A tak se přepíná z Vacátka na Vacátka a zpět - pan rada konkuruje zase panu radovi.
Nyní byla publikována také kniha Blanky Kovaříkové s názvem Rada Vacátko & jeho hříšní lidé, jež popisuje reálný základ oblíbených postav - vedle rady Vacátka také inspektorů Boušeho, Brůžka a Mrázka -, které ve svých povídkách a později scénářích přivedl na svět spisovatel Jiří Marek. Z čeho plyne toto vacátkovské zbožštění a proč na něj současní tvůrci nedokážou navázat?
Idylické zločiny
Hříšní lidé města pražského propojují velmi zdařile několik aspektů, které vedou k jejich dlouhodobé divácké oblíbenosti. Zaprvé je to umístění do doby „první republiky“, jež je dodnes vnímána jako idylická. K tomu se přidává samozřejmě samotné vyšetřování kriminálních případů. Na konci je vše vyřešeno, a tak je znovu nastolen řád věcí...
Seriálu, který vedle čtyř celovečerních filmů měl i pokračování s názvem Panoptikum města pražského, se však povedlo to, co dobré detektivky mají mít. Totiž, nejde v nich pouze o to, „kdo to byl“. Kvůli tomu už se na tento seriál přece dávno nedíváme - naopak, kdo zapomněl, jak případ skončí, to má tendenci skrývat, aby nevypadal jako „mimoň“. To, co je na tomto seriálu pozoruhodné, jsou výrazné postavy policistů a také navození a zachycení - v tomto případě tedy prvorepublikové - atmosféry.
Jako důkaz pro působivost Hříšných lidí města pražského může velmi dobře posloužit srovnání s Četnickými humoreskami. Tomuto seriálu České televize nelze upřít vysokou sledovanost, nicméně prvorepublikovou idylu se snaží navodit poněkud neotesaně, především tím, že četníci vždy více obědvají než vyšetřují.
Děkujeme, odejděte
Neustálé reprizování Hříšných lidí města pražského je tak rovněž důsledkem impotence současných tvůrců. Na první dojem by se zdálo, že se o natočení detektivek také nepříliš často snaží. Stačí si ale připomenout poslední pokus - dva televizní filmy s Miroslavem Donutilem v roli inspektora Klubíčka -a dojem je diametrálně odlišný: raději nedělat nic, protože díla takového typu lze shlédnout nanejvýš jednou. Proto je lépe se znovu podívat na díly Hříšných lidí, kde lze vidět herecké mistrovství Vladimíra Menšíka, Pavla Landovského či Jana Libíčka.
| Hříšní lidé doopravdy |
|
Nakladatelství Brána vydalo knihu Blanky Kovaříková Rada Vacátko & jeho hříšní lidé aneb Jak to bylo doopravdy. V ní si lze přečíst o kriminalistech, kteří byli předobrazem postav seriálu. Režisér Jiří Sequens uvádí: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček, František Langer aj.“ |
V čem je tedy zakopán pes? Chybí dnes výrazné herecké osobnosti? Určitě nikoliv. Chybí zde dobré scénáře? Patrně ano. Chybí zde režiséři, kteří by detektivku uměli natočit? Patrně ano. A chybí dostatek peněz, aby při dobré konstelaci mohl vzniknout skutečně dobrý snímek? Patrně také.
Nemusí se totiž hned mluvit o Hříšných lidech města pražského. Stačí reprízy případů majora Kalaše s Rudolfem Hrušínským a dalších socialistických detektivek. Mnohdy už se na nich sice čas notně podepsal, často mají samozřejmě také nepominutelný politický kontext, ale stačí záběr v rozbředlém sněhu jedoucího žigulíku a atmosféra podivného času normalizace je ihned navozena. Kam se na tohle hrabou všichni ti až obdivuhodně nudní detektivové: Tomsa v podání Marka Vašuta či major Bohuslav Jana Kanyzy.
Proto také českým televizím ani nezbývá nic jiného, než uvádět zahraniční seriály. Někteří se „modlí“ u znělky Místa činu, jiní si nahrávají Vraždy v Midsomeru a další odmítají pozvání na večírek proto, že večer běží Hercule Poirot...