LN Jako patriot se na příští rok určitě těšíte - jak se stalo, že vaše město bude evropským městem kultury?
To to ale trvalo, že? Liverpool byl vždycky centrem evropské kultury, takže je jen správné, že nám ten titul konečně náleží. Kdybyste viděl, co ten titul s městem udělá! Náš syn hrával na bicí v rockové kapele. Rozený bubeník, o moc lepší než já - to měli Beatles štěstí, že jsem si poranil ruku a práci dostal Ringo... Takže, syn měl koncert v Glasgow. Vystoupili jsme z vlaku a nestačili jsme se divit. Ulice prokoukly, lidé jsou jiní, z omšelého Glasgow se stalo skutečně evropské město. Přišly investice, všichni ti ochlastové a ztracenci dostali klenot nazvaný Hlavní město evropské kultury a můj bože, ta změna je hlavně v jejich postojích.
LN Zachytil jste proměnu Liverpoolu v 60. letech. Přišla s vaší generací - jak se na ni díval váš otec?
Náš otec byl skvělý. Vyrostl v části města, která bývala největším slumem Evropy. Takže věděl, co je skutečná chudoba. Na druhou stranu to byla doba, kdy se dveře z domu na ulici nezamykaly, pro lidi byla důležitá poctivost a etika. V tom jsme byli vychováni. Samozřejmě, život byl tehdy dost staromódní a nudný. Proto potřeboval trochu nakopnout. Pokud přitom nikomu neubližujete, nemůže to být zlé. Do showbyznysu jsme se vlastně s bratrem dostali jen proto, že naše máma brzy zemřela. Takže táta ostřeji vnímal, co se s námi děje. Kdyby maminka zůstala naživu, mluvil byste teď s doktorem McCartneym, nebo páterem McCartneym. S někým, kdo má ctihodnou profesi. Nestál by před vámi zpěvák kapely Scaffold, autor komedií a fotograf. Táta viděl východisko z chudoby v muzice, proto mi taky koupil bendžo a bráchovi kytaru.
LN Z jakého prostředí vyšla vaše kapela Scaffold a bratrovi Beatles?
Zajímala nás poezie, divadlo. Proto za námi jezdili lidé jako Jimi Hendrix, nás nevnímali jako hrozbu. Kdybychom byli někdo jako Led Zeppelin, bylo by to moc blízké tomu, co sami dělali. Ale my jsme psali komediální písničky, básničky. Perem nebo kytarou se dalo vymanit ze systému škrceného laskavostí, třídními rozdíly, penězi, náležitým oxfordským přízvukem a způsobem vyjadřování...
LN Ale když Liverpool konečně přišel do módy, vaše kapela natočila písničku v „cockney“, tedy v londýnském přízvuku. Proč vlastně?
Protože jsme byli šílení! Už chápete? Byli jsme proti. Ze stejného důvodu jsem podepisoval fotky jménem Francis Michael, nebo tak nějak. Kdyby mi to včera nepřipomněli, nevybavil bych si to. Stejně tak jsem zapomněl, že jsem kdysi bubnoval s Beatles.
LN Byl jste lepší než Pete Best?
Nejsem si jist. Každopádně, podle mého názoru byl Ringo lepší než Pete. Pete dobře vypadal a byl s Beatles dobrý, ale upřímně, Ringo byl lepší bubeník. Mnohé naznačuje i teorie, že Pete nosil šedé ponožky, zatímco ostatní Beatles černé.
LN Jedny z vašich prvních fotek koupil americký Smithsonian Institution. Překvapilo vás to tehdy?
Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že mi Smithsonian Institution chce uspořádat výstavu. Povídám: V Americe? Vždyť na těch fotkách nejsou žádní Beatles! - My víme. - No tak dobrá... Trvala půl roku a ještě ji prodloužili, protože se líbila. To bylo povzbuzení.
LN V čem je pro vás hlavní přednost fotografie?
Ve fotkách je spravedlnost a pravdivost života, nesnaží se na vás udělat dojem. Vezměte si tu, co jsem nazval George, Paul, John a Dennis, první barevnou fotku Beatles. Dennise ve vlněném svetru a s nedopitým Guinessem nikdo nezná, a tak se ho vždycky nějak snaží vynechat. To mě skutečně štve. Ten neznámý Dennis touží po anonymitě, Beatles po slávě. Oni i on uspějí. Ale na obrázku jsou Fab Four, žádní zatracení Fab Three.
LN Fotky se taky dají retušovat...
Dneska můžete s digitální fotografií manipulovat, ve Photoshopu z vás klidně udělám Marilyn Monroe. Ale volba je na fotografovi. Pokud se vydá tím směrem, bude podle toho posuzován. Své fotky neupravuju, protože je to s nimi podobné jako s příběhy, které vyprávím. Čím podivnější příběh, jako ten o Jimi Hendrixovi, kterému jsem ve studiu klepal na koleno, že může začít hrát sólo, tím lépe.
LN Často se vás ptají na 50. a 60. léta, ale jak vzpomínáte na další desetiletí?
S kapelami jako Echo And The Bunnymen nebo Frankie Goes To Hollywood? Spousta skvělé muziky! Seznámil jsem se s Ianem McCullochem z Echo And The Bunnimen na lodi přes řeku Mersey. Povídám mu: Počkejte, vy jste nedávno zpíval v televizi a uprostřed té popové písničky jste citoval Suzanne od Leonarda Cohena, že jo? Říká: Sakra, vy jste jedinej, kdo to poznal! Je jen otázkou času, kdy se v Liverpoolu objeví další zajímavá kapela.
LN Liverpool byl ale od konce 70. let ve stínu Manchestru, kde byla hudební scéna dlouho silná...
Ale prosím vás, snad nemyslíte ty mizerné Oasis! Pardon, ale jestli mluvíte o takové kapele... Existovali tu nějací Beatles, takže proč si raději neposlechnete originál? Proč byste sakra poslouchal kopii?
LN Proč jste vlastně kdysi odešel z kapely Scaffold? Nechystáte nějaký návrat? Hudba pro mě vždycky byla druhá na seznamu. Zkrátka, zkoušel jsem zpívat, ale brácha je podle mě lepší, daleko přirozenější. Moje srdce je jinde, ani v sobě nemám tu touhu, kterou jsem měl kdysi. Připadám si v hudbě jako herec v divadle - pokud dostanu správnou roli, myslím, že bych mohl být dobrý herec. Uměl bych lidi uhranout. Kdysi jsme se Scaffoldem měli takový skeč. Měl jsem přijít na pódium a zvednout ze země plastovou pistoli. Na první pohled bylo zřejmé, že je to umělohmotná hračka. Měl jsem předstírat, že je to skutečná zbraň a mířit s ní na diváky. Z té hračky koukaly špunty, a stejně jsem v očích lidí viděl: Nedělej to!