Ukrajinka Olga opustí svou matku a malou dcerku, aby mohla na živobytí vydělávat v Rakousku jako uklízečka. Rakouský povaleč Pauli si není schopný udržet práci, a tak musí vzít zavděk pochybným kšeftem svého otčíma, který dováží na Ukrajinu hrací automaty. Tak vypadají dvě paralelní dějové – importně-exportní – linie Seidlova snímku. Obě se nesou v podobně depresivním duchu, jen v té Olžině najdeme navíc prostoru pro soucit; naděje ale nemá místo ani v jedné.
Všechny křivdy světa
Ulrich Seidl totiž netočí filmy pro radost či zábavu, ale proto, aby kriticky poukazoval na křivdy světa. Nešetří zejména své rodné Rakousko – proto ten náznak soucitu s Ukrajinkou Olgou. Režisérova syrová filmová řeč čerpá z jeho dokumentaristické zkušenosti, pohybuje se tedy na autentických místech a obsazuje neherce. Nejenže se nesnaží skutečnost nějak filmově estetizovat, ale ještě si z reality vybírá to smutnější, zoufalejší, špinavější, krutější...
Zkouška divákovy empatie
Na obranu Seidlova nekompromisního stylu a vidění světa je třeba uvést, že se nezaměřuje na extrémní situace, ale vlastně na „každodenní banalitu“.
Ukrajinská zdravotní sestřička Olga denně klopýtá na vysokých podpatcích laciných kozaček do práce, výdělek jí stačí sotva na nájem bytu na depresivním sídlišti, kde neteče voda a topení je věčně studené. Chvilku to zkusí jako on-line erotická pracovnice, nicméně naděje upíná k dopisu od kamarádky, která se už chytila jako uklízečka v Rakousku.
To, čím Olga ve vyspělé středoevropské zemi projde, je větší ponížení než zmiňovaná erotická pracovní zkušenost. Ať uklízí v rodině, nebo ve zdravotnickém zařízení pro přestárlé, nikde se nedočká lidsky důstojného zacházení. Automaticky se předpokládá, že krade a hodí se leda na praní pokálených prostěradel. Přitom Olga není prvoplánově sympatické děvče, nad jehož krutým údělem by se kámen ustrnul, ale docela normální holka s řadou ctností i nectností.
Ani o Paulim nelze naopak tvrdit, že je to grázl a lempl bez nároku na kvalitní život. Jeho osud sice nevzbuzuje soucit jako ten Olžin, ale prostředí, v němž se pohybuje, a rodinné zázemí ho pro žádnou závratnou kariéru nepředurčují. Je to ten typ, kterému stačí málo, a jede po šikmé ploše na dno.
Na škodu filmu je, že nás Pauliho příběh zajímá o poznání méně než ten Olžin. Obě roviny se sice doplňují, ale potenciál jedné tu druhou citelně převyšuje. Je to dáno nejen povahou hlavních hrdinů, ale i tím, že Pauliho příběh kulminuje ponižujícími hrátkami s ukrajinskou prostitutkou, kdežto v tom Olžině hraje prim beznadějná atmosféra starobince plného stařečků v plenách čekajících na svůj konec. Je to hodně silná káva a leckomu může připadat za hranicí etické únosnosti.
Seidlův film vzbuzuje mnoho emocí, rozhodně ale mezi ně nepatří lhostejnost. A o to režisérovi jde: provokací a šokem upozorňovat na bolavě hnisavé rány ve společnosti. Není z toho dobře po těle, kdo to unese, může si odškrtnout sice zprostředkovanou, ale intenzivní zkoušku z empatie.
