„Tahle kapela není mrtvá!“

Předkapela to tentokrát vzala zkrátka, rozjívení „kucí z Hanspaulky“ se rozloučili krátce po osmé a ještě omluvným tónem, doufajíce, že byli jen „nutné dobro“. Sportovní hala se mezitím bohudík solidně naplnila - Praha coby startovní čára turné ostudu nakonec neudělá.

Před devátou pohasla světla a publikum hlasitým křikem přivítalo Smashing Pumpkins, model 2008: Billyho Corgana (v klasické dlouhé kožené sukni) a bubeníka Jimmyho Chamberlina (jediné původní členy kapely), baskytaristku Ginger Reyesovou (působila stejně výrazně jako svého času D’arcy Wretzky nebo Melissa Auf der Maur), pianistku Lisu Harritonovou a kytaristu (v křiklavě červeném obleku) Jeffa Schroedera. Vizuální stránka show nabídla slušný standard, agresivní světla dodávala skladbám patřičný „dramatický“ efekt.

Co se jevilo jako klavírní entrée, se přehouplo v nečekanou Porcelina of the Vast Oceans z desky Mellon Collie and the Infinite Sadness - vzhledem k jejímu stáří a „nehitovosti“ to byla hodně odvážná volba a zpočátku příjemné překvapení - ale na úvod je takřka desetiminutová skladba přece jen trochu moc silné kafe.

Překvapení měli Smashing Pumpkins v záloze ještě mnohem víc, zejména co se výběru písní týká - ostatně dvouhodinová délka koncertu k experimentování i vybízela. Corgan překvapil i svou dobrou hlasovou formou, a i když se do výšek příliš nepouštěl, řvaní mu šlo obstojně. Učebnicově odvřískal Bullet With Butterfly Wings, Ava Adore i Everlasting Gaze, překvapivě drsný rockový kabátek s famózními nástupy bicích dostala i jinak klidná Tonight, Tonight. Mimochodem: ano, v exponovaných pasážích je Corganův hlas stejně nesnesitelný a iritující, jako vždy byl.

Tu chybu už jsme udělali

Většina ze starších skladeb, které večer zazněly, byla mnohem razantnější (Behold! The Night Mare, Drown) a mnohé taky o poznání rychlejší (starší Mayonaise), což vyvážily pomalé písničky jako Lily (My One and Only) a hlavně zvláštní akustické verze. Jen v doprovodu španělky zazpíval Corgan hit 1979 (jeden z vrcholů koncertu) a Perfect - ta byla obzvláště vtipná, protože zapomněl slova. Když se spletl poprvé, otočil se na Jimmyho s tamburínou a smál se: „Jé, sakra, já zapomněl text!“ Ty „problematické“ pasáže pak už jenom „odlálal“ a probublal smíchem. A dobrá nálada ho neopouštěla. „Manažer mi zakázal na pódiu otvírat pusu. Prý vždycky způsobím nějaký průšvih, věřili byste tomu?“ vtipkoval později. „Ale tohle musím říct. Tahle kapela není mrtvá. Tuhle chybu jsme už jednou udělali a nebudeme ji opakovat.“

Dost skladeb samozřejmě pocházelo i z nové desky Zeitgeist - nepochybně z lepších byla Tarantula, zahalená do ostře červených světel. S novinkou ale přicházely i méně zábavné pasáže. Otravná naddimenzovaná kytarová sóla se dala docela dobře očekávat, protože pro ně má Corgan slabost, ale bohužel ani s tímto vědomím nejsou o nic méně nudná. Čtvrthodinová instrumentálka United States těsně před koncem? To tedy bylo moc. Došlo i na dvoupísňový přídavek - znovu se v něm zavděčili starším fanouškům starou hymnou ze Siamese Dream Cherub Rock.

„Objektivních“ výhrad se ke koncertu Smashing Pumpkins nedá najít vpravdě mnoho. Pár písní bylo postiženo horším nečitelným zvukem (Wound byla v první minutě prakticky neidentifikovatelná), některé by možná snesly vyšší hlasitost. Vynahrazovala to ale energie kapely, resp. jejího frontmana - ten si ještě na konci přišel potřást rukama s diváky, podepsat pár artefaktů a rozloučit se. Bylo to milé.

Což se ale při nejlepší vůli nedá říct o celkovém dojmu z koncertu, byť vnímaného optikou dlouholetého bývalého fanouška. Více než půlka koncertu nefalšovaně nudila, dlouhé instrumentální vložky sklouzávaly k počítání vteřin do konce. Stejně tak ale unavovaly vokální pasáže, kde frontman nejednou překročil únosnou mez. Výběr skladeb byl nepochybně originální, ale ne zrovna šťastný. Billy Corgan sice přesvědčeně tvrdí, že kapela není mrtvá, ale středeční koncert kapitolu Smashing Pumpkins pro mnoho fanoušků spíš definitivně uzavřel.

HODNOCENÍ LN *** Smashing Pumpkins,
30. ledna, Sportovní hala, Praha