Po filmu No Direction Home o životě Boba Dylana se americký režisér Martin Scorsese pustil do dalšího díla s výhradně hudební tematikou. V novince Shine a Light hraje hlavní roli kapela Rolling Stones a – na rozdíl od dokumentu o Zimmermanově cestě ke slávě – je materiál více než cokoliv jiného záznamem koncertu. I když se tak zpočátku vůbec nejeví: úvodní desetiminutová sekvence přináší částečně fiktivní náhled do zákulisí, kde chce autor těsně před vystoupením od kapely seznam písní, aby se na samotné natáčení mohl lépe připravit a rychleji reagovat. A kapela otálí...
Hey Clinty, we’re Bushed!
Diváka tímto výstupem naladí trochu jiným směrem, než se pak Shine a Light vydává. Jen několikrát je dvouhodinová stopáž proložena dokumentární vložkou výhradně archivního charakteru v podobě rozhovorů, zpravodajských záznamů a nejrůznějších rarit. S tímto „doplňujícím“ materiálem pracuje Scorsese originálně; vtipným momentem je například srovnání (s obrazovkou rozdělenou na dvě části), jak na stejnou konkrétní otázku odpovídá Mick Jagger a Keith Richards. Dokonalá je i vzpomínka na jedno interview s Jaggerem v začátcích kariéry Stones: „Dokážete si představit, že byste tohle dělal i v šedesáti?“
„Snadno,“ odpoví bez přemýšlení zpěvák. Následuje aktuální záběr, kde (t. č. třiašedesátník) trojčí na pódiu. Nepřeložitelnou zůstává Richardsova hláška ze zákulisí, tentokrát po návštěvě prezidenta Clintona: „Hey Clinty, we’re Bushed!“ Dokumentárních (či pseudodokumentárních) záběrů je ale poměrně málo a jsou spíš příjemným, vtipným a rozmanitým kořením. Alfou a omegou zůstává totiž vybraný program dvou koncertů, natočených v newyorském Beacon Theatre 29. října a 1. listopadu v roce 2006. I přes nezvyklou koncepci vystoupení a zajímavé hosty, navzdory perfektnímu technickému zpracování a Scorseseho rukopisu, kterým je film protkán, zůstává Shine a Light pokud ne přímo obyčejným, tak nejméně s konkurencí srovnatelným, „pouhým“ záznamem koncertu, kterých od dokumentu Woodstock (1970) vyšly stovky.
Jistě, jsou to Rolling Stones – absolutní klasikové a žijící legendy. O relativitě takových jistot by ale nejeden ortodoxní fanoušek Beatles mohl napsat knihu...
„Ale je to krásně natočené“
Koncerty v New Yorku měly svá specifika. Přestože šlo o vystoupení v rámci turné k albu A Bigger Bang, z této desky se v seznamu skladeb (potažmo ve filmu, na soundtracku ani na DVD) žádná neobjevila. Naopak se kapela zaměřila na své největší hity. Od otvíráku Jumpin’ Jack Flash, přes Shattered a Sympathy for the Devil až k (I Can’t Get No) Satisfaction. Pro mnoho fanoušků znamenal takový setlist splněný sen, což se v zachycených reakcích publika neztratilo. Vrcholů show ale bylo více. Jinak výjimečně hranou Loving Cup doplnil hudebník Jack White z White Stripes, oblíbenou Live with Me zase zpěvačka Christina Aguilera. Oba však zvládl převálcovat bluesman Buddy Guy, přizvaný ke coververzi písně Champagne & Reefer od Muddyho Waterse.
Dobrou zprávou pro všechny fanoušky je, že film režíroval fanoušek osobně. Svou oblibou Stones je Scorsese vyhlášený, což pobavilo Jaggera: „Shine a Light je asi jediný Scorseseho film, kde se na soundtracku neobjevilo Gimme Shelter.“ Hit tentokrát skutečně chybí. Těžko říct, zda je to výsledek Scorseseho priorit, ale chybí ještě jedna, důležitější věc. Koncertní kamera zabírá v obrovském nepoměru především Jaggera a Richardse, přičemž Ronnieho Wooda a Charlieho Wattse ignoruje: tak drze, jako by byli jen součást doprovodné kapely, která ve filmu příliš prostoru rovněž nedostala. Podobně „scénář“ počítá s množstvím detailů, ale záběr na celé pódium se všemi muzikanty, jenž by dotvářel atmosféru, mnohdy chybí.
Velká škoda. Pro fanoušky Rolling Stones je film povinnost, pro ty, kteří nepovažují hudbu jen za kulisu v rádiu na cestě do práce, příjemný projekt, mapující podstatnou část hudební historie. Pro ostatní to bude jen další záznam koncertu. Osobitou „reklamu“ dělá snímku sám Charlie Watts: „Ten film nesnáším. Ale je to krásně natočené.“
Hey Clinty, we’re Bushed!
Diváka tímto výstupem naladí trochu jiným směrem, než se pak Shine a Light vydává. Jen několikrát je dvouhodinová stopáž proložena dokumentární vložkou výhradně archivního charakteru v podobě rozhovorů, zpravodajských záznamů a nejrůznějších rarit. S tímto „doplňujícím“ materiálem pracuje Scorsese originálně; vtipným momentem je například srovnání (s obrazovkou rozdělenou na dvě části), jak na stejnou konkrétní otázku odpovídá Mick Jagger a Keith Richards. Dokonalá je i vzpomínka na jedno interview s Jaggerem v začátcích kariéry Stones: „Dokážete si představit, že byste tohle dělal i v šedesáti?“
„Snadno,“ odpoví bez přemýšlení zpěvák. Následuje aktuální záběr, kde (t. č. třiašedesátník) trojčí na pódiu. Nepřeložitelnou zůstává Richardsova hláška ze zákulisí, tentokrát po návštěvě prezidenta Clintona: „Hey Clinty, we’re Bushed!“ Dokumentárních (či pseudodokumentárních) záběrů je ale poměrně málo a jsou spíš příjemným, vtipným a rozmanitým kořením. Alfou a omegou zůstává totiž vybraný program dvou koncertů, natočených v newyorském Beacon Theatre 29. října a 1. listopadu v roce 2006. I přes nezvyklou koncepci vystoupení a zajímavé hosty, navzdory perfektnímu technickému zpracování a Scorseseho rukopisu, kterým je film protkán, zůstává Shine a Light pokud ne přímo obyčejným, tak nejméně s konkurencí srovnatelným, „pouhým“ záznamem koncertu, kterých od dokumentu Woodstock (1970) vyšly stovky.
Jistě, jsou to Rolling Stones – absolutní klasikové a žijící legendy. O relativitě takových jistot by ale nejeden ortodoxní fanoušek Beatles mohl napsat knihu...
„Ale je to krásně natočené“
Koncerty v New Yorku měly svá specifika. Přestože šlo o vystoupení v rámci turné k albu A Bigger Bang, z této desky se v seznamu skladeb (potažmo ve filmu, na soundtracku ani na DVD) žádná neobjevila. Naopak se kapela zaměřila na své největší hity. Od otvíráku Jumpin’ Jack Flash, přes Shattered a Sympathy for the Devil až k (I Can’t Get No) Satisfaction. Pro mnoho fanoušků znamenal takový setlist splněný sen, což se v zachycených reakcích publika neztratilo. Vrcholů show ale bylo více. Jinak výjimečně hranou Loving Cup doplnil hudebník Jack White z White Stripes, oblíbenou Live with Me zase zpěvačka Christina Aguilera. Oba však zvládl převálcovat bluesman Buddy Guy, přizvaný ke coververzi písně Champagne & Reefer od Muddyho Waterse.
Dobrou zprávou pro všechny fanoušky je, že film režíroval fanoušek osobně. Svou oblibou Stones je Scorsese vyhlášený, což pobavilo Jaggera: „Shine a Light je asi jediný Scorseseho film, kde se na soundtracku neobjevilo Gimme Shelter.“ Hit tentokrát skutečně chybí. Těžko říct, zda je to výsledek Scorseseho priorit, ale chybí ještě jedna, důležitější věc. Koncertní kamera zabírá v obrovském nepoměru především Jaggera a Richardse, přičemž Ronnieho Wooda a Charlieho Wattse ignoruje: tak drze, jako by byli jen součást doprovodné kapely, která ve filmu příliš prostoru rovněž nedostala. Podobně „scénář“ počítá s množstvím detailů, ale záběr na celé pódium se všemi muzikanty, jenž by dotvářel atmosféru, mnohdy chybí.
Velká škoda. Pro fanoušky Rolling Stones je film povinnost, pro ty, kteří nepovažují hudbu jen za kulisu v rádiu na cestě do práce, příjemný projekt, mapující podstatnou část hudební historie. Pro ostatní to bude jen další záznam koncertu. Osobitou „reklamu“ dělá snímku sám Charlie Watts: „Ten film nesnáším. Ale je to krásně natočené.“