Příběh špionážní skupiny začíná na jaře roku 1948, kdy se v uprchlickém táboře v Německu seznámil Karel Bušek s Ladislavem Lindnerem. Oba utekli z Československa a dostali nabídku od americké vojenské kontrarozvědky Counter Intelligence Corps. V květnu 1948 se vydali do Československa jako ilegální kurýři.
„Měli zjistit informace o zahraničním obchodu, armádě a zbrojním průmyslu. Během několika měsíců se jim podařilo vybudovat skupinu spolupracovníků, kteří byli v továrnách nebo exportních firmách,“ vysvětluje historik Ivo Pejčoch, který s kolegou Prokopem Tomkem napsal knihu Agenti chodci na popravišti. Pejčoch v ní popsal příběhy členů špionážní skupiny Bušek–Lindner.
  |
Mezi spolupracovníky kurýrů byl také Pravoslav Valenta, který jim obstaral falešné průkazy kontrolorů osiva v pohraničí. Jeho tehdejší přítelkyně Zdeňka Machová, za svobodna Czechmanová, vzpomíná: „Byli jsme parta kamarádů, scházeli jsme se v jednom bytě v centru Prahy. Chodila tam taky Helena Huňková, dělala v exportní firmě Kovo. Sháněla pro kurýry informace o tom, co se vyváží ven.“ Od května do srpna stihli kurýři tři výzvědné cesty, při čtvrté byli zatčeni a celá skupina odhalena.
Dvojitý provaz! řvali lidé
Státní soud v Praze projednával případ ve dnech 22. až 26. listopadu 1949. „Sál byl úplně narvaný, nahnali tam zfanatizované dělníky. Když řekli trest pro Helenu, ženský z davu řvaly: Dvojitej provaz! Za nylonky prodali republiku! Bylo mi osmnáct a tu jejich nenávist si pamatuju dodneška. Připomíná mi to scény z procesu s Horákovou“ říká dnes čtyřiaosmdesátiletá Machová.
‚Je to lumpárna. Kde by k těm penězům přišla?’ říká pamětnice o kauze Ransdorf |
Lindner a Bušek byli odsouzeni k trestu smrti, dalším dvěma hrozil stejný postih, který byl změněn na doživotí, ostatní členové skupiny dostali rovněž doživotí nebo mnohaleté tresty. Helena Huňková byla podle rozsudku z 26. listopadu 1949 obviněna z vyzrazení státního tajemství, protože předala Lindnerovi informace o vývozu průmyslových výrobků a vnitropodnikovou korespondenci vedení Kova.
V roce 1960 byla propuštěna na amnestii, ven se dostal také inženýr Ladislav Husák, který byl členem stejné skupiny jako Helena. Podobný osud je svedl dohromady a v srpnu 1961 se vzali, na začátku září 1968 odjeli z Československa do Švýcarska. Usadili se ve Winterthuru a rychle sehnali práci: Ladislav Husák byl inženýr, uměl několik jazyků, jeho žena pracovala jako tlumočnice u soudu. Brzy se zapojili do aktivit krajanské komunity.
V říjnu 1968 se Helena potkala se svojí kamarádkou Zdeňkou Machovou, která s manželem emigrovala do Švýcarska, shodou náhod také do Winterthuru. „Měla jsem radost, že jsme zase spolu. Chodili jsme k nim na návštěvu pravidelně.“
„Statečná ženská“
V roce 1983 Ladislav Husák zemřel, jeho žena pokračovala dál v aktivitách pro krajany a doufala, že se jednou vrátí domů. Začátkem dubna 1990 mohla konečně přijet do svobodného Československa. Na Břevnově si pronajala malý byt, kde bydlela během návštěv Prahy. Dne 27. března 2005 jela navštívit svoji přítelkyni. Když vystupovala z autobusu, upadla na zem a na místě zemřela. Její bratr Pavel ještě týž den vypovídal na policii, kde sdělil, že jeho sestra neměla kromě něj a jeho dcery žádné přímé příbuzné.
Ransdorf se přirovnal k Masarykovi. Huňkovi věřím, peníze měly jít na pomoc lidem |
Heleně Husákové-Huňkové udělil v roce 2012 in memoriam ministr obrany vyznamenání Zlaté lípy za třetí odboj. „Byla to statečná, slušná ženská, která se zapojila do odboje už za druhé světové války, v květnu 1945 pomáhala na barikádách. Špionážní skupina, pro kterou pracovala, byla úspěšná, během pár měsíců se jim podařilo získat řadu důležitých informací.
Jiné skupiny fungovaly kratší dobu a byly odhaleny anebo neměly tolik dobrých kontaktů. Když se nyní mluví o majetkových poměrech Huňkové, těžko k tomu můžu něco říct. Zkoumal jsem pouze její činnost v odboji, ale podle toho, co vím, žila ve Švýcarsku dost skromně,“ říká historik Ivo Pejčoch.
Také Zdeňka Machová rezolutně prohlašuje: „Neumím si představit, kde by Helena vzala miliony. Pár tisíc našetřila a ty zdědili její bratr Pavel a neteř Jana.“
