Lidovky.cz

Na plastické lidi nebereme ohled

Kultura

  10:27
PRAHA - Alan Wilder, bývalý člen Depeche Mode, ve čtvrtek v Praze představil album subHuman svého sólového projektu Recoil. Myslím, že deska žádné pozitivní poselství nést nemusí, řekl LN. Nevím, proč bych měl psát o hezké stránce lidských bytostí. Daleko víc mě zajímá temnější stránka přirozenosti, kterou většinou skrýváme.

Nikdy nejsem spokojený. Alan Wilder přiznává, že ho zdržuje jeho vlastní perfekcionismus. foto: Viktor ChladLidové noviny

LN Když se vás dnes ptali, jestli chcete být s Recoil slavný, řekl jste, že to už máte za sebou z dob Depeche Mode. Jaké jsou tedy vaše ambice?

Taky se někdy ptám. Najít v sobě vůli natočit další desku je jedna z nejtěžších věcí. To by vám řekla moje žena - chodím okolo a brblám, sakra, k čemu nějaká další deska. Nikdo tu pitomost nebude poslouchat, lidi si už desky stejně nekupují, tak proč se vůbec namáhám? Ale pak mi samozřejmě dojde, že když to neudělám, budu ještě ztrápenější. Je to otázka rozdílných úrovní zoufalství. Po dlouhé přestávce mi ale dojde, že potřebuju znovu tvořit, což je jediná věc, která mi celkem jde. Jakmile se rozhoupu, už je to snazší a celý ten proces mě začne bavit.

LN Na každé desce Recoil hostují jiní zpěváci. Tentokrát jste si toho hlavního, tedy Joe Richardsona, „vygoogloval“. Co přesně jste hledal?

To je velmi těžké definovat, dokud toho člověka neslyším zpívat. Můžu vám říct jen to, že okamžitě poznám, jestli je to ten nebo ta, koho právě hledám, anebo jestli jsem se spletl. Během deseti vteřin většinou můžu říct ne. Anebo občas mně ten člověk připadá zajímavý a chci si ho poslechnout víc. Něco tam musí být, ale neumím říct co přesně.

Od Depeche Mode k temnějším Recoil

V roce 1982 si Alana Wildera (nar. 1959) vybrali tehdy již známí Depeche Mode v konkurzu za odcházejícího Vincenta Clarkea. „Nechali mě hrát Just Can’t Get Enough,“ vzpomíná Wilder. „Byli celí nesví, poněvadž si jako muzikanti moc nevěřili. ,Ten je dobrej,‘ pokyvovali, když jsem zahrál tu jednoduchou melodii.“ Byl považován za nejkompetentnějšího hudebníka kapely, jehož práce se zvukem i aranžérské postupy tvarovaly klíčová alba Black Celebration, Music for the Masses, Violator či Songs of Faith and Devotion. Z Depeche Mode odešel roku 1995 kvůli „rostoucí nespokojenosti se vztahy v kapele a jejími pracovními zvyklostmi“. Dobu strávenou v jedné z nejvýznamnějších kapel současnosti dnes považuje za „fantastickou“, nejspíš už z toho důvodu, že mu příjmy z Depeche Mode dodnes umožňují soustředit se na nečetné, ovšem precizní nahrávky jeho potemnělého projektu Recoil, jenž se po odchodu z Depeche Mode stal jeho hlavním úvazkem. Letošní album subHuman vyšlo po sedmileté odmlce.

LN Proč jste ovšem do vyhledávače zadal slova „blues“ a „písničkář“?

V tomto případě si o to moje hudba sama říkala. Když hledám zpěváka, do velké míry už mám hudbu připravenou. Zbytek přijde později. Na desce subHuman vznikly dvě skladby opačným postupem - Joe mi dal písničky a já k nim přidal muziku. Obyčejně ale nemám odvahu za někým přijít, dokud nahrávka nemá určitou atmosféru. V tomto případě byla u všech skladeb dost bluesová, takže jsem měl jasno, koho hledám. Můj přístup je intuitivní, dělám, co mi přijde správné, ale nerad o tom moc přemýšlím.

LN Slouží tu Richardsonův dřevní styl jako protiklad technologiím, které používáte?

Určitě, navíc pro většinu lidí je blues žánr, v němž naleznete nejsyrovější emoce. V tom smyslu slouží nahrávce Recoil skvěle, protože se snažím vnést lidskou stránku do vší té technologie, která vás může zavést ke chladně znějící hudbě. Na druhou stranu těmi technologiemi proháním zvuky natočené při živém hraní, uvnitř zůstává lidský prvek. Když se nad tím zamyslíte - kolik existuje muziky, již můžete označit za neodvozenou a která vám nepřipomíná to, co jste už slyšel? Snažím se najít cestu, jak se k tomu přiznat, ale zároveň hledám způsob, jak ji představit nově.

LN Desku jste nazval subHuman. Jsou plastové manekýny na obalu desky součástí plánu mluvit o něčem, co je „méně než lidské“?

Spojení je v tom, že ty kusy manekýn jsou vyfocené v každodenních lidských situacích, ale stále jsou to plastičtí lidé. Svým způsobem na ně tedy není třeba brát ohled. Myšlenka v názvu desky mluví o zapomenutých, bezcenných lidech. To je význam slova „subhuman“ - když jím někoho označíte, je pro vás méně než člověk. A to dnes vidíte ve všech oblastech života. Jak jste asi četl v mém krátkém vyjádření, každý z nás se dokáže na druhé dívat povýšeně. Druzí jsou v našich očích méně než lidskými bytostmi.

LN Bylo by asi přehnané říci, že takhle vidíte dnešní svět...

To ano. Spíš je to součást toho, jak můžete dnešní svět vnímat. Odráží se v tom mnoho věcí, které se v současném světě dějí, přesněji řečeno v posledních letech. Víc než kdy dřív vám moderní prostředky komunikace umožňují během okamžiku vidět, co se po celém světě děje. Takže ty hrůzy, které sledujeme v přímém přenosu, sídlí v lidských myslích daleko víc, než tomu bylo v minulosti. Ne že krutosti byly něčím novým, ale v -současnosti jsou běžnou součástí lidského myšlení. A já jsem jeden z těch, na které má toto dění vliv.

LN Klíčová písnička 5000 Years mluví o dějinách lidského utrpení, 99 to Life zas o vině příliš velké, než aby ji unesl jediný lidský život. V čem je podle vás na desce náznak nějakého pozitivního řešení?

Je těžké nějaké pozitivní řešení vůbec vidět, že ano? Myslím, že deska žádné pozitivní poselství nést nemusí. Myslím, že je spíš pozorováním lidského stavu, odrazem jeho temnějších stránek. Neříkám tím, že všechny aspekty lidského stavu jsou temné a negativní. Nutně jsou to ale ty zajímavější. Nevím, proč bych měl psát o hezké stránce lidských bytostí, to není moc zajímavé. Jestli chcete psát milostné písničky, tak v pořádku, ale takových jsou miliardy, o tom, jak jsou lidé úžasní. Daleko víc mě zajímá temnější stránka lidské přirozenosti, kterou většinou skrýváme.

LN Tvrdíte, že jste posedlý snahou mít věci pod kontrolou, ale skutečně posedlý člověk by to o sobě neřekl...

Nejsem na tom zas tak špatně, ale rád si u své hudby zachovávám poslední slovo. Jak bude vypadat, jak se představí lidem, jaký bude její obsah. Přirovnal bych to k roli filmového režiséra. Chci od lidí výkon, aby mi dali, co umějí, a zahráli svou roli. Ale já rozhoduji o tom, jak se příběh bude vyprávět. Myslím však, že větší starosti než snaha mít věci pod kontrolou mi přidělává můj perfekcionismus. Nikdy nejsem spokojený, což může být v mnoha ohledech dobré, ale v posledku to může být vyčerpávající. Vždycky chcete podniknout ještě další pokus, zkusit další nápad. Nutně pak potřebujete bod, kdy dáte od výsledku ruce pryč.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.