Od ledna 2014 přibyl paragraf 840, který říká, že osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení, ale to neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem. Okresní soud v Karlových Varech na základě nové úpravy Občanského zákoníku případ vyřešil v pátek 27.11.2015 a vynesl přelomový verdikt. Poprvé v dějinách České republiky zrušil adopci, která byla nezákonná, protože nikdo nekontaktoval biologického otce, který byl uveden v porodopisu, zda souhlasí s adopcí.
Kdy jste se dozvěděla, že jste adoptovaná a kdy jste začala hledat biologickou matku?
Dozvěděla jsem se to v osmnácti a půl letech od adoptivní matky krátce po mé svatbě v listopadu 1992. Podle ní byl můj manžel debil, tak na svatbu nešla. Přitom ona mě s ním seznámila. Týden po svatbě za mnou přišla do práce a začala křičet: „Kdybych tě nevytáhla z kojeňáku, ty svině, kde bys dnes byla, já jsem víc než tvoje máma.“ Byla jsem v šoku. Biologickou maminku jsem začala hledat ve dvaceti pěti letech a její jméno jsem se dozvěděla z matričního listu, kam jsem zašla. Byla tam uvedena rovněž její adresa. Zavolala jsem na obecní úřad této vesnice a doufala, že tam ještě žije nebo že budou vědět, kam se odstěhovala. Tam mi ji zavolali k telefonu a ještě ten den přijela za mnou domů.
Zlomový soudní verdikt. Podruhé jsem se narodila, říká žena, která dosáhla zrušení adopce |
Proč jste ji nezačala hledat hned, ale až po sedmi letech od té informace o ní?
Vyrůstala jsem v tom, že všichni, co se vzdají svých dětí, jsou kurvy nebo kriminálníci a proč by tedy měl někdo mít zájem o biologickou rodinu? Sedm let jsem se trápila a brečela po nocích. Po další velké krizi s adoptivní matkou, kdy manžel prohlásil, že už k nám nesmí chodit, jsem se rozhodla začít pátrat. Také v tom hrálo roli to, že jsem sama už měla druhé dítě a chtěla jsem znát své kořeny a kdo mě porodil.
Jak jste zjistila jméno otce?
Biologická máma mi řekla jméno, ale zároveň mi sdělila, že jí úřady řekly, že je po smrti a je pochovaný Německu. Smířila jsem se s touto informací a nenapadlo mě dál cokoliv o něm hledat. Před skoro čtyřmi lety jsem měla ale sen, ve kterém jsem viděla fotografie nějakého pána, který měl nádherné modré oči a já jsem tušila, že je to můj otec a sen mi naznačuje, že ho mám hledat. Byla jsem z toho rozpačitá, ale řekla jsem si, že najdu o něm aspoň informaci, kde je pohřbený. Znovu jsem se ptala maminky, jak je to s otcem a ona tentokrát odpověděla, že jí to sice úřady takhle sdělily, ale že vlastně neví. Mezi řečí mi řekla, kde tehdy spolu bydleli. Hned jsem se rozjela na hřbitov do této obce, ale tam byl pouze pochovaný děda. Tak jsem zašla do hospody, kde lidi vědí všechno, a tam mi řekli, že tatínek žije, ukázali mi cestu a já šla rovnou za ním. Zaklepal na něj můj partner, zeptal se ho, jak se jmenuje, a on řekl Helmut Scharschmied. Petr mu řekl, že by mu rád někoho představil. Já jsem se z auta dívala na toho pána a bylo mi jasné, že je to otec. Jsem tatínkova kopie. A měl ty nádherně modré oči ze snu. Poté jsem vystoupila, řekla jsem mu, kdo jsem a jestli znal paní Marii Vávrovou a on řekl ano. Sdělila jsem mu, že jsem zřejmě jeho dcera, ale nemám žádný důkaz. Pozval nás dál a já mu vyprávěla o dětství. Za dva dny jsem dovezla k němu i Marušku, moji biologickou maminku. Čekal ve dveřích a tiše nás objal a začal plakat. Takovým něžným hlasem mi řekl: „Tykej mi, já jsem tvůj táta.“
Pak se rozjelo neskutečné zlo s mojí adoptivní matkou, když se dozvěděla, že jsem vyhledala rovněž otce a že jsem začala pátrat v soudním spise a zjišťovat, že tam chybí podpis maminky, že se mě zřekla a že otce nikdo nekontaktoval.
A jak jste došla k tomu, že je zapsaný v porodopisu?
To je klíčový bod, to dopomohlo vyhrát soud. Vůbec jsem netušila, že se ukládají porodopisy. Okolo těch pětadvaceti let mi v porodnici řekli, že je všechno skartované, na matrice mě nikdo o porodopisu neinformoval. Teprve po dvanácti letech mi jiná matrikářka řekla: „Jděte se podívat do Sbírky listin.“ A já byla překvapená, že něco takového existuje. Myslím, že mnoho z nás to vůbec neví, že se archivují porodopisy. V porodopise tatínek zapsaný byl a taky moje jméno Helga, které mi v porodnici máma dala.
Na Sbírce listin vám tedy ofotili porodopis a vy měla konečně dokument o otci?
Ne, to není tak lehké. Do Sbírky listin můžete jen nahlédnout a opsat si to. Nenechají vás to nafotit ani okopírovat. Musela jsem poslat žádost na ministerstvo vnitra a to povolilo, aby mi ze Sbírky listin poslali kopii.
Martina Scharschmiedová
Díky výsledku soudu teď možná přibude lidí, kteří budou chtít vidět porodopis...
To stoprocentě. Znám pár dalších lidí, kteří mají o své adopci pochybnosti, tak je posílám, ať se podívají do Sbírky listin. Mnoho lidi nemá o existenci archivu porodopisů ani potuchy, takže se to snad díky mně bude vědět. Mým procesem, který začal před víc jak třemi roky, se vlastně upravil zákon. Z ministerstva práce a sociálních věcí mi napsali, aby někdo navrhnul zákon a poté návrh podpořil, aby se i po létech dala adopce prošetřit a v případě nezákonnosti zrušit, a tak jsem to napsala všem poslancům a upozornila je na svůj případ o zrušení osvojení, které bez úpravy zákona nebylo možné. Paragraf zní přesně tak, jak jsem ho navrhovala. Psala jsem jim, aby se nezrušitelná adopce dala zrušit po prokázání nezákonnosti nehledě na jakoukoli dobu od soudního rozhodnutí. Nový paragraf 840 začal platit 1.1.2014.
Nechal by si vás otec?
Říká, že ano. A věřím mu to, protože pomáhal své sestře s dítětem. Bydleli všichni tři ve stejném velkém domě. Prakticky se o jejího syna starala nejvíce babička a můj táta. Vychovávali tohoto klučíka, takže by vychovali i mě. On neměl problém s tím, že by okolo něj nefigurovala žádná žena. On zůstal sám, žil u matky a staral se o ní až do její smrti. Prý to byla hodná paní a přijala by mě. Takže místo matky bych měla babičku, tetu a svého otce, který by si třeba později našel ženu nebo by zůstal se mnou sám vedle své matky. S tatínkem už jsme byli i na testech DNA, takže máme potvrzení, že je můj otec.
Dnes už víte, proč vás maminka opustila. Proč neřekla tátovi, že jste se narodila?
Biologická maminka pocházela ze sociálně slabých poměrů. Sama měla šílené dětství a zalekla se toho mít vůbec rodinu. Jednoho dne prostě z domova, kde s mým tátou žili, zmizela. Napsala mu dopis, že mu nechce kazit život. To nevěděla, že je již těhotná. Všichni jí posléze radili, ať miminko v porodnici nechá, že se bude mít lépe v jiné rodině. Ale nikdy nepodepsala souhlas s adopcí tak, jak je to podle zákona. V porodnici nahlásila jméno otce i s adresou, na které dodnes žije. Dala mi jméno Helga, napsala ho na kartičku a podepsala. To je její jediný podpis. Šla jsem rovnou do kojeneckého ústavu a po dvaceti třech dnech do náhradní rodiny a rozjela se adopce. Maminka napsala veškeré informace, ale stát se nepostaral, biologického otce nevyhledal. Oni okamžitě shrábli miminko, ani jí, ani tátu nekontaktovali. To je protizákonné. A já si myslím, že takových případů je více a dodnes se dějí. Dokonce mě vedli jako mrtvou. Před třemi měsíci jsem to objevila v Praze ve Sbírce listin, když jsem získala povolení, abych se podívala do porodopisu svého bratra, který se narodil šest let po mně stejné biologické mamince, ale měl jiného tatínka. Do porodopisu se vždy píší předešlé porody. A ono tam bylo, že je z druhého a dítě z prvního těhotenství zemřelo. A byl u toho rok 1974 a to je můj rok narození. To byl pro mě šok, že mě stát vedl jako mrtvou.
Jaká byla adoptivní matka?
Adoptivní máma měla jedno vlastní dítě z prvního manželství. Po rozvodu ale bylo svěřeno do péče otce. Ten se také diví, jak jí mohli dát do osvojení cizí děti, když vlastní do péče nedostala a bylo svěřeno jemu. Někdy po rozvodu byla navíc trestaná za ublížení na zdraví. Asi v devíti letech jsem měla nějaké podezření, tak jsem se jí ptala, zda jsem opravdu její a ona mi ukazovala fotky z těhotenství. Dnes vím, že to byly fotky, na nichž byla těhotná s Jiříkem. Měla jsem za život u ní čtyři otčímy. Všichni byli slušní, svým způsobem byli lepší než adoptivní máma. Ona uměla manipulovat psychicky a ponižovat. Nepromyšleně fyzicky ubližovala lidem i třeba manželům, pak se zase pořád dokola omlouvala, ale udělala to zas. Pamatuji si z dětství i pár scén, kdy po třetím otčímovi, kterého jsem měla asi nejradši a vídávám se s ním, něco házela a já pak uklízela krev. Nechci se k tomu moc vracet, všechno už jsem ze sebe vypsala do knihy, která se jmenuje „Už nejsem Tvá dcera“.
Z vaší knihy vím, že adoptivní matka vás dostala do péče, i když měla zápis v trestním rejstříku...
Za ublížení na zdraví. Přesto soudkyně povolila adopci. Prý mohou na vlastní zodpovědnost dávat i trestaným lidem dítě, byť je to v rozporu se zákonem o adopci, v němž stojí, že osvojitelé musí zaručit svým chováním a způsobem života, že to bude ku prospěchu svěřeného dítěte. Musí doložit čistý rejstřík. Soudkyně si nenechala doložit ani jaké ublížení na zdraví to bylo a komu. Z její strany to bylo úmyslné zanedbání jejích povinnosti. Soud mi to ani dnes nebyl schopen vysvětlit. Chtěla jsem, aby si v Praze vyžádali, proč byla trestaná, když to nezjišťovala soudkyně tenkrát. Soud se k tomu nevyjádřil. Neudělali to, postavili žalobu na tom, že otce, který byl zmíněn v porodopise, měli vyhledat a informovat ho a ne ho škrtnout a napsat: „Nebyl zjištěn“. Tím porušili lidská práva o rodině. Je to zvláštní, že si nevyžádali, proč byla trestně stíhaná, komu ublížila. Připadá mi, že by tím museli obvinit konkrétní lidi, že tohle věděli a přesto té ženě svěřili do péče dvě děti.
Jaké reakce jste zažila na to, že chcete zrušit adopci?
Reakce přátel a rodiny byly vesměs pozitivní a stáli při mě. Přáli mi, abych soud vyhrála a zbavila se tak minulosti, kterou jsem považovala za vězení. Pokud jsem někde uveřejnila svůj příběh, tak se ukázalo to, co si mnoho lidi myslí v duchu, že sirotek má být vděčný za to, že si ho někdo vzal a nechal přežít. Jedna paní v diskuzi pod jedním článkem dokonce psala, že je adoptivní máma chudák a já jsem nevděčnice.
Setkala jste se na úřadech s nějakým negativním postojem vůči zrušení adopce?
U soudu ne. Tam byli vstřícní. Ale nebyl zákon, tak nemohli nic dělat, ale když jsem přijela na matriku do Ústí nad Labem, tak se na mě matrikářka podívala od toho stolu a řekla: „A co řešíte, vždyť jste taková pěkná ženská, máte skvělou rodinu, neřešte to“. Vůbec jsem nechápala, proč mě od toho zrazuje.
O čem bude vaše druhá kniha?
Bude to celé o mém boji za zrušení adopce. Oslovovala jsem mnoho lidí, aby mi pomohli, ale nedokázali to. Všechno se pohnulo, až když začal platit od 1.1. 2014 nový paragraf 840 o osvojení v Občanském zákoníku, který říká, že pokud se prokáže nezákonnost adopce, tak se dá zrušit i po více než třech letech od osvojení. Myslím si, že i v dnešní době takhle „obchodují“ s dětmi. Třeba jsem psala panu poslanci Vojtěchu Filipovi (šéf KSČM), tehdy byl místopředsedou sněmovny, a ten mi přislíbil pomoc. Přijela jsem za ním, nasliboval mi právníka a kdesi cosi. Za tři týdny mi přišel dopis, budu parafrázovat, ale v knize bude zveřejněn celý, že příkoří se stávalo a stává, že se s tím musím vyrovnat, že to, co navrhuji, nepodpoří, protože to by byl průšvih pro všechny a že já se mám mravně zamyslet nad tím, abych někoho tím nepoškodila.
Jak se cítíte, že jste vyhrála proces a vaše osvojení bylo zrušeno?
Jako znovuzrozené dítě. Nakonec jsem se rozhodla, že si do nového rodného listu nechám zapsat jméno po své nejmladší holčičce, protože se mi moc líbí: Johannka. A budu se jmenovat Johanna Helga Scharschmiedová. Johanna znamená Bůh je milostivý, je to odvozeno ze jména Jahve – Bůh. Jméno Helga bylo v porodopisu. Význam je zdravá, šťastná, svatá. Scharschmied znamená ostře kovaný. Jméno Martina, které jsem dostala od adoptivních rodičů, má význam bojovnice. Já už nepotřebuju být bojovná, proto chci dát jméno Martina pryč, ta už to vybojovala... Mám nové jméno a se vším se srovnávám.
