Festival fotografií, kterému patří celé léto, mívá nejvyšší návštěvnost tradičně v zahajovacím týdnu od 7. července. Všechny hotely městečka jsou obsazené a typicky provensálský D’Arlatan bere objednávky jen v případě úmrtí stálého hosta. Přehlídka nenabízí pouze aktuální výstavy v galerijních prostorách i mimo ně, ale rovněž množství projekcí. Obrovské výstavní prostory se otevřely i ve zrušených železničních opravnách.
Pro nový projekt, který má tyto již upravené a celkově funkční haly proměnit v architektonický skvost nadále sloužící výhradně fotografii, si Francouzi přizvali architekta Franka Gehryho. Ten jej také osobně představil během zahájení. Oficiálním centrem všeho dění ovšem zůstává Antické divadlo z 1. stol. př. n. l. a pro neformální setkání pak Place du Forum s koncentrací hospůdek a kaváren.
Christian Lacroix je módní tvůrce fascinující své obdivovatele od poloviny 80. let luxusem a extravagancí a v Arles v Musée Réattu se souběžně uskutečnila i souborná výstava jeho díla. Umělec svou prací bez rozpaků vstupuje do rozsáhlých stálých sbírek od starého umění až k aktuálním tendencím. Individualizuje je v jedinečných detailech a snaží se o bezprostřední komunikaci a propojení různorodých exponátů se svou tvorbou. Je třeba přiznat, že jeho svět je široký, náročný, výrazný a docela radikální.
Baroko, manýrismus nebo dandyovství Oscara Wilda
Jeho život je samozřejmě postavený na bezprostředních kontaktech s fotografií: snímky, které se objevují v časopisech, paměť notebooků pro inspiraci a záběry, které vybírá pro své katalogy, vedly k požadavku něčeho jiného. Něčeho z „tajné zahrady“ fotografů. Přesvědčili se o tom občas udivení obdivovatelé díla Richarda Avedona, který se tu díky kurátorovi představil jinak: v ostré barevnosti, v prázdnotě manýristických kostlivců kontrastujících s exkluzivními modely.
Festival tak letos nutně obsahuje hodně módní fotografie, která je však dnes nově interpretována. K výrazným zážitkům patřilo příšeří odsvěceného kostela, kde byly vystaveny velkoformátové černobílé printy Petera Lindbergha. Z množství fotografií, které vycházejí z módní tvorby, jmenujme londýnského fotografa Tima Walkera.
V halách však lze objevit inspirace v klasickém malířském zátiší, v tradičním portrétu, v historických cestopisech, v moderní reklamě stejně jako v novém pojetí dokumentu (Paolo Pelegrin). Toto zdánlivě nesourodé kypění však pro diváka v konečném důsledku nabízí nikoliv nepřehledný „salon“, ale možnost vlastní orientace. Osobně mě zaujala konceptuálně deníková, ale monumentální instalace Joela Bartoloméa v prostoru dvou hal. A nejméně jeden den je nutné věnovat listování vystavenou knižní produkcí. Důležité výstavy se konají i za městem - vynikající je například variace modelů všemocné ženy pařížské a evropské fotografie Agnes de Gouvion Saint-Cyr na jednom ze středověkých hradů.
Festival nikdy nepřekypoval starostlivostí o vývoj tvorby mimo kulturní centra ve střední či východní Evropě. Jenomže vstup českých výtvarníků i fotografů do běžného „provozu“ západoevropského umění se zdál být v nedohlednu. Hned úvodní projekce v Antickém divadle přesvědčila, že „bolestínství“ už není na místě.
Úspěch Lucie Nimcové
Mezi mnoha nominovanými získala jedno z nejvýznamnějších ocenění světové fotografie udělované od konce 70. let (Oskar Barnack - Leica Award) absolventka Institutu tvůrčí fotografie FPFSU v Opavě Lucia Nimcová. Obdržela jej za reflexe, mající původ v jejím dětství v Humenném. Transformovaná obrazová schémata normalizace 70. let jsou mimořádně vtipným vhledem do „oficiální neoficiality“. Následující večer se v projekcích Evropské noci objevila i Kateřina Vlčková - stále ještě studentka ITF - a s ní i zpráva, že za své snímky dvojčat získala cenu automobilky BMW.
Vyvrcholením úvodního týdne byla velkolepá přehlídka artistních modelů Christiana Lacroixe s účastí stovky modelek a rafinovaně sestřihané projekce. Po ní následovala vernisáž Josefa Koudelky s jeho čtyřicet let starým souborem vzniklým za sovětské okupace Československa. Jen těžko si lze představit podivnější propojení programu.
Koudelkův osobitý komentář a stále strhující snímky poslední intervence ve střední Evropě byly ukončeny téměř hollywoodským střihem. Bodový reflektor si v poslední řadě několikatisícového hlediště objevil autora. Za frenetického potlesku se prodíral pro poděkování na jeviště. A před šesti lety doma? K ostře kritizované retrospektivě ve Veletržním paláci (Národní galerie se od ní dokonce veřejně distancovala) rozpačitě řekl: „Jsem rád, že v pondělí odjíždím do Francie a uniknu tomu vzrušení, které má výstava vyvolala.“ Přesto a zatím bez větší odezvy nabídl svůj soubor fotografií zdarma českým institucím.
Pro nový projekt, který má tyto již upravené a celkově funkční haly proměnit v architektonický skvost nadále sloužící výhradně fotografii, si Francouzi přizvali architekta Franka Gehryho. Ten jej také osobně představil během zahájení. Oficiálním centrem všeho dění ovšem zůstává Antické divadlo z 1. stol. př. n. l. a pro neformální setkání pak Place du Forum s koncentrací hospůdek a kaváren.
Christian Lacroix je módní tvůrce fascinující své obdivovatele od poloviny 80. let luxusem a extravagancí a v Arles v Musée Réattu se souběžně uskutečnila i souborná výstava jeho díla. Umělec svou prací bez rozpaků vstupuje do rozsáhlých stálých sbírek od starého umění až k aktuálním tendencím. Individualizuje je v jedinečných detailech a snaží se o bezprostřední komunikaci a propojení různorodých exponátů se svou tvorbou. Je třeba přiznat, že jeho svět je široký, náročný, výrazný a docela radikální.
Baroko, manýrismus nebo dandyovství Oscara Wilda
Jeho život je samozřejmě postavený na bezprostředních kontaktech s fotografií: snímky, které se objevují v časopisech, paměť notebooků pro inspiraci a záběry, které vybírá pro své katalogy, vedly k požadavku něčeho jiného. Něčeho z „tajné zahrady“ fotografů. Přesvědčili se o tom občas udivení obdivovatelé díla Richarda Avedona, který se tu díky kurátorovi představil jinak: v ostré barevnosti, v prázdnotě manýristických kostlivců kontrastujících s exkluzivními modely.
Festival tak letos nutně obsahuje hodně módní fotografie, která je však dnes nově interpretována. K výrazným zážitkům patřilo příšeří odsvěceného kostela, kde byly vystaveny velkoformátové černobílé printy Petera Lindbergha. Z množství fotografií, které vycházejí z módní tvorby, jmenujme londýnského fotografa Tima Walkera.
V halách však lze objevit inspirace v klasickém malířském zátiší, v tradičním portrétu, v historických cestopisech, v moderní reklamě stejně jako v novém pojetí dokumentu (Paolo Pelegrin). Toto zdánlivě nesourodé kypění však pro diváka v konečném důsledku nabízí nikoliv nepřehledný „salon“, ale možnost vlastní orientace. Osobně mě zaujala konceptuálně deníková, ale monumentální instalace Joela Bartoloméa v prostoru dvou hal. A nejméně jeden den je nutné věnovat listování vystavenou knižní produkcí. Důležité výstavy se konají i za městem - vynikající je například variace modelů všemocné ženy pařížské a evropské fotografie Agnes de Gouvion Saint-Cyr na jednom ze středověkých hradů.
Festival nikdy nepřekypoval starostlivostí o vývoj tvorby mimo kulturní centra ve střední či východní Evropě. Jenomže vstup českých výtvarníků i fotografů do běžného „provozu“ západoevropského umění se zdál být v nedohlednu. Hned úvodní projekce v Antickém divadle přesvědčila, že „bolestínství“ už není na místě.
Úspěch Lucie Nimcové
Mezi mnoha nominovanými získala jedno z nejvýznamnějších ocenění světové fotografie udělované od konce 70. let (Oskar Barnack - Leica Award) absolventka Institutu tvůrčí fotografie FPFSU v Opavě Lucia Nimcová. Obdržela jej za reflexe, mající původ v jejím dětství v Humenném. Transformovaná obrazová schémata normalizace 70. let jsou mimořádně vtipným vhledem do „oficiální neoficiality“. Následující večer se v projekcích Evropské noci objevila i Kateřina Vlčková - stále ještě studentka ITF - a s ní i zpráva, že za své snímky dvojčat získala cenu automobilky BMW.
Vyvrcholením úvodního týdne byla velkolepá přehlídka artistních modelů Christiana Lacroixe s účastí stovky modelek a rafinovaně sestřihané projekce. Po ní následovala vernisáž Josefa Koudelky s jeho čtyřicet let starým souborem vzniklým za sovětské okupace Československa. Jen těžko si lze představit podivnější propojení programu.
Koudelkův osobitý komentář a stále strhující snímky poslední intervence ve střední Evropě byly ukončeny téměř hollywoodským střihem. Bodový reflektor si v poslední řadě několikatisícového hlediště objevil autora. Za frenetického potlesku se prodíral pro poděkování na jeviště. A před šesti lety doma? K ostře kritizované retrospektivě ve Veletržním paláci (Národní galerie se od ní dokonce veřejně distancovala) rozpačitě řekl: „Jsem rád, že v pondělí odjíždím do Francie a uniknu tomu vzrušení, které má výstava vyvolala.“ Přesto a zatím bez větší odezvy nabídl svůj soubor fotografií zdarma českým institucím.