Nechceme toleranci, ale respekt, tvrdí organizátorka 'zbytečného festivalu' Prague Pride

Lidovky.cz: Prague Pride se letos koná s podnázvem Zbytečný festival. Co to pro vás znamená?

Pro nás je to samozřejmě nadsázka. Od začátku festivalu se setkáváme s pseudoargumentem, že jde o zbytečnou akci, něco, co tady není vůbec potřeba. To, čím se lidé zaštiťují, je tolerance. Tvrdí, že Češi jsou natolik tolerantní, že festival je úplně zbytečný. My se letos celkově zabýváme tématem tolerance versus respekt. Jsme přesvědčení, že tolerance není ideální stav.

Nikdo netouží po tom být tolerován. Když si to člověk představí sám na sobě, že ho lidé pouze tolerují, tak v tom možná sám začne cítit, že to není úplně ono.

Představte si, že vaše dítě přijde poprvé ze školy, a vy se ho zeptáte: „Tak co, jaké to tam bylo? Co spolužáci?“ a dítě vám odpoví: “Myslím, že mě tolerují.“ To, o co usilujeme, je přijetí, akceptace, respekt. Respekt k tomu, že jsme jiní, ale jsme lidé úplně stejně jako heterosexuální většina.

Lidovky.cz: Takže berete argumenty vašich kritiků a otáčíte je proti nim?

Ano, a tím můžeme na určitou část společnosti zapůsobit. Dává jim to prostor přemýšlet o vlastních slovech. Tolerance je ošemetná - ohání se tím spousta lidí, média často říkají, že Češi jsou velmi tolerantní, jsme nejtolerantnější země v Evropě... Ale myslím si, že málokdo přemýšlí nad obsahem toho, co říkají. A tohle pro to zamyšlení vytváří prostor.

Lidovky.cz: Prague Pride jako taková u nás vznikla oproti většině západních zemí relativně pozdě, před sedmi lety. Je to podle vás tím, že jsme v toleranci byli napřed, a nebo naopak náznak toho, že na tom Češi nejsou až tak dobře?

Je v tom trochu české laxnosti a možná i lenosti. Tu akci musí někdo uspořádat a není to úplně jednoduché. Na začátku v tom týmu byla zhruba polovina cizinců, expatů žijících v Praze. A ti nám pořád opakovali, jaké máme skvělé město a jaká je škoda, že tu nemáme Pride. První pridový tým vznikl s nimi, ryze česká záležitost se z toho stala až hodně postupně. Ale na začátku to byl hodně důležitý impuls, to, že nás někdo popostrčil a řekl, udělejte tady tuhle akci, bude to skvělé, užijeme si to.

Lidovky.cz: Co se od roku 2011, kdy festival měl svojí premiéru, změnilo?

Festival je rok od roku větší - rozhodně co do počtu návštěvníků, co do počtu akcí, tam se myslím dokonce blížíme stropu toho, co za ten týden je možné uskutečnit. A třeba přístup firem se změnil hodně. První dva ročníky jsme neměli žádnou firmu, která by se s festivalem otevřeně spojovala. Až třetí rok jely první firmy v průvodu a tím prezentovaly svůj postoj vůči LGBT komunitě. Od té doby na tím přemýšlí čím dál tím víc firem - přemýšlí nad tím, že mají i teplé zaměstnance, a tím, že jim otevřeně projeví svůj přátelský postoj, nic neztratí a může jenom získat.

Do určité míry existuje i posun v tom, jak si nás všímají média, že nejsme jenom průvod, ale všímají si toho, že jsme týdenní festival a akcí je víc, než že pouze projdeme Prahou.

I gay komunita je tomu nakloněnější. Vždycky byly hlasy, že Pride může gayům a lesbám škodit, že navenek ukazujeme něco, co bychom neměli, ale myslím, že všichni pochopili, že když si pár chlapů vezme podpatky do průvodu, tak to neznamená, že všichni gayové jsou vykroucení - a je to něco, co jsme schopní brát s odstupem, nadsázkou a lehkostí.

Lidovky.cz: V pochodu kromě firem chodí i politické strany. Je to podle vás dobře?

Co je tady politické, je už téměř filozofická otázka. Náš festival je rozhodně lidskoprávní, určitě i aktivistický – a tam už je k politizaci blízko. Průvod jako takový je otevřený všem, ve chvíli, kdy se tam rozhodnou politici přijít, tak my jim rozhodně nebráníme, některá politická uskupení mají i své akce v programu. A nakonec politici jsou ti, co ovlivňují náš život, a mít politiky, co vnímají a podporují gay práva, to je pro nás důležité.

Lidovky.cz: Loni na sebe pozornost strhla i ‚alternativní‘ Prague Pride pod názvem Alt*Pride, která vzniklo pod střechou Autonomního sociálního centra Klinika a probíhá souběžně s Prague Pride. Myslíte, že váš festival obohacuje nebo to berete jako kritiku?

Myslím si, že to je rozhodně fajn. Alt*Pride je jiné pojetí téhož – nechápu to tak, že jdou proti nám. Koneckonců loni šli v sobotu jako součást našeho průvodu. Svůj týdenní program pojímají jinak a vlastně mi přijde skvělé, že inspirujeme další lidi k tomu, že něco dělají v LGBT tématice a oslovují jinou skupinu lidí, takže to jedině prospěje.

Lidovky.cz: Letos má Prague Pride hodně pestrou škálu speciálních hostů. Jak je vybíráte a jak souvisí s tématem ‚Zbytečný festival‘?

Tímhle reagujeme na ještě další, v kampani možná trochu nevyslovený argument, že být gay je módní, že to je ‚cool‘, že to je současný trend. Je zřejmé, že to tak není. Byli jsme tu vždy a všude. Za všech režimů, v oblastech, kde za to mohli – a dodnes můžou – být perzekvováni. Hosté, kteří přijíždějí na festival, tyhle dílčí věci ukazují.

Máme tam ruskou historičku Irinu Rolduginu, která se zabývala životem gayů a leseb v době stalinismu. Máme tam tchaj-wanskou političku Jennifer Lu, která v dnešní době prosazuje manželství pro všechny na Tchaj-wanu. Máme tam holandskou policistku Ellie Lust, která přijíždí ze země, kde jsou o krok dál – mají speciální policejní uskupení Pink in Blue, která vystoupí na Pride Voices a bude nám vyprávět o tom, jak se k LGBT problematice staví v Amsterdamu.

A i další hosté reflektují to, že být gay, lesba, bi nebo trans je přirozené, je to něco, co tu bylo, je a bude. Záleží jenom na té společnosti, jak se s tím popasuje. V Holandsku jsou na tom výborně, Tchaj-Wan má manželství pro všechny prakticky jisté, Rusko je na tom mnohem hůř než my – a o všem musíme mluvit.

Lidovky.cz: Jak si vysvětlujete to, že Česko na cestě k manželství pro všechny zřejmě předběhne i asijská země s vazbami na velice konzervativní Čínu?

Já myslím, že to je všechno o lidech. Jennifer se rozhodla vstoupit do politiky s tím, že manželství prosadí. A o tom to je – když chceme něčeho dosáhnout, je potřeba s tím něco dělat. Hodně mě zaujala její odpověď na otázku, jak je možné, že se politici rozhodli do toho jít v zemi, která není úplně přátelská vůči LGBT komunitě. A ona říká, že jsou tak malá země, s tak malým počtem voličů, že i malá skupina dokáže ovlivnit výsledek voleb. A tak namísto toho, aby se politici báli, co řekne většina, museli bojovat o hlasy menšiny. V tu chvíli byli ochotni se postavit za práva gayů a leseb.