Je škoda, že z pražského kulturního programu zmizí další akce, která patnáct let přispívala k jeho pestrosti. Vyžadovala nepřetržitou péči kurátorky Simony Hoškové, bez níž by nikdy ani nevznikla. Ta však přiznává, že nejsou prostředky na dostatečné organizační zázemí trienále a že její síly jsou omezené (připravuje rovněž např. už patnáctý rok Grafiku roku a Cenu Vladimíra Boudníka).
Prolínání umění a vědy
Autoři koncepce tentokrát zvolili název Transfery, tedy vlastně přenosy nebo v jistém smyslu přesahy. Jde o volné pojetí a pouhé naznačení hranic, v nichž se umělci mají pohybovat. Nejde však o bezbřehou přehlídku stovek grafických listů, jak to bývá u dnes už vlastně přežitých klasických velkých bienále či trienále.
Koncepce připomíná, že už dávno dochází k prolínání umění a vědy, že informace z oblasti matematiky, biologie, filozofie nebo sociologie se mohou uplatnit i v umění, že zkušenosti z výtvarné tvorby se přenášejí do filmu, divadla, tance a zase naopak. Také se do umění samozřejmě promítají proměny ve společnosti, ve vztazích mezi národy i sociálními skupinami.
Ve výstavních prostorách Staroměstské radnice se setkáme s díly 64 autorů z 22 zemí světa. V úvodu expozice se představuje zajímavá argentinská umělkyně Alicia Candianiová (1953), která má již za sebou mezinárodní ocenění. Vytváří pozoruhodné digitální tisky na mikroperforovaném filmu. Jsou velmi působivé a také v Praze získaly jednu z cen (Cena společnosti Gema Art Production). Upoutají i „grafické montáže“ maďarského umělce Gábora György Nagye (1966), který dokáže citlivě pracovat s kontrastem mezi veřejným a intimním soukromým prostorem.
Originalitou výtvarného přístupu zaujme Wayne Crothers (1961) z Austrálie, který už rovněž získal několik mezinárodních ocenění. Své bizarní obrazy tiskne z dřevěných bloků vodou rozpustnými pigmenty. Příjemně působí dekorativní znakové lepty Bulhara Todora Genkova Ovcharova (1975). Za zmínku stojí křehké a jemné lepty Belgičanky Muriel Moreauové (1975). Pozoruhodný soubor představuje její krajanka Ingrid Ledenová (1955), která kombinuje litografii s počítačovým tiskem a vyjadřuje průběh různých dějů v čase (1. cena pražského trienále).
Tradiční technika, netradiční vyjádření
Z českých grafiků zaujme osobitým ztvárněním krajiny František Hodonský, který si vytvořil zvláštní velkorysou formu dřevořezů rytých do velkých desek dřevotřísky. Emanuel Ranný dokáže ve svých černobílých suchých jehlách vyjádřit atmosféru krajiny i rytmus poezie. Dalibor Smutný zase citlivě pracuje s dnes již téměř nepoužívanou mezzotintou, která je mimořádně technicky i časově náročná.
Novou, a přitom divácky přitažlivou polohu našel ve svých výrazně barevných litografiích Aleš Lamr, jehož kompozice se v tomto období opět uvolnila ze zajetí geometrie a sevřených znaků. Také pro Květu Pacovskou platí, že se její vyhraněný, až minimalisticky střídmý a přitom živý projev neustále vyvíjí. S digitálními tisky pracuje již řadu let neustále experimentující Jaroslava Severová, která před časem získala Boudníkovu cenu za svůj přínos k vývoji české grafiky.
K velkorysému projevu dospěl Zbyněk Janáček (1957), který užívá počítačové programy a dospívá k působivým cyklům digitálně tištěných barevných struktur. Zajímavá je tvorba Jana Měřičky, jehož grafika byla již několikrát oceněna doma i v zahraničí a který pracuje s listy umístěnými netradičním způsobem do prostoru. Tak vytváří zvláštní instalace, v nichž uplatňuje přesah mezi různými výtvarnými oblastmi.
Velkorysým projevem zaujme i Vojtěch Kovařík, který patří k mladé generaci a objevným způsobem pracuje s linorytem. Tvorba Mikoláše Axmanna (Cena Metrostavu) představuje v českém umění zvláštní fenomén, autor se tradiční, ale dokonale zvládnutou a pro vlastní způsob vyjádření uzpůsobenou technikou kamenotisku či kamenopisu vyjadřuje netradičním způsobem.
Součástí trienále je i výstava laureátů minulého ročníku v Českém muzeu výtvarných umění. Představuje se tu pět umělců. Jiří Samek zaujme neobvyklou technikou hlubotisku z lina. Jeho jemně působící listy spatříme v románsko-gotickém sklepení.
Svou prostorovou grafikou, tedy opět překvapivým technickým řešením, a přitom čistým způsobem vyjádření zaujme Bodo Korsig, který se zabývá reálným chováním člověka v extrémních podmínkách. Švýcarka Iréne Wydlerová se vyjadřuje prostřednictvím uvolněného gesta a představuje se sérií tužkových kreseb.