Němci by chtěli být milováni

Knižní rozhovor, který s vámi vedl Vladimír Mlynář, je první publikací, kterou jsem viděl, v níž se mluví o Terezíně a Osvětimi a zároveň tam jsou smajlíky. To je dost netradiční.
Já se vůbec většinou chovám netradičně... Normální taky je, že člověk napíše paměti sám, já měl to štěstí, že se mě vyptával bývalý přední český žurnalista.

Váš bratr Jiří Kosta své paměti napsal již před časem. Myslíte, že vy byste se k tomu sám nedostal?
Napsal jsem nějakých padesát stránek a pak jsem se na to podíval z pohledu nakladatele a viděl jsem, že je to špatné, že zkrátka nejsem žádný spisovatel... Chtěl jsem ale tu knížku udělat proto, aby se mladí lidé mohli zamyslet nad tím, co všechno může vnést do života ideologie, a taky proto, aby tady konečně začala diskuse o naší minulosti. Je to sice běh na dlouhou trať, ale žádná tlustá čára není možná. Nejsem z těch, kteří se slzami v očích vzpomínají na pražské jaro, a na druhou stranu nejsou schopni se vypořádat se svou minulostí. V knize svatého Petra jsou hříchy nalevo a dobré skutky napravo, já doufám, že na pravé straně budu mít položek více.

Myslíte, že se s bratrem ke své minulosti stavíte tak otevřeně i proto, že jste dvacet let žili v Německu, kde je takový přístup daleko obvyklejší než tady?
Jim to ale po válce taky nějakou dobu trvalo. Hlavní rozdíl mezi námi a Německem vidím v tom, že u nich byl Hitler dvanáct let, zatímco u nás komunismus let čtyřicet. U nich se tedy ještě velká část kulturní a politické elity vrátila, navíc se pak v šedesátých letech mladí lidé začali svých rodičů ptát, co dělali za války. Uvidíme, jestli něco takového přijde u nás. Já ale nemůžu čekat, protože nevím, jak dlouho tady ještě budu.

Do exilu jste odešel v roce 1968. Nelitoval jste někdy, že jste neopustil Prahu o třicet, případně aspoň o dvacet let dříve?
Já v tomhle smyslu nejsem člověk, který se zabývá minulostí a přemýšlí, co by bylo, kdyby... Pravda však je, že my, kteří jsme odešli v roce 1968, jsme měli v exilu daleko příznivější podmínky než ti, kteří odešli v roce 1948, kdy se všechny státy ještě probíraly po válce. Takže ti, kteří odešli do exilu de facto kvůli nám, tehdejším komunistům, to měli daleko těžší než o dvacet let později my. A na stýskání po rodné vlasti pak v exilu už nebyl čas, musel jsem pracovat. To bylo důležité i vzhledem k mým dětem - že viděly, že se rodiče uchytí i bez jakékoliv partaje.

Připouštíte ale také, že tehdejší klima v Německu bylo k Židům velmi vstřícné.
V politickém a kulturním prostředí, nikoliv však u normálních obyvatel. Ti většinou zastávali názor, že to s těmi Židy Hitler dělat nemusel, ale vedle toho stavěl dálnice a dělal spoustu dalších prospěšných věcí.

Mezi vašimi přáteli jsou či byli také dva němečtí nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Heinrich Böll a Günter Grass. Zdá se, že dnes je větší zájem o dílo Grassovo - myslíte, že to je i proto, že stále „čeří vody“?
Grass je, co se týče marketingu, geniální, od toho jsem se v tomto směru moc naučil... Ale o tom, co z díla těchto dvou autorů zůstane, bychom se měli bavit až tak za padesát let. Grass by měl zůstat v povědomí asi díky Plechovému bubínku, Böll zase díky Irskému deníku, ale můžu se mýlit. Tihle dva se taky hodně lišili, co se týče psychického ustrojení. Böll byl velmi jemný, zatímco Grass je razantnější... Mimochodem Grass kdysi kouříval ručně balené cigarety a my jsme mu říkali, že kvůli nim umře dřív, než by měl. Pak jsme ho naučili kouřit dýmku. To je moje zásluha o německou literaturu.

Změnil se nějak váš náhled na Güntera Grasse poté, co publikoval své paměti, kde se přiznal k členství ve Waffen-SS?
My jsme o tom tehdy dlouze mluvili, ale můj vztah k němu se nezměnil. On s tím šel v osmdesáti ven, přestože to dělat nemusel - a v tomto případě nešlo o žádný marketingový tah. Během svého života udělal spoustu záslužných věcí, a ty by býval udělat s tímto cejchem nemohl. Myslím, že i on, až předstoupí před svatého Petra, bude mít na pravé straně více položek.

V knize říkáte, že jste se po válce přimkl ke komunismu také proto, že byl ostře proti nacismu...
Jistě, nejen komunisté byli antinacisté, ovšem tehdy se tohle samozřejmě zdůrazňovalo, zatímco u jiných se to naopak upozaďovalo. Komunismus ale na rozdíl od Hitlera kázal vodu a pil víno.

To zní, jako by Hitler byl férovější než Stalin.
Tehdy nikdo nevěřil, že Hitler bude mít možnost své plány naplnit, ale bohužel se mu to povedlo... Co se týče Rusů, tak s nimi mám srovnané účty. Kdyby se Rudá armáda neblížila k Osvětimi, tak bych se asi v lágru konce války nedožil. V 50. letech mi ale zase zavřeli rodiče.

A s Němci máte také účty vyrovnané?
Ano, protože mi dali možnost ještě si dokázat, že něco přece jenom umím. Není to otázka lásky, ale velmi racionálního uvažování. Víte, Němci by chtěli být milováni, stejně Američané a Rusové, ale v žádné menší zemi to tak není.