LN: Uplynul rok od slavného výroku německé kancléřky Angely Merkelové. Nakolik ono „Wir schaffen das“ přispělo k rozklížení Evropy? Stále ještě platí dělení na ty, kdo přicházejí s řešením, a na ty ostatní, kteří jsou málo solidární?
Téma migrace samozřejmě rok poté nemizí. Ale díky vývoji ztratilo ostny a hroty, které na něm byly. Mediální prezentace drží dělící linku mezi západní a východní, respektive střední Evropou. V diplomatické a politické komunikaci, s níž mám zkušenost, to ale neplatí. Není to nic, co bych denně pociťoval.
Jistě je to dáno i tím, že osmadvacítka jako celek obrátila svoji pozornost od důsledku přílivu běženců a migrantů k důvodům, které stojí na počátku jejich cesty do Evropy.
Podařilo se také uzavřít dohodu s Tureckem o reciproční výměně migrantů. Ta je samozřejmě jen částečným řešením. My se teď v Bruselu proto zaobíráme takzvanými migračními kompakty. Což jsou soubory opatření, které jsou zaměřené na zdrojové a tranzitní země. Počítáme s tím, že střednědobě tyto kompakty dostanou migrační vlnu pod kontrolu. Paralelně s tím se budou projednávat i další normy, které by měly dostat azylovou a migrační politiku do větší harmonie napříč celou EU.
LN: A má to šanci na úspěch? Dosud nedošlo ani k vytvoření seznamu bezpečných zemí původu, Česko jakoukoliv změnu azylové politiky založenou na kvótovém systému odmítá.
Netvrdím, že to není krkolomný anáročný proces. Jednotlivé země mají odlišné tradice i odlišnou citlivost vůči migračním tématům. Zdá se mi ale, že ten trend je jasně patrný. IŠvédsko, Německo nebo Rakousko, tedy členské země, které byly tradičně nejotevřenější vůči migrantům a vnímání uprchlíků, poměrně rychle zpřísňují svoji azylovou legislativu.
Nepochybně je to známka, že k větší provázanosti a sbližování směřujeme. A to směrem k přísnějšímu a utaženějšímu systému. Ne naopak. Čili Česko se nemusí obávat, že by svou azylovou a migrační politiku muselo liberalizovat.
