězeňstvím skutečně něco udělat a systém změnit. Přišla s reformou vězeňství, na které se nyní pracuje. Člověk na svém místě, který chtěl spoustu věcí změnit, byl i Jiří Pospíšil, za kterého vzešel v platnost nový trestní zákoník. Největší problém je ale v tom, že řada ministrů svoje plány nestihne realizovat.

Lidovky.cz: Samotná ministryně či šéf vězeňské služby s vězni ale čas netráví, jak by se na celosystémové změně mohli podílet samotní ředitelé věznic?
Určitě i jednotliví ředitelé věznic by mohli sami přijít s myšlenkou, jak systém změnit. Bohužel ale řadě z nich ten stávající vyhovuje. Kdyby se měl totiž systém měnit, vyžadovalo by to náročnou reorganizaci a tedy spoustu práce, do které se málokomu chce. Problém je v tom, že někteří ředitelé věznic dnes mají pocit, jako by řídili své vlastní firmy. A podle toho to vypadá. Stačí jeden příklad za všechny: V pankrácké věznici, kde došlo k šikaně, stěžovalo si na ní asi 20 odsouzených a dokonce to řešila i ombudsmanka, odvolají ředitele až poté, co z ní unikne vězeň. A tento člověk dostane pár dní poté „za odměnu“ pozici speciálního pedagoga ve věznici Vinařice, kde dělá ředitele jeho bratr. To je k smíchu nejen mně, ale i samotným vězňům a široké veřejnosti.

Lidovky.cz: Jak ve věznicích v současnosti funguje systém resocializace? Mají vězni možnost se při výkonu trestu nějak připravovat na následné zpětné začlenění do společnosti?
Většina nápravných zařízení se hájí tím, že pro vězně pořádá zájmové či vzdělávací aktivity. Což by bylo v pořádku. V pořádku ale není, když vidím, že tyto aktivity vede vychovatel, který nemá příslušné oborové vzdělání, zvláště pokud jde o aktivity vzdělávací. Že například vyučuje právní minimum a chybí mu pedagogické vzdělání... Taková aktivita je potom k ničemu. A činnosti typu Klub filmového diváka, kde odsouzeným pouštějí různé filmy, vězňům resocializaci nezajistí.

Lidovky.cz: Samotní vězni o aktivity, které jim mohou pomoci při návratu na svobodu, zájem mají?
Mezi vězni zájem o aktivity je, berou to tak, že jimi zabijí čas, který se ve vězení neuvěřitelně táhne. Když ale vidí, že pracovníci věznice zájem nemají, kašlou na to a místo vzdělávání jim pustí film, proč by tedy měli být aktivní? Řada „resocializačních“ aktivit se ve věznicích navíc koná jenom naoko, zařízení se jimi chlubí, a přitom se vůbec fyzicky nekonají. Celá řada odsouzených se mi o tom v dopisech svěřuje.

Lidovky.cz: Dá se takto posuzovat plošně? Některé věznice se třeba snaží...

Některé ano, těch pozitiv je ale skutečně minimum. Co v některých věznicích funguje, a to uznávám, jsou programy na drogovou problematiku, programy pro odsouzené s poruchou chování nebo různé modelářské kroužky. Je úctyhodné, že někde pořádají pro vězně koncerty nebo divadelní představení, to ale nikoho nezajímá. Společnost očekává, že z věznice odejde po odbytí trestu napravený člověk, a to se neděje. Od konkrétních vězňů z různých věznic vím, že oni sami vnímají proces nápravy jako velmi nedostatečný a pobyt ve věznici jako pouhou izolaci od společnosti. Někteří vychovatelé a pedagogové ve věznicích ani neví, jak by měl proces nápravy probíhat. Stejně tak ve věznicích nefungují, tak, jak by měli, ani sociální pracovníci a už vůbec ne psychologové. Je úplně běžné, že v zařízení o sedmi stech vězních, mezi nimiž je spousta drogově závislých a narušených jedinců, funguje jeden jediný psycholog.

Lidovky.cz: Je to o penězích, chybí ve vězeňství finance?
Ke konci tohoto roku jsem nezaznamenal, že by někdo naříkal, že nejsou ve vězeňství peníze. Někdejší generální ředitel Vězeňské služby Dohnal brečel na konci roku 2013, že nemá na stravu a na zázemí pro odsouzené, nyní je tam ředitel jiný a najednou peníze jsou. Tak nevím, otázkou je, kam finance tekly. V neposlední řadě je třeba říci, že za dosavadního ministrování paní Válkové bylo zjištěno spousty nesrovnalostí, pokud jde o hospodaření věznic. Konkrétně neuvěřitelná rekonstrukce ve věznici Bělušice, kde kontrola závažné nedostatky zjistila. Smutné na tom je, že odsouzení pak k takovému personálnímu substrátu věznice moc respektu nemají, pokud je mají takové osoby převychovávat.

Lidovky.cz: Existují různé spolky a organizace, například v Praze působící Rubikon, které vytvářejí programy pro snižování recidivy odsouzených. Jak jejich činnost hodnotíte?
Činnost těchto spolků, jejichž členové s vězni pracují, je chvályhodná a je třeba ještě více takových spolků. Ne všichni vězni to ale tak vnímají, protože pracovníci spolků mají o spolupráci často úplně jiné představy. Vězni chtějí v první řadě záruky, že pro ně bude spolupráce něco představovat, že jim přinese nějaký profit, například snadnější cestu k podmíněnému propuštění. A to se většinou nekoná. Každý spolek se ale věnuje konkrétním záležitostem a bude jen dobře, pokud se ještě zvýší podpora těchto spolků ze strany státu.

Lidovky.cz: Práce s odsouzenými přímo v nápravných zařízeních je jedna věc, druhá by pak měla následovat po propuštění. Jak u nás následná péče o vězně po propuštění z věznice funguje? Co následuje poté, kdy se za ním, jednoduše řečeno, zavřou dveře věznice?
Bohužel i tato, takzvaná postpenitenciární péče, je u nás zanedbávaná a málo podporována. Stát se o propuštěného vězně nepostará vůbec. Jaké kroky propuštěný na svobodě podnikne, je čistě na něm. Má možnost obrátit se na sociálního kurátora, který mu ale dá maximálně příspěvek pět set korun na hmotnou nouzi, zaregistruje se na Úřad práce, a tím to většinou hasne. Odsouzené tím neomlouvám, není se ale potom čemu divit, že opětovně páchají trestnou činnost a chtějí se často do vězení vrátit. Navíc se stává, že po takovém návratu do vězení se odsouzení záměrně dostávají do zařízení, kde byli dříve. Všichni ho tam znají, on ví, jak to tam chodí a jak si vytvořit podmínky, aby průběh trestu hladce probíhal. Dokonce i samotné věznice si žádají, aby se k nim odsouzení, kteří se opakovaně dopustili trestné činnosti, vrátili, pokud tam předtím vykonávali trest a byly vzornými vězni. A přednostně je zaměstnávají do práce namísto toho, aby měli naopak výkon trestu důraznější. Dalších dvě stě, pět set vězňů vedle toho na práci čeká, protože pro věznici jsou neznámými osobami.

Lidovky.cz: Proč jste se resocializací vězňů a začleněním lidí s kriminální minulostí do vězení začal věnovat?
Navedla mě k tomu řada lidí, kteří se věnují zejména advokacii. Říkali mi, že je tady díra v systému, že tyto věci v českém vězeňství nefungují. Zpočátku doprovázela činnost naší organizace velká kritika, což v případě Vězeňské služby i ředitelů věznic trvá, alespoň ze strany některých soudců se to ale už naštěstí zlepšilo. Součástí naší spolupráce s klienty je totiž také poskytování záruk za dovršení nápravy při podmíněném propuštění. Soud může naši záruku přijmout, člověka propustit na svobodu a naší povinností je s ním spolupracovat. Jsem velmi rád, že máme pozitivní výsledky a byť čísla nejsou vysoká, zatím se nám nikdo z odsouzených, za které jsme záruku poskytli, do výkonu trestu nevrátil. Všichni vedou řádný život. Nakonec mě velice těší, že řada soudců v celé české republice začala spolku důvěřovat, což dokládají převzaté záruky. Budeme se nadále snažit, abychom důvěru u soudců prohlubovali i nadále a nezklamali je.

Lidovky.cz: Jak se na vaši činnost dívají ředitelé věznic?
Nedávno mi napsal jeden odsouzený z Věznice Příbram, že ho ředitel věznice vyzval, aby s naší organizací ukončil spolupráci, jinak bude mít problémy... Vedení věznic ani Vězeňská služba nám nejsou nakloněni už jenom proto, že kritizujeme jejich práci a vytahujeme to, co se snaží před veřejností tutlat. Jsem rád, že alespoň v některých věznicích nás už začali brát vážně, jsme ve stadiu, že nás osobně pouštějí za vězni například ve Vinařicích, Všehrdech nebo v Horním Slavkově. Naprosto nechápu ty, co se nám snaží pouze škodit. Každý by měl začít sám u sebe s tím, jestli jeho práce je to pravé ořechové, nebo totální blamáž. Na druhou stranu pochopím, že někomu nevoní, pokud mu koukáme pod pokličku, kde se schovává spousta nešvarů.

Lidovky.cz: A jak na vás reagují pracovníci probační a mediační služby, jejíž náplní je dohled nad integrací propuštěných?
Co se týče probační a mediační služby, bylo by fér, kdyby někdo vytáhl statistiky účinnosti jejich dohledu. Protože vím, že mnohokrát selhala. Nepřijde mi dostatečné, když se její pracovníci vidí s člověkem, nad nímž dohlíží, čtyřikrát či šestkrát do roka, na to, aby pak kritizovali nás. Bohužel ale, pokud nebudou táhnout všechny instituce za jeden provaz, nemůžeme čekat žádné převratné změny k lepšímu.

Lidovky.cz: Pomáháte každému vězni, který vás osloví?
Vybíráme si lidi, za které záruku dáme, jsou mezi nimi lidé od odsouzení za zanedbání povinné výživy až po vraždy. Spolupráce s odsouzenými není jen o zárukách, jak se někteří mylně domnívají, ale také například o řešení dluhové problematiky, zajištění ubytovny či zaměstnání, ale také zajištění péče ambulantního psychologického léčení po propuštění a dalších mnoho činností, které spolupráce vyžaduje. Není to tak, že bychom chtěli tahat lidi z kriminálu, jde nám o dodržování základních práv, která odsouzeným náleží. U každé žádosti složitě a pečlivě posuzujeme, zda to člověk myslí vážně, nebo po nás chce jenom zajistit rychlé propuštění a vylepšit si důkazní situaci v řízení o podmíněném propuštění. Zatím máme mezi klienty čtyřicet propuštěných a ani jeden z nich se do výkonu trestů nevrátil. Vím, že čtyřicet je nízké číslo, prozatím nulová recidiva je ale pozitivní.