Alegorická karikatura, kterou během revoluce v roce 1848 vydal vídeňský časopis Theaterzeitung (viz hlavní fotka článku), dobře vystihuje, že lidem tehdy nešlo jen o národní práva, ale i o právo jako takové.
Boj za lidská práva máme spojen především s Velkou francouzskou revolucí roku 1789, ale i v revoluci roku 1848 hrálo toto téma zásadní úlohu. Také v rakouském mocnářství lidé usilovali o konstituci, která by jim garantovala občanská práva. Nešlo jen o Riegrův nerealizovaný návrh, občanská práva garantovala i Pillersdorfova prozatímní ústava z dubna 1848, kroměřížský projekt ústavy a kupodivu i oktrojovaná ústava z března 1849, která ji nahradila.
Práva jen na papíře
František Josef I. nechal říšský sněm v Kroměříži rozehnat, přestože po nástupu slíbil, že bude zachovávat konstituční práva. Svůj krok odůvodnil údajným vítězstvím v Uhersku, které jej postavilo před nutnost vyhlásit novou ústavu, která by byla platná i pro uherskou část monarchie. Jako hlavní důvod ale udal, že poslanci se oddávali planému teoretizování, které prý bylo vzdáleno realitě, povzbudilo Uhry k povstání, a dokonce narušovalo právní stav!
I císařova oktrojovaná ústava však garantovala jistá minimální práva, ke kterým císař ve zvláštním patentu z 4. března 1849, platném jen pro rakouskou část monarchie, přidal ještě rozsáhlý katalog občanských práv. V aktuálních poměrech však zákaz cenzury nebo garance svobody projevu působily spíše jako výsměch. V Čechách panoval od května 1849 výjimečný stav a žádná konstituční práva se nedodržovala. Silvestrovskými patenty z roku 1851 byla ústava i „občanskoprávní“ patent odvolány úplně.
Individuální práva vs. veřejná moc
K čemu ale byla práva v konstituci dobrá? Představa, že katalog lidských či občanských práv má sloužit k tomu, aby se z něj odvodila spravedlivá ústava a spravedlivé zákony, se v historii nepotvrdila. Občanská (či lidská) práva také netvoří a nikdy netvořila žádný uzavřený a univerzálně platný systém, který by bylo třeba naplnit vždy a všude. Smysl lidských a občanských práv vystihl lépe právník Georg Jellinek, když konstatoval, že jsou spíše původu historického, protože pouze garantují právo konat jisté věci, které byly v dané zemi předtím zakázané.
Například mezi konstitučními právy v Rakousku i v Německu nechybělo právo na svobodu pohybu (Freizügigkeit). V anglické Listině práv ani v ústavách amerických států, ba ani v ústavě USA však takové právo nenajdeme. Znamená to snad, že Angličanům a Američanům bylo zakázáno se stěhovat?
UTEKL VÁM ZAČÁTEK?Předplatné seriálu si můžete objednat na tel. 225 555 533 nebo na internetové stránce www.lidovenoviny.cz/monarchie. V ceně předplatného je i přístup do digitálního archivu Lidových novin, o žádný díl tak nepřijdete. |
Vyskytly se i další pochyby o úloze práv jako takových. V Německu vystoupil roku 1852 právník a politik Carl Friedrich Gerber s průkopnickou úvahou o nutnosti veřejného práva, která se stala základem dalších reflexí této otázky po zbytek 19. století. Upozornil, že individuální práva nelze garantovat tím, že se jen popíšou jejich vlastnosti, jelikož je to nijak nechrání před veřejnou právní mocí.
Stejně tak nelze objektivní právní řád vytvářet tím, že by se jednoduše poskládala vedle sebe individuální práva občanů. Spíše je třeba počítat s tím, že právní řád netvoří shluk subjektivních práv, ale objektivní právní normy, které se nevztahují na jednotlivého občana, ale garantují něco, z čeho mají obecně prospěch všichni. Nejsou nakonec domnělá subjektivní práva jen zrcadlovým odrazem výhod, které poskytuje objektivní právní řád?
Tato otázka pak trápila německou a rakouskou právní vědu po zbytek století. Pruský oficiální právník Paul Laband se přiklonil k názoru, že subjektivní práva jsou skutečně jen odrazem objektivního právního řádu, jen jakýmsi optickým klamem. Teprve Georg Jellinek na sklonku století pečlivým rozborem dokázal, že některá subjektivní práva jsou i v právním smyslu skutečná a že mají své místo v moderním právním řádu.
