Lidovky.cz

Pořád čekám na 'Chlapče, je to tam!'

Kultura

  8:59
Brněnská kapela Květy vydává u Indies Scope novou desku Střela zastavená v jantaru. O novince, o změnách v kapele, o české hudební scéně, ale i o koncertě Toma Waitse vyprávěl její frontman Martin E. Kyšperský.

Kapela Květy

LN Jak dlouho fungují Květy jako kapela?
Kapela Květy vznikla vlastně dvakrát, poprvé v roce 1993. Impulsem byla jednoznačně láska k hudbě. Ta první fáze byla jen taková platonická, my jsme nehráli doopravdy, my jsme o tom jenom snili. Sice jsme se scházeli a dělali "bordel", ale ještě to nebyla pravá kapela. A potom - po nějakých šesti letech - kolem roku 2000,  jsme konečně začali fungovat jako opravdová kapela, začali jsme natáčet desky a postupně i koncertovat. Tedy, dřív byly nahrávky a pak až živé hraní. A dodnes to všechno "bobtná" - přibývají desky a přibývají koncerty.
LN Opravdu jsme neuměli vůbec hrát? Všechno jste se naučili sami?
Ano. Tedy... teď už je to trochu těžké říct, protože jsme mnohokrát za tu dobu změnili obsazení, takže nemůžu mluvit za ty kluky, kteří tam dneska jsou. Ačkoli je znám dobře, nemůžu říct, kde přesně začali hrát a co je kdo učil. Ale ta prvotní kapela začala opravdu jenom jako parta diletantů, kteří měli jenom tu lásku.
LN V současné chvíli tedy hrajete v jakém obsazení?
My jsme původně začali jako kvartet: bubeník Michal Navrátil, zpěvačka a v té době také houslistka Marta Svobodová, violoncellista Martin Růžička a já. My jsme se znali částečně od vidění, částečně jsme se potkali na inzerát. To bylo docela zvláštní, nikdy předtím - a vlastně ani potom - už jsem to neabsolvoval. V tomto složení jsme hráli první dva roky. Pak odešel bubeník a přišel nový, Aleš Pilgr, který v Květech hraje dodnes. A mimochodem je také jediný spoluautor některých písní. Pak odešla Marta, která má svou kapelu Budoár staré dámy, a přibyl basista Ondřej Čech. Dnes se vracíme z tria, které fungovalo poměrně dlouho, zase ke kvartetu. Hraje s námi houslista Albert Novák.
LN To je dost změn, asi se v budoucnu nedají vyloučit nějaké další...
Už teď je to moc, už se nevlezeme do auta! Vždycky když někam vyrážíme, každý objímáme svoje nástroje, jako bychom bez nich nemohli žít, ale je to i proto, že se jednoduše nikam jinam nevejdou. Čtyři členové je až dost. Funguje to ale i z praktického hlediska, na pódiu se všichni dobře slyšíme. Nedokážu si představit, že bych byl v kapele se sedmi lidma... Já potřebuju být strašně nahlas a to by ty ostatní zničilo.
LN Kdo má hlavní slovo v kapele?
To jsem já.
LN Muziku tedy netvoříte společně?
Funguje to tak, že třeba devět z deseti písní si vymyslím doma, a pak přijdu s nějakou představou, jak bych chtěl, aby to znělo, co by to mělo evokovat. Nebo rovnou i s aranžmá. A pak, na zkoušce, kde pracujeme velmi urputně!, se dobereme k nějakému konkrétnímu tvaru. Který ovšem může být úplně jiný, než ten zamýšlený. Práce kapely je na písničce, kterou přinesu, velká.
Probíhá i nějaký výběr písní. Když ta píseň nemá sílu, sami od sebe ji přestaneme hrát, protože nás nebaví. A pokud se nám zdá dobrá, spíš řešíme to, jak udělat, aby vyzněla co nejlépe. Pilujeme i na koncertech. Třeba hrajeme písničku na přes čtvrt roku. Já v ní hraju na kytaru - a pak mi kapela řekne, jestli ji nechci úplně vyhodit. Já na to, že to můžu zkusit, ale že je to tedy úplně absurdní, protože to je nejhezší kytara, jakou jsem kdy vymyslel.... A pak tu kytaru vyhodíme a já jenom můžu konstatovat, že to zní o pznání lépe!
LN Na novém albu je množství hostů. Můžete je představit?
Na novince hostují jak staří přátelé (třeba Marta Svobodová, která tam zpívá), ale je tam i mnoho nových hostů, např. Michal Gera, trumpetista, který hrává s panem Spáleným nebo různých jazzových seskupeních. To je doslova boží dotek! Jenom se tam stala taková věc, že jsem ho štval z Prahy do Brna, aby tam nahrál sólo do jedné písně, která se ale pak nahrála jinak, takže ta trumpeta tam není. Ale to, co tam zůstalo, z toho, co nahrál... tak to je krásné.
Další hosty, Milan Nytra, hraje na klávesy v kapele Buty. Pro mě osobně je virtuoz intuice. Když jsem ho chtěl oslovit, počítal jsem s dvěma možnostmi. Buď mi řekne, že ho to vůbec nezajímá, nebo řekne, že na to nemá čas. Tak jsem mu volal a ptám se, Milane, potřebovali bychom, abys nám tam nahrál nějaké klávesy a on na to: No, tak dneska už to nestihnu. Co zítra?
Pak jsou na desce sboristé, co dříve zpívali pod vedením skladatele Ondřeje Kyase. A ten tam hraje na elektrické varhany. Já jsem si v jedné skladbě představoval, že by mohla v refrénu znít jako Genesis z roku 72. A on se mě zeptal, jestli by nemohl zkusit Léto lásky 67, a že když to nebude fungovat, tak tam dá ty Genesis 72. Nakonec je tám léto lásky s Genesis, řekněme, 71.
LN Nemáte pocit lehkého hendikepu kvůli tomu, že jste z Brna, kde Kapela Květyje ta scéna přece jen menší a je tam méně příležitostí hrát?
To je zvláštní... Takhle jsme se o tom jednou bavili v Paříži. Nakonec to byl sice jen jeden koncert, ale když jsme se na něm domlouvali, řikal nám ten pořadatel: Budete tady dva dny, takže můžete hrát dva večery po sobě ve dvou klubech...My jsme se tomu dost divili, vždyť už by na nás podruhé nikdo nepřišel! Ale Paříž není Brno, to se nedá srovnávat.
Záleží na tom, co člověk čeká. Je jednoduché uspořádat koncert. Hrával jsem v kapele, co se jmenovala Čvachtavý lachtan. Ta hrála třeba dvakrát za týden. A taky to podle toho vypadalo. Teď mi nevadí, když hrajeme jednou za tři měsíce. To je optimální. Pro lidi je to událost, kapelu to baví a cítí se dobře. A když na to tak myslím, v Praze taky nehrajeme častěji než v Brně.
LN Zmínil jste koncert v Příži, chystéte se vyjet za hranice i s novinkou?
Jasně! Vyjet někam ven je vždycky ohromné dobrodružství. I když ty doby, kdy jsem byl ochotný spát na pódiu, už jsou dávno pryč... Je s tím spojeno i velké očekávání. Někdy sice jedeme turné, ale jindy třeba hrajeme, někde daleko, jen jeden koncert. Jedeme kvůli tomu obrovskou dálku a já to pak třeba zvorám. A pak jedeme zpátky 800 kilometrů a já sedím v autě s lidma, kterým musím vysvětlovat: Já vím, žejsem si tu kytaru mohl naladit, ale nějak se mi zdálo, že je to dobrý... Ale někdy to zafunguje, že se to podaří tak, že vás lidi po koncertě objímají. A děkují nám za naší hudbu. To je fráze, kterou jsem snad v Čechách neslyšel. Člověk si při tom připadá velmi... slavnostně.
LN A jaké jsou současné plány kapely?
To je v pevných rukách Petra Zavadila, našeho manažera. My jsme ochotní hrát prakticky kdekoliv, ale kde to bude, to vám při nejlepší vůli neřeknu. Ačkoliv je to důležité, nejsem schopný udržet si tyhle věci v paměti.
LN Překvapil vás úspěch té minulé desky Kocourek a horečka?
Hm... natáčení té desky provázely neskutečné technické problémy. Nahrávali jsme ve dvou a usmysleli jsme si, že chceme, aby to všechno znělo perfektně a krásně a bez chybičky. A pak jsme třeba stáli před otázkou: Máme tady půjčený kontrabas, kterému drnčí jedna struna. Ale opravdu jenom jedna! Ale potřebujeme ji tam mít. Říkal jsem si: hrozně se mi nechce shánět nový kontrabas. Co s tím? Máme zaplacené studio, budu ho shánět půl dne. Tak jsme zkusili nahrát kousek s tou špatnou strunou... a dopadlo to tak, že jsem nakonec jezdil po městě a sháněl ten kontrabas. Nechceme nikdy nic ošidit. Já jsem v tomhle stavu hrozně šťastný. Ta láska, a ta péče, která je do té nahrávky vložená, se nám vrací.
Snažím se být úplně pravdivý a z toho, co napíšu a co se mi později zdá trapné, nemilosrdně vyhodím. I když s tím byla práce. A to, co se mi zdá, že je silné, pouštět mezi lidi. Sám jsem šťastný, když to vznikne a když to slyším. Cítím tu sílu. A samožejmě jsem zvědavý, co tomu řeknou fanoušci.
LN Dáte hodně na vizuální stránku? Kdo dělal obal desky?
Booklet jsem dělal já a výtvarnice Pavla Kačírková. Když je šance, že nám někdo udělá hezký digipackový obal s knížkou, tak je to škoda nevyužít. Tenhle obal je zahlcený obrázkama. Teď jsem ve stadiu, kdy jsem si odškrtl, že máme takový výrazný obal a kdy jsem tam narval co se dalo... a teď jsem připravený udělat příští desku jen černou s nápisem Květy. V tom je taky krása. Líbí se mi, když si člověk desku pořídí, ví, že má i nějkou "chuť pro oko".
LN Nemáte ambice napsat knihu?
Teď píšu básně, a kdyby mi to vydrželo ještě rok, asi bych to zkusil někomu nabídnout. Udělal bych tím strašnou radost mámě!
LN Jak se cítíte ve společnosti české alternativní scény?
To je jedna z nejlepších věcí na tom, když hudbu děláte aktivně. I když třeba jako novinář bych si to mohl užít ještě víc... Když mi bylo pantáct šestnáct, chodil jsem na koncerty kapel a pak jsem vždycky měl chuť jít za nimi do šatny a říct jim, jak je mám strašně rád a jako jsou šikovní. Teď je to tak, že v té šatně být stejně musím, protože se tam převlíkáme, a já jim přitom řeknu: Bylo to fakt dobrý.
Na jedné straně to přináší trochu deziluzi v tom, že všichni hudebníci se baví o stejných nesmyslech, na druhou stranu je super, že když někoho v hudbě obdivuju a jsem zasažený tím, co dělá, tak s ním můžu mluvit tváří v tvář a třeba se dozvědět i něco víc, než jen jako fanoušek.
Já mám štěstí, že kapely, co se mi líbí, nebo co se nám v kapele líbí, se s námi přátelí. Třeba Marta ze skupiny Budoár staré dámy je důležitý člověk, třeba Skrytý půvab byrokracie jsou hodní lidé, Midi Lidi nebo Longital ze Slovenska, Jana Vébrová je kotě... To jsou šťastná setkání.
A abych to ještě doplnil. Samožřejmě jsou i lidé, které jsem vždycky obdivoval, ale naše hudba se jim nelíbí. Třeba Mikoláš Chadima. My jsme kdysi, v roce 1999, hráli na festivalu Alternativa. A Mikoláš tam dělal porotce, pro mě byl v té době bůh. Tehdy jsme hráli asi jen půl roku, a bylo to bezpochyby úplně strašné. Ale přesto se ten večer uvažovalo o tom, že bychom to vyhráli. A když se to dozvěděl právě Mikoláš, tak řekl: To v žádném případě nemůžou vyhrát, to je hnus! Teď jsme se potkali po asi šesti letech, byli jsme spolu v létě v Trutnově a my hráli po něm. Protože mi často praskají struny, zeptal jsem se ho, jestli by mi nepůjčil kytaru. Nejdřív sice trochu bručel, ale nakonec svolil. V duchu jsem si pak říkal, áá a teď nastane ten historický okamžik, potkávají se mistr a diletant. On si mě poslechne a řekne něco jako Chlapče, je to tam! Tak jsme odehráli ten koncert, přišel Mikoláš a řekl: No tak já si vezmu tu kytaru...
LN Chodíte na koncerty? Který byl z poslední doby nejlepší?
Chodím. Už ne sice tak, jako když jsem byl kocour v osmnácti, to jsem chodil na všechno. Ale chodím rád. Já mám léta sen, že sem přijede Tom Waits. To by bylo úžasné. Říkal jsem o tom lidem, kteří v tomto oboru pracují, ptal jsem se jich, proč tady ještě nebyl?? On má takové podmínky, že by chtěl hrát pouze v divadle a že by si přál, aby ten prostor byl absolutně bez reklam a bez sponzorů. A za takových podmínek by vzhledem k jeho ceně vyšel lístek na pět tisíc korun. Na to si žádný promotér netroufne.
A od té doby, když si pustím Toma Waitse, si představuju, jak procházím chodbou Mahenova divadla v obleku, a už zdálky vidím toho starce na pódiu, a já mám v ruce lístek za pět táců a říkám si: Je to tady! Můj koncert, který se neuskutečnil. Ale je to nejdůležitejší koncert za poslední rok.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.