Je to sbírka tematicky různorodá, protože až na výjimky má každý svazek vymezené rámcové téma. To na jedné straně trochu přistřihuje křídla autorské invenci, protože ne všechna témata jsou stejně tvárně nosná, na druhé straně to však vytváří pestrý kaleidoskop námětů a nápadů, s nimiž se autoři musí vyrovnat.
Samozřejmě také účast tvůrčích osobností je poměrně široká, i když vůči některým autorům - jako je například Petr Šabach, Iva Pekárková, ale i Michal Viewegh - projevují pořadatelé edice zvláštní náchylnost a obsazují je do velkého počtu svazků. Je však třeba uznat, že celková skladba autorů poskytuje dosti reprezentativní ukázku toho, jak na tom žánr současné české povídky je. Také v zatím posledních dvou souborech, tematicky vymezených názvy Nic není jako dřív a Povídky o ženách se můžeme setkat se jmény, která již v dnešní literární produkci získala reputaci.
Obraťme pozornost k prvnímu svazku, jehož název naznačuje, že jeho tematickým jádrem bude rekapitulace minulosti a její konfrontace se současností. Sestava autorů je velmi různorodá. Kromě Pavla Brycze, jednoho z nositelů Státní ceny za literaturu, se tu setkáme i s Janem Trefulkou a vedle těchto jmen tu figurují rovněž někteří „novicové“. Jisté pikanterie dodává svazku jméno Arif Salichov, mediálně frekventované neslavným vystoupením v aféře Čunek (autorův příspěvek ve svazku v podstatě odpovídá očekávání - nepřekračuje totiž rámec konvence).
Pokud bychom měli výtvory zúčastněných autorů seřadit do jisté -relativní - hierarchie podle kvalit, pak by patrně přední místo zaujala povídka Josefa Moníka Fanda -rudý pokrývač, portrét bizarní figurky, podivína, kterému obdiv ke komunistické Číně komplikoval život u nás již v době vlády komunistů, ale jemuž nakonec přinesl uznání a sinekuru tamního režimu. V ní totiž autor naplnil pravidlo povídkové kompozice, které kdysi razil již Václav Černý: „Novela, to je nejprv: hotový charakter, a potom jeho iluminování ,une scene a faire‘, ,parádní scéna‘.“ Jistý půvab nelze upřít ani povídce Bryczově, vzpomínce na teenagerská léta vyplněná prožitky z působení v komparzech válečných filmů, odehrávajících se v prostředí likvidovaného starého Mostu.
Na opačný pól lze zařadit prózu Zdeňka Jizery Vonáska, přinášející v křečovitě stylizované formě dopisu rádoby vtipnou retrospektivu minulého století promítnutou do osudů starého domu. Dojmem jisté řídkosti myšlenkové náplně působí také Trefulkovo poněkud mnohomluvné líčení dvou nemocničních pobytů protagonisty, někdejšího disidenta, konfrontující pohnutou dobu konce 60. let s dneškem. Hrabalovskou inspiraci otevřeně přiznává Miloš Konáš v žánrovém obrázku hospodského světa Hic sunt leones.
| HODNOCENÍ LN |
|
*** *** |
Jednooká, jednoruká a já
V druhém svazku se sešlo celkem jedenáct autorek a autorů. Převahu, jak to odpovídá titulu Povídky o ženách, tu mají spisovatelky, většinou zvučných jmen: Dousková, Daniela Fischerová, Hauserová, Kantůrková, Koubská, Nosková, Pawlowská, Pekárková, Walló. Muži jsou zastoupeni pouze dvěma, rovněž osvědčenými jmény: Petr Šabach a Michal Viewegh. Zde je možnost kvalitativní hierarchizace ztížena, protože všechny povídky prozrazují dobrou literární rutinu. Zajímavé je na nich to, že poměrně značná část má za protagonistku ženu vyrovnávající se tak či onak s životní osamělostí - nejvýraznější je to u Kantůrkové a Fischerové. Tomuto typu povídek konkurují prózy, jejichž tematickým jádrem je nevěra, respektive ženská přelétavost. Co do bizarnosti vyniká povídka Jednooká, jednoruká a já Daniely Fischerové s extravagantními postavami žen. Smyslem pro malebnou kresbu prostředí překypuje nostalgická povídka Evy Kantůrkové U moře. Žánrové figurky vytvořila ve Velké lásce Olga Walló a Věra Nosková v pointované povídce Falešný Mičurin. Mužský autorský podíl reprezentují povídky pohrávající si humorně s motivem ženské nevěry. Celkově tak vznikla knížka přinášející strakatou směsici úsměvných i nostalgických příběhů, které však naštěstí nikde nepropadly pokušení laciné sentimentality.