Herec Karel Höger za protektorátu spolupracoval s ilegálním odbojem, například jako spojka přivážel z Moravy do Prahy šifrované zprávy pro partyzánské skupiny. Lidové noviny před třemi lety upozornily na tuto polozapomenutou skutečnost v souvislosti s fotografií z Národního divadla, kam bylo české herectvo za heydrichiády nakomandováno, aby vyjádřilo loajalitu říši. Novinář a spisovatel Stanislav Motl nyní záležitost s ilegální činností slavného herce znovu otevřel a zjistil i další skutečnosti. Podařilo se mu vypátrat identitu Högerovy spojky Julie Táborské, což, jak přiznává, byl nadlidský výkon.
Fakta o ilegální činnosti Karla Högera ukazují, jak zavádějící může být usuzování z jedné fotografie hajlujících divadelníků v Národním divadle. Höger tehdy musel být pod obrovským tlakem, přesto ani po válce, kdy by ho to mohlo uchránit od nepříjemností, se svou ilegální činností „nešel na trh“. Stanislav Motl připomíná, že dnes si lidé ani neuvědomují, jakou dobou heydrichiáda byla. „Vždyť od 27. 5. 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, do 24. 6., kdy se v Národním shromáždění konalo, bylo popraveno 695 lidí, čili asi 25 mrtvých denně - a tenhle průměr se měl zvednout na sedmdesát. Byl to teror a je obtížné se do toho ponořit. Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě.“
Högerovou spojkou byla Julie Táborská, pro ni pod krycím jménem Kolanda 036 a Eva 036 v letech 1943 až 1944 vozil z Moravy šifrované zprávy. Po celou dobu války také finančně pomáhal vězňům z koncentračních táborů i jejich rodinám a také ukrýval spisovatele Františka Kožíka před gestapem. „Julie žila v ilegálních bytech a žádné náznaky intimního vztahu mezi nimi jsem nezjistil. Dopisy, které mu psala, byly střízlivé a různě ho v nich úkolovala. V té době byl Höger svobodný a žil s maminkou. I ta musela být do jeho činnosti zasvěcená, neboť z Juliiných dopisů vyplývá, že maminku znala. On vlastně neváhal pro svou zemi riskovat i život matky, kterou měl velmi rád,“ vysvětluje Motl.
Eva Högerová přiznala, že ani jí manžel o své odbojové činnosti příliš nevyprávěl. Řekl jí, že to nemá cenu rozebírat, že jiní trpěli mnohem víc. „Hovořil jsem o tom s Luďkem Munzarem, který byl Högerův blízký přítel. Ani on to nevěděl, ale řekl mi, že má vysvětlení. Byl prý tak slušný člověk, že kvůli své slušnosti riskoval život. Po válce vznikl film Hrdinové mlčí - a to by mohlo být jeho krédo,“ dodává Motl. Julie Táborská byla podle něj stejná. Po roce 1948 musela odejít z ministerstva obrany, žila skromně a pracovala jako zdravotní sestra.
Karel Höger byl čestný člověk a vlastenec v pravém slova smyslu. O to ostudnější je, že byl v závěru svého života terčem nenávisti ředitele ND Přemysla Kočího, který jej šikanoval, psal mu urážlivé dopisy, kde zpochybňoval jeho herectví. To vše bylo pro Karla Högera trpké, ale nebyl z těch, kteří si stěžovali. Na první scéně dal po sedmatřiceti letech výpověď 2. května 1977 - i kvůli kolegyni Vlastě Fabianové, kterou Kočí vyhodil. Zakrátko byl hospitalizován a 4. května ve věku nedožitých šedesáti osmi let zemřel.
Fakta o ilegální činnosti Karla Högera ukazují, jak zavádějící může být usuzování z jedné fotografie hajlujících divadelníků v Národním divadle. Höger tehdy musel být pod obrovským tlakem, přesto ani po válce, kdy by ho to mohlo uchránit od nepříjemností, se svou ilegální činností „nešel na trh“. Stanislav Motl připomíná, že dnes si lidé ani neuvědomují, jakou dobou heydrichiáda byla. „Vždyť od 27. 5. 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, do 24. 6., kdy se v Národním shromáždění konalo, bylo popraveno 695 lidí, čili asi 25 mrtvých denně - a tenhle průměr se měl zvednout na sedmdesát. Byl to teror a je obtížné se do toho ponořit. Jak se říká v talmudu, nesuď člověka, když jsi nebyl na jeho místě.“
Högerovou spojkou byla Julie Táborská, pro ni pod krycím jménem Kolanda 036 a Eva 036 v letech 1943 až 1944 vozil z Moravy šifrované zprávy. Po celou dobu války také finančně pomáhal vězňům z koncentračních táborů i jejich rodinám a také ukrýval spisovatele Františka Kožíka před gestapem. „Julie žila v ilegálních bytech a žádné náznaky intimního vztahu mezi nimi jsem nezjistil. Dopisy, které mu psala, byly střízlivé a různě ho v nich úkolovala. V té době byl Höger svobodný a žil s maminkou. I ta musela být do jeho činnosti zasvěcená, neboť z Juliiných dopisů vyplývá, že maminku znala. On vlastně neváhal pro svou zemi riskovat i život matky, kterou měl velmi rád,“ vysvětluje Motl.
Eva Högerová přiznala, že ani jí manžel o své odbojové činnosti příliš nevyprávěl. Řekl jí, že to nemá cenu rozebírat, že jiní trpěli mnohem víc. „Hovořil jsem o tom s Luďkem Munzarem, který byl Högerův blízký přítel. Ani on to nevěděl, ale řekl mi, že má vysvětlení. Byl prý tak slušný člověk, že kvůli své slušnosti riskoval život. Po válce vznikl film Hrdinové mlčí - a to by mohlo být jeho krédo,“ dodává Motl. Julie Táborská byla podle něj stejná. Po roce 1948 musela odejít z ministerstva obrany, žila skromně a pracovala jako zdravotní sestra.
Karel Höger byl čestný člověk a vlastenec v pravém slova smyslu. O to ostudnější je, že byl v závěru svého života terčem nenávisti ředitele ND Přemysla Kočího, který jej šikanoval, psal mu urážlivé dopisy, kde zpochybňoval jeho herectví. To vše bylo pro Karla Högera trpké, ale nebyl z těch, kteří si stěžovali. Na první scéně dal po sedmatřiceti letech výpověď 2. května 1977 - i kvůli kolegyni Vlastě Fabianové, kterou Kočí vyhodil. Zakrátko byl hospitalizován a 4. května ve věku nedožitých šedesáti osmi let zemřel.
