Duchovní terapeutka Martina Scharschmiedová v osmnácti letech zjistila, že je adoptovaná. Biologickou matku vypátrala o sedm let později díky zápisu na matrice, otce vystopovala teprve před třemi lety. Dlouho si totiž myslela, že je po smrti. Spletitý příběh matky tří dětí začal už krátce po jejím narození v roce 1975. Tehdy jí stát za zády biologických rodičů svěřil do péče ženě odsouzené za násilnou kriminalitu.
Bez souhlasu do jiné rodiny
Karlovarský okresní soud přitom neměl souhlas ani jednoho z biologických rodičů. Její matka pocházela z chudé rodiny a neměla zázemí pro výchovu dítětě.
„Všichni jí radili, ať miminko v porodnici nechá, že se bude mít líp. Ale nikdy nepodepsala souhlas s adopcí tak, jak to je podle zákona. Ona to jen v porodnici řekla. Dala mi jméno Helga, napsala ho na kartičku, kterou podepsala. To je její jediný podpis,“ uvádí Scharschmiedová.
Její otec tehdy neměl o těhotenství sebemenší tušení. Partnerka od něj odešla. Úřady jej ale ale měly o narození dcery, o kterou se neměl kdo starat, informovat. Bydlí navíc na stále stejné adrese, která byla už v polovině sedmdesátých let uvedena v hlášení o narození v teplické porodnici.
„Tehdy prostě soudruh zavolal soudruhovi s tím, že tam má nějaké dítě. A bylo to,“ vysvětluje si své předání do adoptivní rodiny jednačtyřicetiletá trojnásobná matka Scharschmiedová.
Nešlo o jediné pochybení komunistického státního aparátu. Když Scharschmiedová po více než 38 letech nahlédla do soudního spisu, zjistila, že její adoptivní matka byla trestně stíhaná za ublížení na zdraví. „Před třemi měsíci jsem navíc na matrice v Praze, kde se narodil můj bratr, zjistila, že mě úřady v jeho dokumentaci prohlásily za mrtvou. Takže jsem byla i mrtvé dítě. To byl pro mě šok. Stát mě vedl jako mrtvou, i když mě předal do adopce a nezákonně,“ zmiňuje další chyby úředníků.
„Kromě toho jsem šestnáct let nebyla vedena v evidenci obyvatel a neměla trvalý pobyt. Dodnes nechápu, jak jsem mohla dostat občanský průkaz. To se asi dělalo hromadně,“ vypráví Scharschmiedová hlasem, z nějž je cítit zoufalost i radost zároveň.
Zrušení osvojení§ 840 (1) Jsou-li pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele nebo osvojence zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k návrhu připojit. (2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem. § 841 (1) Zrušením osvojení zaniká poměr vzniklý osvojením i povinnosti a práva z tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský poměr. (2) Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím, než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny. § 842 Osvojenec bude mít po zrušení osvojení příjmení, které měl před osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá. |
V pátek totiž soud v Karlových Varech bezprecedentně rozhodl o zrušení její adopce, ke které došlo krátce po jejím narození.
Se svou adoptivní rodinou nechce mít už nic společného. „Nechovali se ke mně vždy úplně...,“ odmlčí se. „Jednou mě třeba vykoupali v močůvce zbili páskem tak, že jsem měla modřiny a nemohla jsem jít ani do školy. To kvůli tomu, že jsem nevyvenčila pejska,“ vzpomíná s hořkostí na minulost.
V rodině se nikdy necítila dobře a myšlenka, že je adoptovaná, jí v její hlavě rezonovala už od puberty. „Taky jsem jim to jednou řekla. Oni mi ale ukazovali fotky z těhotenství. Až později jsem zjistila, že na fotkách bylo zachyceno jiné její těhotenství,“ přiznává.
Johanka po dceři, Scharschmiedová po otci
Když u pátečního soudu zazněl vítězný verdikt, měla Scharschmiedová obrovskou radost. „Konečně jsme to vybojovali. Už je to pravomocné. Do týdne mi přijde rozsudek a nechám si změnit jméno, které mi dala adoptivní maminka. Rozhodla jsem se, že si vezmu jméno své dcerky, tedy Johanna. Budu i nadále používat Helgu jako druhé jméno, protože tak mě zase pojmenovala moje biologická matka a mělo to svůj význam,“ říká astroložka z Karlových Varů.
Nové přijmení - tedy Scharschmiedová - po svém skutečném otci přijala už před rokem. „Vzala jsem si jeho jméno, abych z něj něco měla. Všichni mi říkali, že to nepůjde a že budu do konce života uvězněna v adopci. Ale já jsem se nevzdávala,“ vypráví s odhodláním v hlase.
Přelomový verdikt na základě nového zákona, o nějž se dlouhodobě zasazovala, vítá s radostí. Ví, že podobných případů, kdy došlo k protiprávní adopci, je v Česku více.
„Třicet osm let jsem žila ve lžích a manipulaci. Moc jsem si to přála. Své jméno jsem nikdy neměla ráda a necítila jsem se v něm,“ říká žena, která o svém pohnutém životě v náhradní rodině napsala knihu s názven „Už nejsem tvá dcera aneb Upřímná zpověď životní cesty adoptovaného dítěte“. Tu vydala v roce 2013 pod pseudonymem Helga Scharschmied.
Aby se mohla od rodiny, v níž vyrůstala, distancovat i formálně, musela Scharschmiedová tvrdě bojovat. „Vše bylo v rozporu s legislativou, ale neexistoval zákon, který by umožnil zrušit mou adopci. Vlítla jsem do sněmovny a zákon nakonec vznikl,“ říká astroložka s povahou býka, v jehož znamení je narozená.
Paragraf 840 občanského zákoníku o zrušení osvojení platí teprve od začátku minulého roku a umožňuje i po více než třech letech zneplatnit adopci v případě, že je v rozporu se zákonem. (více v boxu - pozn. red.)
Dlouho přitom od ministerstev slýchala neuspokojivé stanovisko: úřady sice pochybily, adopce ale nemůže být zrušená kvůli promlčecí lhůtě. „Jak může být můj život promlčený?“ zlobí se žena při vzpomínce na dlouhý boj s byrokracií. Kvůli přístupu resortů se, jak už dříve informoval deník Právo, rozhodla podat žalobu na stát.
Martina Scharschmiedová se svou dcerou a manželem
Přestože u české justice nakonec uspěla a se svou biologickou rodinou, byť po téměř čtyřech dekádách života, navázala hezký vztah, zkažené dětství a dospívání jí už z paměti nikdo nevymaže. „To už mi nikdo nevrátí. Rodina mě přijala, jsou naprosto úžasní, ale tak to být vůbec nemuselo. S tatínkem si rozumíme, zasmějeme se spolu, teď jsem ho třeba vzala i do kina, kde nikdy nebyl, nebo do zoologické zahrady, ale to měl dělat on mně, když jsem byla malá, ne já jemu,“ lituje Scharschmiedová.
Smrt biologické maminky
Poznání biologické rodiny však nezastavilo sled nešťastných událostí. „Moje biologická maminka loni spáchala sebevraždu, protože to psychicky nezvládla. Nezvládla celý svůj život. Najednou si to uvědomila,“ líčí a chvěje se jí hlas.
S adoptivní matkou se po dlouhé době viděla v pátek v soudní síni. Nebyla s ní v kontaktu, protože se jí údajně mstila za vyhledání biologických rodičů. „Když na mě koukala, cítila jsem z její strany možná lítost. Nevím, jestli to nebyla komedie, ale bylo vidět, že jí z toho není dobře. Nikdy se neomluvila. Myslela jsem, že si třeba podáme ruku a popřejeme si vše dobré do života. Ale to ne, to ona nikdy neudělá,“ vzpomíná na ženu, s níž ji pojí velká část života.
Vzápětí ale Scharschmiedová dodává, že se o své adoptivní rodině nerada baví. V kontaktu zůstává jen s otčímem, který byl třetím manželem adoptivní matky. „Nebyl to můj adoptivní otec, ale s ním mám i nadále hezký vztah a také ho beru jako otce. Takže mám vlastně dva tatínky, jednoho biologického a otčíma, který mě vychovával od sedmi let,“ vysvětluje.
„Chci teď začít nový život. Mám pocit, jako bych se podruhé narodila,“ těší se, že si s biologickým otcem vynahradí zkažené dětství.
