Mozart ve Stavovském divadle poprvé představil svého Dona Giovanniho. Zatímco letos měla v tento den opera ND volno, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě nasměrovalo na toto výročí premiéru Giovanniho ve zbrusu novém přebásnění svého (již) „dvorního“ mozartovského překladatele, písničkáře Jaromíra Nohavici. Podařilo se mu především vytáhnout z Dona Giovanniho radostně živočišné stránky života.
Bylo překvapující, kolik humoru je v tomto dramatu giocoso zasuto. Nohavica ho - s jiskřivým vtipem a hravostí jazyka, aniž by opustil mantinely dané da Ponteho předlohou, rýmy a souladem akcentů textu s hudbou - svým pojetím vykřesal. Donům a Donnám vyhradil vznešený, až mírně archaizující jazyk (Anna zří, zemdlívá, hyne), ovšem Giovannimu to občas „ujede“: rozčilenou Elvíru přesvědčuje, aby byla konečně zticha - ještě si lidi pomyslí, že měl „pěknou čúzu“. Plebs má ale „hubu“ nevymáchanou a nejde daleko pro peprné výrazy. Leporello, který „by do toho kop“, protože „být pánem to je džob“, s gustem vykládá, jak jeho pán klátí a kosí vše, co má sukni. Nicméně i Zerlina se umí vyjádřit o Masettově mužství v milém obraze „holoubka, který by chtěl ven z těsné klece“. Bohatou škálu emocí se podařilo rozehrát v jinak poměrně civilně pojatém finále, kdy si ctihodný Komtur přijde pro vzpurného Giovanniho, zatímco Leporello skrčen pod stolem úpí: „Mámo, maminko, milá má mámo, zachraň malého Leporellka.“
Oproti svému prvnímu opernímu překladu, Cosi fan tutte, pokročil Nohavica v Donu Giovannim o notný kus, nejen co se bohatství jazyka a her s významy týká, ale mnohem pregnantněji zvládl i nástrahy frázování. Nohavicův překlad dokládá, že koncept uvádění oper v překladech, kterého se například drží londýnská English National Opera, není beze smyslu. Opakované výbuchy smíchu mohly být jak Nohavicovi, tak všem interpretům odměnou za jejich péči o jazyk a srozumitelnost slov, zpívaných navíc s nepřehlédnutelným zaujetím.
Bylo překvapující, kolik humoru je v tomto dramatu giocoso zasuto. Nohavica ho - s jiskřivým vtipem a hravostí jazyka, aniž by opustil mantinely dané da Ponteho předlohou, rýmy a souladem akcentů textu s hudbou - svým pojetím vykřesal. Donům a Donnám vyhradil vznešený, až mírně archaizující jazyk (Anna zří, zemdlívá, hyne), ovšem Giovannimu to občas „ujede“: rozčilenou Elvíru přesvědčuje, aby byla konečně zticha - ještě si lidi pomyslí, že měl „pěknou čúzu“. Plebs má ale „hubu“ nevymáchanou a nejde daleko pro peprné výrazy. Leporello, který „by do toho kop“, protože „být pánem to je džob“, s gustem vykládá, jak jeho pán klátí a kosí vše, co má sukni. Nicméně i Zerlina se umí vyjádřit o Masettově mužství v milém obraze „holoubka, který by chtěl ven z těsné klece“. Bohatou škálu emocí se podařilo rozehrát v jinak poměrně civilně pojatém finále, kdy si ctihodný Komtur přijde pro vzpurného Giovanniho, zatímco Leporello skrčen pod stolem úpí: „Mámo, maminko, milá má mámo, zachraň malého Leporellka.“
Oproti svému prvnímu opernímu překladu, Cosi fan tutte, pokročil Nohavica v Donu Giovannim o notný kus, nejen co se bohatství jazyka a her s významy týká, ale mnohem pregnantněji zvládl i nástrahy frázování. Nohavicův překlad dokládá, že koncept uvádění oper v překladech, kterého se například drží londýnská English National Opera, není beze smyslu. Opakované výbuchy smíchu mohly být jak Nohavicovi, tak všem interpretům odměnou za jejich péči o jazyk a srozumitelnost slov, zpívaných navíc s nepřehlédnutelným zaujetím.
|
Celou recenzi |