Dlouhovlasé ženě pod hučícími zářivkami ve společenském sále policejní stanice v budově Smíchovského nádraží naslouchají tři desítky bezdomovců. Jako obvykle se sešli povětšinou muži středního věku. Další hosté pomalu přicházejí a zaplňují i poslední stoly, které zdobí zapálené svíčky a papíry s texty vánočních koled.
Gothajové chlebíčky
Bohoslužbě předchází na místě několik hodin příprav. Patnáct přátel chystá skromnou výzdobu i bohaté občerstvení. „Máme jich skoro tři sta,“ přepočítává pomocník Zdeněk Šícha chlebíčky s gothajem a nakládanými paprikami. „Pokud přijde stejně lidí, jako loni, vyjdou na každého tři.“
  |
Mezitím další dobrovolníci skládají na talířky pestrou kolekci darovaného cukroví a v kuchyňce pod rukama amatérského šéfkuchaře Jiřího vzniká pikantní buřtguláš.
Těsně před třetí hodinou ještě přicházejí poslední dvě ženy s vyřazeným oblečením. Eda, jak srdečnou farářku všichni oslovují, všechny darované svršky přebírá osobně a třídí je v zadním rohu pódia, na kterém za chvíli bude kázat.
Jídlo a pak oblečení
„S oblečením jsme letos měli problém, nestihla jsem kvůli starání o syna lidi oslovit včas. Naštěstí na poslední chvíli zafungoval Facebook, a tak se toho sešlo podobně jako loni, jenom víc dámského,“ hodnotí Heczková systematicky rozdělené kupky svetrů, bund, čepic, šál i spodního prádla.
Odbíjí třetí hodina. Organizátoři vše nachystali, bohoslužba může začít, jak všichni plánovali. Sál ale zeje prázdnotou a Eda stoly měří skleslým pohledem. Co minutu se ptá přítomných, kolik je hodin. Mobil se jí před chvílí vybil.
Sama byla bez domova. Vikářka už 10 let pomáhá bezdomovcům přežít v ulicích |
„Nerada to nazývám takhle, protože každá taková událost je velmi přínosná, ale máme velkou konkurenci v arcibiskupském paláci. Proto mají zpoždění,“ vysvětluje (komunita Sant’ Egidio pořádá tradiční vánoční oběd milosrdenství, letos se v Praze konal v arcibiskupském paláci, Loretě a v klubu u Františkánů na Jungmannově náměstí, pozn. red.).
Přijdou?
O půl čtvrté už ale vikářka převlečená do černobílého ornátu může nastoupit před třicítku příchozích. Kázání, jehož poselstvím je především podstata přátelství, vzájemné pomoci a lásky k Bohu, prolínají modlitby a zpívání koled. Jak jsi krásné neviňátko a závěrečný Otčenáš už po necelé hodině odříkává přes šedesát lidí.
Hned po bohoslužbě se začíná nosit na stůl. Žádná židle nezůstala prázdná. „Noste nejdřív k pódiu,“ radí Eda. „Ti, co přišli pozdě, už zřejmě takový hlad nemají.“
Není dostatek talířů, a tak jde přidělování guláše pomalu. Dvojice od posledního stolu v místnosti se proto zvedá a odchází na cigaretu. „Oba jsme tu poprvé. Přišli jsme rovnou z Jungmaňáku,“ potvrzuje ve tmě před policejní stanicí Edinu teorii třicátník Pavel. „Tam to bylo honosnější, šampaňské, pivo, mohli jsme si vybrat mezi kachnou a svíčkovou. Tady se těšíme hlavně na oblečení,“ doplňuje Mariana.
Příště začneme v pět
To se začíná rozdávat hned po jejich návratu. I tuto část večera má Eda pevně v rukou a s pomocí dalších dobrovolníků ukazuje jeden kus po druhém a zájemci se o svršky podle potřeby hlásí. Podvečer končí v uvolněné atmosféře. Nasycení hosté si povídají, pořadatelé už v poklidu umývají nádobí. Nikdo ven z notně vytopeného sálu nespěchá.
Spokojená je nakonec i Eda Heczková. „Bohoslužbu jsem si připravovala přes týden a těší mě, že se líbila. Pro příští rok ale asi bude lepší, když začneme až v pět.“
