„S domluvou žádné problémy nebyly. Nápad vznikl po vzoru velkých divadelních domů v zahraničí, kde nastal boom. Včely chovají i na střeše londýnského či pařížského divadla,“ vypráví mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk, jak začala včelařská sezóna, zatímco stoupá po schodech do dalšího patra.
Na balkonku pod střechou historické části budovy ukazuje směrem na dřevěnkou bedýnku, která ukrývá tisíce včel. Bzučení není slyšet. Tyhle včely jsou klidné, říká jejich chovatelka, která je i po studiu dvouletého oboru na učilišti a dalších dvou letech samostudia teprve na začátku své chovatelské dráhy, jak sama říká „Je to celoživotní studium. Týká se totiž složitého systému, včely nemůžeme nikdy úplně pochopit,“ usmívá se.
Nejdřív DAMU, pak včelařský obor
K vcelku netradiční aktivitě se dostala až poté, co vystudovala DAMU a věnovala se divadelní produkci. Spojení lásky k divadlu a včelám pro ni bylo přirozeným spojením, o němž ani nemusela nijak zvlášť přemýšlet. „Prostě jsem nějak věděla, že je to ono. Fascinuje mě ten superorganismus. Je to navíc skvělé odreagování od klasických aktivit ve městě. Mám ráda vůni dřeva i medu,“ líčí mladá včelařka, která o své vcelku netradiční zálibě mluví s nepokrytým nadšením. Dohromady má osm včelstev, profesionální chov jich vyžaduje alespoň 150.
  |
Ona sama takové ambice nemá. Není to pro ni zdroj obživy. „Není to ale ani koníček, znamená to pro mě mnohem víc,“ vypráví zaníceně s tím, že má v Praze další dvě stanoviště. „Včely mám ještě na divadle La Fabrika a u skladu dekorací Národního divadla u Apolináře.“
Každý z úlů je prý ale úplně jiný, ačkoli pochází od jednoho původního majitele. „V čem? Třeba včely ve Fabrice jsou takové mírnější, zatímco ty u Apolináře si své stanoviště víc chrání,“ vysvětluje Vodrážková, zatímco nenápadně pozoruje své včely. Stojí opodál, ale bez typického včelařského obleku s ochranou obličeje. Ten podle ní není potřeba. Sama při chovu vyznává co největší přirozenost. „Snažím se do toho zasahovat co nejméně, ony (včely) nejlépe vědí, co dělat,“ říká.
Bez pomoci svých starších kolegů-včelařů by se prý přesto neobešla. „Jejich pomoc a rady potřebuji dost nutně. Když se mi třeba něco nezdá, jdu za nimi. Někdy prostě neumím odhadnout, co se děje. To jsou pak docela nervy, ale mám štěstí na skvělé kamarády,“ říká Vodrážková s tím, že v Praze je asi na šest stovek včelařů. Ona sama musela s chovem na Národním divadlem počkat až do letošní sezóny, než se dokončila oprava fasády. To by je prý mohlo dráždit.
Smog škodí méně než pesticidy
Fenomén včelaření mezi mladými lidmi, o němž se v poslední době tak často mluví, ale nezaznamenala. „Nějak jsem si toho nevšimla. Mezi studenty na učňáku jsem byla mezi těmi nejmladšími, ne-li nejmladší,“ odpovídá překvapeně. „K tomu vstupu raději nestoupejte, držte se od něj dál, mohly by pak být nervózní,“ varuje redaktorku před jednou stranu dřevěného „domu“ pro včely. U vchodu se o pozornost se nicméně hlásí vosy, které Vodrážková lehkým mávnutím ruky odhání pryč.
Město je podle ní pro včely vhodným prostředím. „Smog jim škodí méně než pesticidy na poli,“ vysvětluje s tím, že metropole včelám poskytuje i rozmanitou zeleň. Jen na Národním divadle najdou desítky truhlíků s květinami. Přestože někteří odborníci mluví o letošním roku jako o slabém, Vodrážková žádné výrazně změny nepociťuje a už vyčkává na druhou várku medu.
Jako každý chovatel se však musí vypořádat i s řadou problémů. „Bohužel už i Prahu zasáhl včelí mor. To je samozřejmě extrémní situace. Pak je tu třeba i varroáza (infekční onemocnění včel – pozn. red.). Ta je prakticky v každém jednotlivém úlu, byť se o tom mluví jako o něčem mimořádném,“ říká Vodrážková. Existují i další nemoci. Včely tak může postihnout i průjem. „Včely to přirozeně oslabí, ale to se mi ale naštěstí nikdy nestalo,“ doplnila včelařka.
Během sezóny se však setkala s jiným incidentem. To když se roj usadil na piazzetě Národního divadla mezi lidmi. „Není se ale čeho bát,“ uklidňuje vzápětí chovatelka. Včely jsou prý po vyrojení klidné, protože hledají své nové místo. Nemají tedy co chránit. Vodrážková navíc situaci vyřešila poměrně rychle. „Bylo to snadné, protože byly nízko. Usadily se na větvičce keře, takže jsem ani nemusela brát žebřík, jak to bývá obvykle,“ vysvětluje. K záchraně použila vychytávku s názvu „rojáček“.
Včelí destinace: Divoká Šárka i Hostivař
V Praze je řada netradičních míst, kde se mohou lidé se včelstvy setkat. Podle odborníků se medonosnému hmyzu v prostředí města daří. Včelíny v Praze stojí třeba v Milíčovském lese, Prokopském údolí, Divoké Šárce, Kamýku či v Hostivařském lesoparku. K vidění jsou včelí úly ale i na střeše obchodního centra nebo hotelu nebo v Botanické zahradě v Troji.
Zatímco mimo Prahu počty včelařů za posledních několik let vzrostly, v Praze pokračuje klesající trend. Za úbytek může kromě změny životního stylu Pražanů, kteří už ke včelaření tolik netíhnou, zastavování prostoru v okrajových částech metropole, kde dříve byly třeba zahrádky. V celém Česku je podle statistik z března asi 53 tisíc včelařů, kteří mají přes půl milionu včelstev, a v posledních letech jejich počty narůstaly. Ročně vyprodukují asi 8000 tun medu, jedno včelstvo mezi deseti a dvaceti kilogramy.
