Usáma Abdul Mohsen, kterému před pár dny maďarská kameramanka podrazila nohy, se dočkal pomoci ve Španělsku. Fotbalová škola v Getafe mu nabídla práci trenéra.
„Mé syny čeká ve Španělsku hezká budoucnost,“ řekl Mohsen, jenž ve středu v noci dorazil vlakem do Madridu i se svými syny Zaídem a Muhammadem. Na nádraží na ně čekaly desítky novinářů. Před kamerami pak syrský uprchlík za pomoci překladatele pokračoval: „Za nabídku přijet do Španělska a dělat fotbalového trenéra jsem moc rád a děkuju za ni.“
V Maďarsku je situace s uprchlíky opravdu zoufalá. O čemž svědčí i následující rozhovor.
Sledování uprchlické krize jej pohltilo natolik, že se rozhodl vyrazit s humanitární pomocí do jihomaďarského Röszke. Student Jan Skalík v rozhovoru pro server Lidovky.cz popsal nejen poměry, které v tamějším uprchlickém táboře panují, ale i nevybíravé chování policistů či absolutní nečinnost maďarských úřadů.
Lidovky.cz: Jaký nejsilnější „zážitek“ jste si z Röszke přivezl?
Nejvíce mě rozhodně zasáhly události, k nimž došlo minulou neděli v noci, kdy do tábora dorazilo několik tisíc lidí. Tehdy byly podmínky v táboře opravdu velice zlé. Příchozím uprchlíkům navíc pomáhaly pouze humanitární organizace, zatímco maďarská vláda neudělala vůbec nic.
Lidovky.cz: Jak to v táboře po příchodu tisíců běženců vypadalo?
Kapacity absolutně nestačily. Lidé museli spát ve stanech dobrovolníků, ve skladištích, ale i v polích pod širým nebem. Zkrátka úplně všude, kde to jen trochu šlo. Byli mezi nimi navíc i malé děti nebo velmi staří lidé. Stejně intenzivním zážitkem pro mě ale bylo to, s jakým nasazením pro příchozí běžence pracovali všichni dobrovolníci. Tu noc nikdo nespal a všichni se snažili pomáhat. Bylo to neuvěřitelné.
  |
Celý článek najdete ZDE.
Uprchlíci prolomili plot, policie použila slzný plyn: desítky zraněných včetně dětí |
Maďaři se nyní soustředí na obranu hranic. A ta je i cílem jedné podivné české skupinky. Aktivně cvičí na obranu hranic a nepřátelé pro ně nejsou ruští vojáci, ale čeští politici. I když se skupina Českoslovenští vojáci tváří jako součást českých obranných složek, ministerstvo obrany se od nich striktně distancuje. A tvrdí, že žádní vojáci v extremistické skupině nefigurují.
Na Facebooku mají tisíce příznivců, odmítají členství Česka v NATO a často šíří ruskou propagandu. Řeč je o uskupení, které se pokřtilo Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO. Název ale mate, spolek nemá nic společného s Armádou České republiky či skutečnými záložáky, kteří jsou definováni zákonem.
Skupina je už nějaký čas pod dohledem armády. „Ministerstvo obrany aktivity skupiny “Českoslovenští vojáci v záloze“ zaznamenalo a striktně se od této skupiny distancuje,“ řekl serveru Lidovky.cz Vladimír Lukovský ztiskového oddělení ministerstva obrany.
To Otakar Husák byl opravdovým vojákem. A také ministrem, který mohl říkat, že mohl republiku vybojovat u Zborova.
Otakar Husák (uprostřed) s dalším pozdějším generálem Václavem Šidlíkem (vpravo).
„Odkládám telefon, a vtom cítím, že letím, padám na cosi teplého, tma, dusím se. Na mně někdo leží, cítím na břiše něco horkého, lepkavého. Mám jedinou myšlenku: tak tohle je tedy smrt! Vtom cítím bolest na hlavě a krku. Namáhavě tam sahám. Syrový přese mně leží, pomalu se zvedá a potácí se ven. Krev mi crčí po zádech a brzy jsem jí měl plné boty,“ cituje z Husákových zápisků Radan Lášek v knize Československá generalita.
Oba důstojníci i další vojáci uvnitř zemljanky utrpěli těžká zranění. Husák měl v hlavě a zádech zasekané malé i větší střepiny. Od té doby měl problémy s pravou rukou a rovnováhou. Syrový přišel o oko. I díky jejich plánu však Čechoslováci slavili u Zborova vítězství. Z nemocnice utekl Husák už po dvou týdnech. Pak začalo být jasné, že by se měli českoslovenští vojáci přesunout jinam. „Za žádných okolností nechci dělat četníka v Rusku!“ říkal tehdy.
A na závěr je tu oblíbená rubrika Český šok. Ten zažívá i Japonec Toshiyuki Yamasaki. Ten se do Česka přestěhoval kvůli práci. Češi jsou podle něj milí lidé, ale českému humoru nerozumí. „České děti se chovají velmi dobře na veřejnosti. Jsou klidné a tiché v městské dopravě, například v tramvaji. Japonské děti jsou velice hlučné a to hlavně, když jsou ve skupině v městské dopravě. Za to se trochu stydím,“ říká.
Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?
Překvapily mě sirény, které se rozezní každou středu (vůbec není rozumět, co hlásí). Někdy je to obtížné a zmatečné řídit auto v Praze – kdo má přednost jestli tramvaj či chodec. Potkávám volně pobíhající psy bez vodítka, ale povětšinou jsou vychovaní a klidní. Legislativní proces je někdy velice krátký a nastávají mnohdy náhlé změny. Zdá se mi, že české ženy pracují v kancelářích i během těhotenství. V Japonsku je to jinak a navíc někdy vídávám mladé páry, jak sedí spolu na jedné sedačce v tramvaji – mnohdy je to tak, že dívka sedí na klíně přítele.
A co mu v Česku vadí? Rozhovor si dočtěte TADY:
Tak hezký večer.
