Tělocvik zaujímá na školách poslední místo. Děti jsou přitom slabší a línější než dřív

„Dosud se bohužel setkáme i s nahrazováním tělesné výchovy jinými předměty nebo činnostmi, například vycházkou, čtením pohádky, promítáním filmů. Někdy nejdou děti do tělocvičny proto, že zlobily. Občas se to dozvídáme od našich studentů nebo také přímo od dětí, s nimiž o škole a tělesné výchově hovoříme,“ říká Vladislav Mužík, vedoucí katedry tělesné výchovy a výchovy ke zdraví na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

Současná fakta jsou přitom nemilosrdná vůči českým dětem i celé české populaci. Podle studie Světové zdravotnické organizace se snížil denní přísun pohybu (nikoli sportu, ale pohybu obecně, počítá se třeba i cesta do školy - pozn. red.) u českých dětí ze tří hodin v roce 1995 na pouhých 45 minut v roce 2012. Doporučené minimum je hodina. Jinak dětem podle zdravotníků hrozí deformace při tělesném vývoji.

Český olympijský výbor zase testuje školáky v rámci svého projektu Olympijský víceboj. Současné děti se v základních pohybových dovednostech oproti dětem z konce 90. let minulého století zhoršily. „A někde jde o dramatické propady,“ upozorňuje šéf ČOV Jiří Kejval. Shrňme nelichotivé výsledky výzkumů i postřehy odborníků: děti jsou línější, slabší a tlustší než kdy dřív.

Trpěné hodiny tělocviku

Co s tím? Stát má více možností, tou nejviditelnější jsou hodiny tělocviku. Tedy předmětu, který je bohužel mnohde na základních školách jaksi trpěn. Předmětu, který často stojí až na posledním místě v mysli paní učitelky. Ano, paní učitelky, protože podle údajů ministerstva školství se věnují povolání kantora na prvním stupni základních škol v 92 procentech ženy.

Tělocvik berou jako nejméně důležitý často i rodiče. A obecně celá společnost. Od školy prvního stupně očekáváme, že paní učitelka naučí děti psát, číst a počítat. Jestli jim vštípí lásku k pohybu, základní pohybové dovednosti, naučí je správně běhat, házet a skákat, je jaksi navíc. Nikdo to od ní neočekává.

Možná i proto, že někteří rodiče dnešních školáků na tom nebyli se školním tělocvikem o moc lépe. Místo tělesné výchovy leckde na sklonku vlády komunistického režimu pochodovali po chodbách s pytlíky na rukou a nohou a s nasazenými plynovými maskami v rámci branného cvičení nebo nacvičovali sestavy na spartakiádu.

„Otázkou je, zda má vyučovací předmět tělesná výchova v naší společnosti dostatečnou prestiž a zda je odpovídající pohybový režim dětí vnímán jako jedna z jejich základních životních potřeb,“ podotýká Mužík.

A totéž přiznává i ministerstvo školství. Jen jako viníka vidí hlavně rodiče. „Je to dáno pohledem celé společnosti, která nepovažuje pohyb a pohybové vzdělání za rovnocenné s jinými předměty. Primární roli hrají rodiče, kteří své děti z hodin tělesné výchovy omlouvají. Je proto důležité přesvědčit je o důležitosti sportování nejen pro zdravý tělesný vývoj, ale i pro správný vývoj intelektových a sociálních schopností,“ odepsala Klára Bílá z ministerského tiskového oddělení.

30 rozjívených dětí, vyřvaný hlas

Odborníci se přitom shodnou, k čemu by hodiny tělesné výchovy měly sloužit. Existují pro to metodiky, pokyny, návody a plány. Neměla by se například hodnotit absolutní výkonnost, ale spíše chuť, snaha o zlepšení. „Dostatečná pohybová aktivita dětí (respektive člověka) je hlavním aktuálním cílem tělesné výchovy,“ vysvětluje Mužík.

Jak taková hodina tělocviku na prvním stupni základní školy vypadá často v praxi? Představte si padesátiletou paní učitelku se specializací v hudební výchově. A třídu skoro třiceti desetiletých dětí, nevybitých – protože většinu z nich přivezli rodiče do školy autem a předchozí den strávily několik hodin u tabletů – a rozjívených. Učitelka je musí nahnat do šatny, v tělocvičně si vyřve hlas, aby ji bylo slyšet.

Pokud jim dovolí lézt na náčiní, hrozí, že spadnou ze žebřin nebo z kruhů. Pokud je nechá hrát nějakou hrou, bude neustále trnout, zda si někdo nevyrazí zuby hokejkou, z čehož by měla pořádnou polízanici.

Bude tedy děti učit šplhat? Skákat přes kozu? Naučí je základy atletiky či snad gymnastický výmyk?

Hlavně ne vybiku!

Spíše jim dá míč a nechá je hrát oblíbenou „vybiku“. Tedy činnost, ze které se odborníkům zděšením ježí vlasy na zátylku. „Tam se z dětí oddělí ty méně šikovné, do kterých to ty šikovnější hned napálí. Hodinu je třeba dělat tak, aby to bavilo všechny, aby například holčičky nestály v rohu,“ tvrdí Věra Kuhnová z katedry tělovýchovy na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity.

Tady se objevuje jeden paradox české přípravy budoucích pedagogů. Studentky (nezapomínejme, že na učitelství pro první stupeň se hlásí v drtivé většině dívky) si totiž musejí zvolit jednu specializaci: volí mezi hudební, výtvarnou, dramatickou a tělesnou výchovou. Jelikož rozdělení je víceméně rovnoměrné, jen čtvrtina absolventek „peďáku“ má specializaci v tělocviku. Tyto dámy mají dobré ohlasy, jejich hodiny děti baví a chválí si je. Pokud se ale studentek na „peďáku“ v Praze na Karlově univerzitě nepřihlásí alespoň patnáct, specializace se vůbec neotevře, takže z ročníku nemusí být v tělesné výchově lépe vyškolen nikdo.

O tom, zda dítě zažije pestré hodiny tělocviku, tak rozhoduje osobnost konkrétní učitelky. Někde je tělocvik skvělý, jinde průměrný a někde mizerný. A rozdíly jsou výraznější než třeba v matematice nebo češtině. „Úroveň tělesné výchovy na školách je velmi rozdílná. V praxi se setkáváme s výbornou úrovní výuky, ale také s nekvalitní tělesnou výchovou, která má charakter pouhé pohybové rekreace dětí během pobytu ve škole,“ popisuje Mužík.

Třetí hodina nepomůže a na tělocvikáře se školství netváří

Přitom období mezi šestým a jedenáctým rokem, kdy dítě patří na první stupeň, je z pohybového hlediska zásadní. Co se děti v tomto věku nenaučí, už pak později zpravidla nedoženou.

Na kvalitu výuky tělocviku by měli dohlížet ředitelé nebo školní inspektoři. Ale to je teorie. V praxi spíše učitelka zapálená do tělocviku narazí na odpor některých rodičů, kterým si doma stěžují děti. A kvůli „těláku“ si zlou krev dělat nebude.

Ministerstvu nelze upřít snahu, nyní zkouší zavést třetí hodinu tělocviku. Ohlasy ze škol, kde pilotní projekt probíhá, jsou kladné, ale ani sami úředníci nevěří, že by se novinka mohla zavést plošně. Důvod je prostý: přeplněné tělocvičny i rozvrh. „Zvýšit počet hodin by byla jedna z možností, jak proti trendu nedostatku pohybu dětí bojovat. To ovšem naráží na organizačně-logistické problémy škol (nedostatek sportovišť) a už nyní velmi naplněný rámcový vzdělávací program,“ píší z ministerstva školství.

A na jiný nápad, který vítají odborníci i učitelé, totiž že by i na prvním stupni učili tělocvikáři, nejsou peníze ani politická vůle. „Na prvním stupni učí kantoři všechny předměty,“ zní strohá úřednická odpověď.

Na druhé straně je potřeba konstatovat dvě věci: za prvé jsou podobné poměry i při výuce hudební a výtvarné výchovy. A za druhé ani kvalitní dvě hodiny tělocviku týdně (v praxi se spíše jedná o dvě půlhodiny týdně, protože děti se převlékají, nastupují, chystají náčiní atd.) pohyblivost malých Čechů nezachrání.

Žádný pohyb a zamčená hřiště

Důležitou roli hrají rodiče. Dnešní děti, na rozdíl od předchozích generací, mají pohyb již jen organizovaný – ve škole nebo ve sportovních klubech. Samy se jdou ven proběhnout málokdy. Pokud tedy nechodí na sportovní kroužek, stávají se z pohledu obezitologa rizikovou skupinou. „Děti jsou odrazem své rodiny a obezita je typické civilizační onemocnění rozvinutých světových ekonomik. Během krátké doby jsme se stali součástí populace s nedostatkem pohybu, kdy chůze ztratila smysl hlavního přemísťovacího prostředku,“ říká Zlatko Marinov z Dětského obezitologického centra.

Se smutným, ale příznačným postřehem přichází šéf Českého olympijského výboru: „Dříve byla u škol škvárová hřiště a byla plná. Dnes mají školy hřiště s krásnými povrchy, a nikdo na nich není. Jsou zamčená, protože se školy bojí, že je někdo zničí. Peníze se měly raději dát na trenéry, vychovatele,“ míní Kejval.

Co se týče pohybu českých dětí, přítomnost je chmurná a vyhlídky na obrat mizivé. Pro řadu škol je důraz na pohyb jen prázdným pojmem z osnov. Leckde už ani děti nechodí o velké přestávce ven, aby se nezranily. „Pokud by se děti o přestávkách na hřišti – kdekoli venku –zranily, nese za to odpovědnost škola. Proto některé školy toto riziko minimalizují tím, že děti o přestávkách sedí ve třídách,“ vysvětlují ministerští úředníci.

Stane se tedy z Čechů národ líných, obézních a v dospělosti nemocných tvorů? „Považuji za úspěch, že se o tom alespoň začalo mluvit,“ konstatuje suše Kejval. „Protože ve finále to vždycky stojí na penězích, a když se o tom mluví, politici na to slyší.“