LN: Aktuálně vedete tažení za zachování možnosti pro loterijní firmy část daňové povinnosti splnit tím, že peníze pošlou přímo sportu, tedy Českému olympijskému výboru. Je to nutné, když je dohodnuta kompenzace půl miliardy korun, o niž se navýšil rozpočet na sport ministerstva školství? A hlavně, je to průchozí u ministerstva financí?
Jsem přesvědčen, že ano. Sice chápu postoj ministra financí, ať už tam sedí kdokoli, že potřebuje dostat do státního rozpočtu co nejvíce peněz, které přerozděluje. Na druhou stranu, když zachováme možnost loterijních odvodů na sport, tak je zajištěna stabilita financování sportování dětí a mládeže, na kterou jsou tyto peníze vyčleněny. Když se to stane součástí rozpočtu resortu školství, bude to každoroční bitva o udržení těchto peněz.
A to je velký problém právě pro snahu přimět děti více se hýbat. Vezměte si, že dřív trávily pohybem 3,5 hodiny denně, dnes je to 45 minut. My jim musíme ukázat sport. A ten jim neukážeme tím, že budeme mít naleštěné tělocvičny. To zajistíte, když se jim budou věnovat trenéři, kteří je pro sport nadchnou. A to je práce s lidmi, kteří potřebují perspektivu. Tedy jednoznačně zajištěné peníze, protože se nemohou věnovat dětem jen z nadšení a na úkor svých rodin. Musejí mít perspektivu. Tu jim ovšem jen přísliby státního rozpočtu nezajistíte.
Peníze ze státního rozpočtu přicházejí svazům někdy v březnu a vyúčtované je musíme mít v listopadu. A jistě chápete, že žádný seriózní pracovní vztah nemůže být založen na tom, že máte finanční prostředky zajištěné od března do listopadu a pak se uvidí.
LN: Skutečně k tomu, aby se děti hýbaly, chybí jen peníze?
To určitě ne. Spousta peněz směřujících ke sportu se používá zcela nesmyslně. Když jsem byl malý, byla všude škvárová hřiště. Žádná sláva, ale ta hřiště byla otevřená a děti tam mohly běhat a hrát si i odpoledne. Dnes jsou po celé republice u škol nádherné tartanové dráhy a umělé povrchy, ale jsou zavřené, protože se školy nebo obce bojí, že je někdo bez dozoru poničí a na dohled nejsou peníze. Já bych hnal k politické zodpovědnosti všechny ty, kdo nechali vystavět tyto hi-tech sportoviště. Jak to, že udělali úžasnou investici, když pak nemají provozní peníze na to, aby se na těchto hřištích mohly děti hýbat? Kdyby tam byla ta stará škvára, tak by to bylo mnohem lepší. Ale to by se pak těžko stříhaly pásky a politici by se nefotili s tím, co pro svoje město či obec zařídili. Ono se hůř prodává to, že jsem zajistil lidi, kteří se mohou dětem věnovat a budou s nimi běhat třeba po lese... Jak už jsem říkal, jenom kvalitní trenéři rozhýbou děti, a to zejména ty, o které jde nejvíce. Tedy ze slabších příjmových skupin. Protože, když zavřete školní hřiště, tak na komerční sportoviště zase budou chodit jen děti bohatých rodičů.
LN: Ale jak dostanete děti od tabletů a počítačů na cvičiště? To sebelépe zaplacený trenér asi sám o sobě nezajistí.
To ne. Nejdůležitější je, aby se děti o sportování vůbec dozvěděly. Mezinárodní olympijský výbor si najal absolutní špičku ve světě reklamy a PR – agenturu WPP a jejího šéfa Martina Sorella. A ten na zasedání v Kuala Lumpuru představoval vize, co je třeba dělat, aby děti více sportovaly. A řekl při tom jednu věc: Víte, proč nesportují? Protože nevědí, že sport existuje. Protože, když večer sedíte u televize a koukáte třeba i na sport, sedí tam vaše děti nebo vnoučata? Nesedí, ty jsou ve svém digitálním světě u počítače. Nedívají se na lineární televizi. Proto je pro sport naprosto nevyhnutelné dostat se z lineárního televizního vysílání do digitálního světa, kde neexistuje sport. Když dnešní patnáctiletí mluví o fotbalu, tak mluví o Play Station. A nenechte se mást tím, že používají jména reálných hráčů – oni jsou totiž i v té počítačové hře, a proto je znají.
Sportovní svět se musí dostat na komunikační platformu dnešních náctiletých a třeba sublicencemi sportovních přenosů pro digitální televize. Děti se přirozeně chtějí hýbat, jen vlastně nevědí jak. Ten jejich svět se s tím sportovním prostě zatím nikde nepotkává.
LN: A jak se tedy potká konkrétně u nás?
Máme několik projektů, které jsou založeny na tom, že děti soutěží ve školách mezi sebou, pak postupují do dalších kol a tak dále. To je třeba projekt, který iniciovali Robert Změlík a Roman Šebrle. Odznak všestrannosti olympijských vítězů, v podstatě návrat k dřív známému odznaku zdatnosti. Něco podobného je v Německu, což zaváděli už před asi patnácti lety. Říkají tomu německý odznak a velkým propagátorem byl bývalý německý prezident Richard von Weizsäcker. Na získání odznaku musíte každý rok splnit určité disciplíny a pan prezident si to každoročně plnil na zlatý odznak. Minulý rok to posunuli dál a kdo má právě ten zlatý odznak, má slevu na zdravotním pojištění. Perfektně to funguje, ukazovali nám křivky, jak děti sportovaly a jak se to zlepšovalo. My takovou změnu také potřebujeme.
Je však pravdou, že odznak olympijských vítězů je hodně postavený pro talentované děti, které už sportují. Na vrcholový sport se hodí tak tři procenta dětí. A my musíme motivovat i těch zbylých 97 procent. Proto získávání různých stupňů odznaku je postavené na sebezlepšení. V prvním pololetí se udělají měření, a pak se ve druhém ukáže to zlepšení, když se děti snaží.
LN: Takže takový projekt běží v hodinách tělocviku?
Také, ale i mimo něj. Dělají se sportovní soutěže, díky nimž máme velké srovnání výkonnosti dětí i s porovnáním s minulostí, tedy zhruba před patnácti lety. A je tristní, jak jim klesá fyzická kondice. Je tam několik disciplín a věkových kategorií a u žádné z nich na tom děti nejsou lépe – naopak jsou tam v některých šílené propady. Třeba šestnáctileté dívky skočí z místa v průměru o třicet centimetrů méně! A vzhledem k tomu, že to máme ve vzorku devadesát tisíc dětí, tak statistická chyba nepřichází v úvahu, prostě je to fakt.
LN: Vraťme se ještě k penězům na sport. Ačkoliv došlo k navýšení peněz ze státního rozpočtu pro sport na 3,7 miliardy pro letošní rok plus ještě letos přitečou i loterijní peníze v odhadované výši 650 milionů, ze sportovního prostředí zaznívá, že máte stále málo. Proč?
Státní příspěvek do sportu je absolutní zlomek peněz, které se za rok ve sportu spotřebují. Celkem sportování spolyká 125 miliard korun. Z veřejných peněz do toho přiteče jen deset procent, kdy větší část, 7,5 procenta z celkového čísla, dávají kraje a obce a jen 2,5 procenta centrální rozpočet. Asi půl procenta pak tvoří loterie, je to sice málo, ale jsou to stálé a přesně určené peníze. Část jsme schopni generovat vlastní činností, část dodají sponzoři ze soukromého sektoru, což je další téma, které musíme řešit. A 80 procent pak dodají domácnosti, což je extrémní číslo a chudším to upírá možnost se hýbat.
K tomu je pak potřeba ještě říct, že z toho státního kousku je financovaný vrcholový sport, což se stát snaží stále stlačit a dát ty peníze jinam. Pak jsme v situaci, že fotbal dostane na reprezentaci 12 milionů na rok. Když jedete na přátelské utkání a musí tam letět celé letadlo sportovců, tak to máte na tři přáteláky na rok. To je přece nesmysl.
Proti tomu stojí výsledky sportu. Pohyb obecně slouží jako prevence zdravotních problémů, takže by se ušetřilo ve zdravotnictví za nákladnou péči. Vrcholový sport zase generuje v zahraničí 70 procent pozitivních zpráv o naší zemi.
LN: Jenže vrcholový sport, zejména ta odvětví, kde máme velké úspěchy, může snadno přitáhnout sponzory.
A jaké? Sponzoři v podstatě neexistují. My si tady pochvalujeme, jak se nám podařilo natáhnout do země nadnárodní korporace, které zde vytvářejí tisíce pracovních míst. Ale ty nebudou sponzorovat sport. Vezměte si, že mezi největší firmy v zemi patří Foxconn. Viděl jste snad někdy, že by něco významného sponzorovali? Ne. Podobně Česká pojišťovna. Dokud byla vlastněna českým kapitálem, byla mnohem štědřejší, teď to významně omezuje.
Je to jednoduché, oni musejí vykazovat akcionářům zisky a ty jim posílat do centrály. Proč by tu něco dávali na tak zvanou společenskou odpovědnost? Já to vidím u sebe ve firmě, jsem v představenstvu nadnárodní společnosti se zodpovědností za Česko a jsem placený za to, kolik získám peněz pro naše majitele. Nakonec platí jen čeští miliardáři. Ti drží český sport. A těch zas tolik není.
LN: Ale je tu třeba vlna čínských investic, kdy je i vůle tamních firem „kupovat si jméno“ prostřednictvím sportu, jak to vidíme u skupiny CEFC, která nejenže koupila fotbalovou Slavii, ale je i sponzorem reprezentace.
Je to aktuálně jistá příležitost. My to podporujeme a fandíme tomu. Ale přece se nemůžeme spoléhat jen na Číňany. Nemůžeme postavit financování českého sportu na tom, že nám ho zaplatí cizí velmoc. Vždyť je to jednou přestane bavit. Musíme ke sportu přitáhnout místní firmy.
LN: Třeba pomocí daňových úlev. Nebo máte jinou představu?
Ne. Zkusím to popsat na reálném příkladě z Nizozemí, kde sedím v představenstvu nadnárodní firmy. A poslali mě do jedné tamní fabriky, abych ji zkusil dostat do černých čísel. Tak jsem klasicky začal škrtat nepotřebné výdaje. Dal jsem tomu den, na jeho konci jsem byl spokojený, jak se mi to povedlo. Zavolal jsem si obchodního ředitele, že to s ním projdu. A mimo jiné mu říkám, že škrtneme příspěvky sportovním klubům. Bylo to půl milionu eur tam, půl milionu zase jinde.
A on na mě koukal, nadechl se a pak řekl, že jestli to udělám, tak on může rovnou druhý den zavřít firmu. Zeptal jsem se proč. A on na to, že ta fabrika žije ze 70 procent ze státních zakázek. V těch jsou nastavena nějaká kritéria, jak firma může uspět. Mezi nimi je norma ISO 2006, což je norma společenské odpovědnosti, která má váhu deseti procent hodnocení. A tu lze naplnit třeba právě sponzorováním sportu. Když vyhrají zakázku, tak ji vyhrávají třeba o dvě desetiny procenta. A když mu seberu těch deset procent hned na začátku, tak se nemusí do těch tendrů vůbec hlásit.
JIŘÍ KEJVAL (48)■ Byl dlouholetým československým a českým reprezentantem ve veslování, mnohonásobný mistr republiky. ■ Od roku 1996 je předsedou Českého veslařského svazu. ■ V roce 2006 se stal členem výkonného výboru Českého olympijského výboru, od roku 2012 je jeho předsedou. ■ V době vysokoškolských studií založil společnost TECHO, vyrábějící kancelářský nábytek. ■ V roce 2008 prodal TECHO nizozemské interiérové firmě Royal Ahrend a o čtyři roky později se stal členem jejího představenstva.  Jiří Kejval, místopředseda ČOV |
V hodnocení mimochodem hraje roli to, zda svou společenskou odpovědnost plníte v každém z asi deseti krajů, co mají v Holandsku. A ta musí být úměrná velikosti vaší firmy. A podobná pravidla mají všude – v Německu, Rakousku... Jen my zde spoléháme na volný trh, takže firma dostane zakázku, pobere zisky a nikdo ji tu pak už nikdy neuvidí. Třeba Skanska dřív sponzorovala hokej, lyžování, ale jen dokud to řídili čeští manažeři. Teď nic. A přitom pořád dostávají státní zakázky.
LN: Začali jste o takovém postupu jednat zřejmě primárně s ministerstvem pro místní rozvoj, které má veřejné zakázky v gesci?
Zatím ne reálně. Scházíme se kvůli tomu s politiky, ale teď se soustředíme hlavně na loterijní peníze a jejich udržení. Toto bude druhý krok. V polovině dubna máme připravenou konferenci, kde toto téma chceme otevřít. Je potřeba kultivovat financování sportu. Jak ze státního rozpočtu, tak právě od firem. Ale třeba i od obcí a krajů. Od nich plyne do sportu málo, protože na to se jim špatně shání kofinancování. Dostanou peníze třeba na silnice nebo chodníky. Tam získají půlku peněz z evropských zdrojů, tak je opraví, i když to není úplně potřeba, ale bude to vidět.
Největší zvěrstvo se odehrálo v roce 2002, když parlament rozhodl, že veškerý sportovní majetek se převede na sportovní organizace. Ale ty nemají žádný zdroj příjmů. Dostaly haly, stadiony vybydlené od bolševika a teď se o ně mají starat. V Německu to mají ve správě obce a musí se starat. A to se taky musí změnit. Potřebujeme programy pro obce, aby dosáhly na kofinancování sportovišť. Přitom je nutné, aby byla při jakékoliv investici poskytnuta garance udržitelnosti aspoň na deset let. Tedy ne, že postavím hřiště, a pak ho zavřu, aby ho někdo nedejbože nepoškodil.
LN: Na druhou stranu, udělalo sportovní prostředí dost pro to, aby byly finance ve sportu transparentnější? Přece jen finance a sport dodnes rozhodně vzorem průhlednosti nejsou.
Já bych to přeformuloval. Ne udělalo, ale dělá. Vezměte si třeba, že na našich stránkách vidíte do koruny, kam jdou peníze z loterií. Já už nevím, co bychom měli udělat víc. Je to tam rozpočítané jednak na to, odkud přesně a kolik v kterém čtvrtletí přiteklo, jednak kam jsme to poslali. Je tam proklik i na transparentní účet.
LN: Ale to je jen ta půlmiliarda od loterií, to je olympijský svaz. Co celé sportovní prostředí?
Vždyť jsme měli ve svazech, konkrétně v osmnácti největších, kontrolu z Nejvyššího kontrolního úřadu. Ten zjistil pochybení u nějakých 15 milionů korun při miliardových sumách za asi tři roky. To je rozhodně úspěch. Sport je samozřejmě odrazem společnosti a ne vše je úplně čisté. Ale že by to byl nějaký extrém, jak se občas média tváří, tak to rozhodně ne.
LN: Já vám rozumím. Nicméně třeba po zhruba roce a půl stále není přepočítána členská základna sportovních organizací, aby se vyloučily mrtvé duše dávno nesportujících. Tedy, aby se nezdálo, že sportuje půlka národa, ačkoliv to tak není.
To je ale problém státu, jakou si zvolí metodiku. My členy nemažeme. Mě by urazilo, kdybych byl třeba rok nemocný a někdo mě vymazal jako člena klubu. Pro naše potřeby je naše statistika dostačují. Pokud stát chce na základě členské základny rozdělovat příspěvky, pak musí jasně říct, že chce dávat peníze na člověka, který sportuje takovým a takovým způsobem. To je jednoduše politické rozhodnutí.
LN: Dobře, ale pak tu máte investiční dotace do sportovišť, kde není jasná metodika, proč někdo dostal pár milionů a někdo nic.
Proto tlačíme olympijská centra. Aby se investovalo do věcí, které skutečně budou třeba. Aby se udělala tři centra v Čechách a tři na Moravě. Je lepší, když se zainvestuje pořádně jedno místo, kde bude 30 sportů, než když každý bude paběrkovat.
LN: Mluvili jsme o sponzoringu z Číny a v té souvislosti se zmiňovala i sportovní spolupráce s říší středu, že jim třeba vyškolíme hokejisty, aby mohli hrát na olympiádě v Pekingu v roce 2022. V jakém stádiu se tato záležitost nachází a co z toho bude mít český sport?
Díky prohlubujícím se vztahům v politické rovině máme velkou šanci se na rozvoji tamního hokeje podílet. A v Číně je teď velká poptávka po tom, postavit tamní hokej na nohy, protože jak říkáte, získali zimní olympiádu a tím nejsledovanějším na ní je vždy hokej. Teď je jejich tým 38 .na světě, a když by využili práva hostitelské země jej nasadit, tak je ostatní mančafty úplně rozmetají. A oni se rozhodli, že to musí změnit.
Mají k tomu obrovskou podporu Mezinárodní hokejové federace, protože hokej je silný sport více méně lokálně – Kanada, Spojené státy, část Evropy – například u nás či ve Švédsku. Ale tím, že by získal velkou základnu v Číně, by posílil na globální sport. Hokej je můžeme naučit my, Kanaďané, Rusové nebo třeba Švédové. A díky té politické lince jsme ve výběru v podstatě na prvním místě. Je to pro nás výborná příležitost. Končí nám éra velkých hokejových hvězd – Petrové Nedvědové, Dominikové Haškové, Jirkové Reichlové a tak dále. Ti se mohou po konci kariéry najít právě v této oblasti.
A hlavně je to velká šance pro naše trenéry. Každý, kdo se podívá do ciziny, se posune dopředu. Nyní, 23. března přijede čínská hokejová šestnáctka, s níž bude pracovat Slavomír Lenert. Je připravené soustředění asi na deset dní.
LN: Nejblíž je ovšem olympiáda v Riu, jak to vypadá s přípravou?
Připraveni budeme, až tam budeme odjíždět. Jsou drobnosti, jako že jsme měli mít domluvené letadlo, ale nevyšlo to, což vyřešíme. Jinak to jde podle plánu. Jsem nadšený z šéfa výpravy Martina Doktora. Byl super sportovec, pak výborný trenér a teď je manažerem týmu. Tím propojuje pohled sportovce a manažera. Vždy se zajišťoval například servis sportovcům – jak kufr, tak sportovní taška na olympiádu. On si udělal anketu, a tak budeme mít jen tašky, protože kufr nikdo nechce. Nebo matrace. Na místě zjistil, že jsou jen patnácticentimetrové molitany. Což by mohlo přispět k nepohodě sportovců. Takže budeme mít pro každého speciální matraci, která se ještě bude vyrábět přesně pro jeho potřeby, váhu, způsob, jakým spí. Ne že by to zajistilo výkonnost, ale rozhodně jí to neuškodí.
LN: V rámci přípravy na olympiádu – jak vnímáte kauzu viru zika?
To je z mého pohledu další úspěch farmaprůmyslu. Farmaceutický průmysl by měl za své výkony ve strašení světa dostat Nobelovu cenu. Každý rok je nějaký strašák, který má svět přimět k nákupu vakcín. Samozřejmě situaci v Riu monitorujeme a jsme v kontaktu s odborníky, ale ti nás právě navedli k postoji, že jde jen o další bublinu.
