LN Jak se k vám scénář Dětí noci dostal?
Ta cesta byla jednoduchá. Produkční společnosti Negativ se zalíbil scénář Ireny Hejdové – myslím si, že ho koupili, ještě než dostal Cenu Sazky. Za nějakou dobu se mě Kateřina Černá z Negativu zeptala, jestli ho nechci režírovat, a mně se to zdálo jako docela dobrý nápad.
LN Nevadilo vám, že byl prakticky bezdějový?
Ze scénářů, které mi byly nabízeny po mém celovečerním debutu Nevěrné hry, mi tenhle byl nejbližší. Ta nedějovost se mi líbila, stejně jako soustředění na hlavní holku a na normální běh jejích dní. Díky civilnosti Ofčina příběhu-nepříběhu může mít divák pocit, že tohle není vymyšlené, že to zažil sám. Je mi jasné, že někomu se bude zdát film málo akční, a někdo jiný jej třeba právě kvůli tomu bude mít rád. Představitelka Ofky Martha Issová měla jako herečka dost těžkou a nevděčnou úlohu. Je neustále na plátně, změny v ději jsou nepatrné, nenápadné, ale přitom tam probíhají. Myslím, že pro herce je to daleko těžší soustředit se, najít správnou polohu, odůvodnit si ji, než když je role dramatická, plastická. Tohle si většinou divák neuvědomuje a spíše oceňuje efektní role, kde se toho hodně děje nebo kde je postava zvláštní, výrazná.
LN Jiří Mádl si druhou hlavní postavu, podivína Ubra, upravil, aby nebyla podobná jeho předchozím rolím. Jak?
Lidé najednou s překvapením hledí, že se tady objevil tak šikovný herec jako Jirka. Ale on se neobjevil, on jen až teď dostal příležitost zahrát si ve vážnějším filmu. Navíc, podobnou roli – outsidera, na kterého holky neletí – hrál už dříve. U našeho filmu Jirku, myslím, lákalo, že se bude moct zošklivit, jakoby schovat do masky Ubra. Potřeboval si najít nějakou předlohu, a tak se myslím inspiroval jednou konkrétní osobou z Budějovic. Líbilo se mi, že měl Ubra domyšleného do podrobností, jako je třeba krčení nosu, jímž si posunoval brýle. Byl přesně tak „nemožný“, jak jsme potřebovali. Bavilo ho to a dokázal si tu přesnou míru podivínství uhlídat. Důležitou roli taky hrály kostýmy. Ta kostkovaná košile, co ji pod vším nosí, je pro mě symbol neimpozantního chlapa, i když se teď nositelů kostkovaných košilí asi dotknu.
LN Měli volnou ruku ke změnám i ostatní herci?
Třeba postava Ofčina švagra Edy měla být úplně jiná, jako mnoho věcí v Dětech noci. Každý herec si něco přidal, něco jsem nechtěla, něco se mi zase líbilo. Eda měl být chudák, druhořadý moula, takový měkký člověk. Ale to bych nesměla obsazovat Davida Novotného, který nabízel strašně zábavné věci. Řekla jsem si, že když už se v tom filmu člověk moc nezasměje, tak zrovna u figurek z toho nonstopu, který Eda vede, být vážní nemusíme. Scéna, kde prodává Norům alkohol, je jeho velká improvizace. Při jejím natáčení jsme se moc nasmáli a ve střižně jsme se na ni pokaždé těšili.
LN Děti noci nedoříkávají věci do konce: publikum se například nedozví, kdo Ofku přepadl v nonstopu, kde pracuje. Na internetu už kolem toho kolují spekulace. Chtěla jste, aby diváci po viníkovi pátrali, nebo to prostě nepovažujete za důležité?
V tomhle jsem měla s Irenou rozepři. Jí se zdálo důležité, aby se poznalo, kdo to byl, a to odhalení jí připadalo věrohodné. Mně se ale nezdálo uvěřitelné, že by to mohl udělat tenhle docela hodný člověk. Nechala jsem nicméně rozhodnutí na později a natočili jsme tu scénu tak, aby se dala popřípadě vystřihnout. A nakonec jsme usoudili, že to odhalení není podstatné a vlastně zdržuje. Ale je zajímavé, že po tom diváci pátrají.
LN Všechny klíčové profese u Dětí noci zastaly ženy. Označení „ženský film“ se však bráníte. Nepřipadá vám nicméně, že filmů od žen o ženách v poslední době značně přibylo?
Mně hlavně vadí označení „holčičí“, což jsem taky někde slyšela. „Holčičí“ znamená něco růžového a barbínovského a proti tomu se ohrazuju. A i když si myslím, že náš film bude přece jenom trošku lépe přijímaný ženami než muži, hrozně nerada bych si případné mužské diváky odradila. V současné době stále více režisérek točí filmy. Je to dobře – diváci jsou muži i ženy, tak je v pořádku, aby filmy taky točili muži i ženy. Protože každý z nich to udělá nepatrně jinak. Třeba se mužští režiséři za čas budou cítit přehlížení a založí si mužské filmové festivaly a granty na podporu mužských filmů!
LN Ve filmu „hrál“ karlínský byt, kde jste sama bydlela. Řekla jste, že natáčení v něm uzavřelo jednu etapu vašeho života…
To byla etapa dětství. Moje babička se v tom bytě, který je ve skutečnosti na Vinohradech, narodila a já jsem tam dlouho bydlela s ní. Maminka za babičkou chodila dvakrát týdně, pak ještě častěji. Měly jsme se všechny moc rády. Obě zemřely měsíc před natáčením. Vrátit se tam pro mě znamenalo nesmírně těžkou situaci: bylo to samozřejmě hrozně smutné, ale já jsem se tomu smutku nemohla věnovat, protože natáčení pro mě znamenalo naopak radostnou věc. Když vám odejdou lidé, kteří pro vás znamenají jistotu a bezpečí dětství, nějakým způsobem dospějete a osamostatníte se. Ten láskyplný kruh nezměrné lásky a péče je příjemný, a když zmizí, tak vás to bolí, ale i něčím posílí. Nakonec se v tom bytě všechno uzavřelo, už se mi po něm vůbec nestýská.
* LN Jaká Děti noci čeká budoucnost? Zatím se ví, že pojedou na festivaly do jihokorejského Pusanu a do Lublaně.
Tohle by vám odpověděli producenti. Do Koreje jede Irena a Kateřina, do Lublaně představitelka Ofky Martha Issová. Festivaly jsou příjemné, ale já na ně úplně ráda nejezdím, i když si užívám pěkné hotely a velké snídaně. Chvíli se mi sice líbí být za hvězdičku, jenže si vždycky po návratu říkám, jestli pro mě ta návštěva k něčemu byla. Když odjedete na pár dní, celý týden je v tahu. Času je málo a věcí, které chci udělat, hodně. Mám hodně cestování i tak. Jsem stále ještě animátorkou, na což už se trochu zapomnělo; teď jsem zase začala učit animaci na FAMU, moc se na to těším. V souvislosti s animací jezdím do různých porot nebo mám po světě přehlídky: teď zrovna chtějí v Argentině ukázat úplně všechno, co jsem udělala, včetně hraných filmů. Bude to taková „retrospectiva grandiosa“. Tomu jsem neodolala, i když jsem se už nacestovala dost. Jednu dobu jsem létala do San Franciska třikrát ročně a potom jsem si dlouhou dobu říkala, že už chci být jenom ve středních Čechách.
* LN Co jste dělala v San Francisku?
Měla jsem tam dlouho přítele. Už jsem tam pomalu začínala žít nastálo, pracovala jsem jako režisérka v jednom animačním studiu, ale stýskalo se mi pořád po Praze. A potom přišla nabídka právě od Kateřiny Černé z Negativu režírovat Nevěrné hry. Tomu se nedalo odolat. A pak už jsem v Čechách zůstala.
* LN Pustit se do hraného celovečerního filmu musel být pro animátorku troufalý krok.
Ani ne. Režírují herci, scenáristé8230] Pro mě to bylo snad troufalé, ale logické vyústění toho, kam jsem chtěla dojít nebo aspoň co zkusit. Já jsem se vždycky ráda pouštěla do nových technik. A myslím si, že pro animátory a dokumentaristy je hraný film stejně nejvyšší meta. Svou první hranou věc jsem režírovala v roce 1999, byla to dvacetiminutová povídka Absolutní láska ve filmu Praha očima. Měla jsem pocit, že jsem si to zkusila a že to není něco, v čem bych byla originální; že se dokážu přesněji a originálněji vyjádřit v animaci. Ale když přišla nabídka od Kateřiny, váhala jsem jen krátce, i když jsem si byla vědoma, že to je risk. Ale spíše pro ně, já jsem neměla tolik co ztratit. Těch dvacet minut se ukočírovat dá, ale hraný celovečerák je strašně dlouhý vlak, kde nevidíte první a poslední vagon.
* LN Váš krátký film Řeči, řeči, řeči, který byl nominovaný na Oscara, někdo dal na internetový portál YouTube. Jaký je to pocit?
Vím, že je tam pár mých věcí, a vlastně mě to docela těší. Viděla jsem tam i kousek nějakého svého dávného filmu, myslím Křížovky, a ten je stažený snad z nějaké polské televize8230] Musím říct, že mi hrozně zalichotilo, že nějakým lidem stálo za to to tam vyvěsit.
* LN To, že se váš film dostane do světa, je pro vás tedy důležitější než technická kvalita, ve které ho lidé uvidí?
Každý přece chápe, že to je jenom informace o tom filmu, že nemůžou dostat stejný prožitek. Sama jsem byla ráda, že jsem si na YouTube mohla prohlédnout třeba film Hala Hartleyho Trust, protože jsem ho nikdy neviděla. Samozřejmě bych byla radši, kdyby se hrané filmy nekopírovaly a nestahovaly, ale takhle už to prostě je. Já si sama filmy stahovat neumím a asi bych to ani nedělala, protože bych se bála, že si do počítače zanesu něco ošklivého. Ale tahle možnost informace mi přijde nádherná.
* LN Používáte počítač k tvorbě?
Já v podstatě od počítače neodcházím. Třeba v animaci ale pracuju jen s programy na dvojrozměrnou animaci. Cítím, že tam jsou daleko větší možnosti, ale já je neumím používat. Dělat film na počítači vám ušetří práci, ale někdy hrozí, že pak bude působit synteticky. Teď, když učím na FAMU, kde jsou studenti dost šikovní a s počítači to umějí, možná se mi podaří trošku si srovnat krok.
* LN Stejně jako v českém filmu přibylo žen, začali o sobě razantně dávat slyšet i animátoři: například Martin Duda byl letos nominovaný na studentského Oscara. Jiní, třeba Mária Procházková nebo Tomáš Luňák, ale utíkají k hranému filmu. Proč myslíte, že se to děje?
Možná cítí stejně jako já frustraci, že vystudujete obor, který vlastně nemá uplatnění, protože krátké animované filmy se většinou do kin nedostanou - a tím pádem neexistují. Celovečerní film má na kinodistribuci větší šanci. Kdyby se animované filmy uváděly více, častěji, pravidelně jako předfilmy nebo kdyby existovalo kino, které by se na ně specializovalo, třeba by se k hranému filmu tolik neutíkalo. Další věc je, že vám občas začne být animace malá: herec na rozdíl od animované postavy může vyjádřit daleko větší rejstřík pocitů, jeho sdělení může být bohatší a plastičtější. Mně se líbí, když se tyhle přístupy kombinují. I když toho sama bohužel nejsem příkladem, animátoři můžou do hraného filmu vnést určitý druh zkratky, smysl pro detail, schopnost zhuštěné výpovědi.
* LN Na animovaný nebo krátký film musí být ještě těžší sehnat peníze než na hraný. Jak se to dělá?
Je to potíž, ale mně připadá, že ještě větší problém je právě distribuce. Grantová komise ministerstva kultury animaci docela přeje, i když vám dá jenom část a tu druhou musíte získat jinde. U nás nejsou producenti, kteří by byli animovaným filmem posedlí a chtěli ho produkovat, podílet se na něm a pak se o něj dál starat. Takovouhle instituci jsme měli v Krátkém filmu, ať byl jaký byl. Něco podobného funguje v National Board of Canada, což je státní studio, které cíleně podporuje umělecké krátké filmy, animace i dokumenty. Vydává je na kazetách, udržuje je ve vědomí, zkrátka umí s nimi nakládat.
* LN Animátoři se několik měsíců mordují s něčím, co ve výsledku trvá několik minut. Není to až příliš nevděčná disciplína?
Animace disponuje prostředky, které hraný film prostě nemá. V hraném filmu pořád ukazujete realitu, konkrétní lidi, věci. Na animaci je krásné, že můžete rozhýbat kresbu, sochu, oživit neživé, svůj svět si vymyslet. Jako třeba u soudobé vážné hudby. I když o ní není moc slyšet a člověku by se mohlo zdát, že je tedy zbytečné ji dělat, není to tak, je důležitá. Protože prostě nenajdete jinou formu, jak určitou věc vyjádřit.
* LN Děti noci měly premiéru na festivalu v Karlových Varech, ve čtvrtek proběhla premiéra distribuční. Jak jste si užila tu první a jak jste se těšila na druhou?
První jsem si prožila hrozně krásně. Měla jsem ve Varech pocit takových malých Cannes, se vším tím třpytem a róbami, velkým kinem, zkrátka uvedení ve velkém stylu. Tam už se to naše dítě pustilo do světa, zažila jsem si první ohlasy i recenze, které byly takové i makové, takže mě teď už nemohlo nic moc překvapit. Říkala jsem si, že tam teď ve čtvrtek „jen tak pudem“, ale zjistila jsem, že se ohromně těším: hlavně na to, až se sejdeme dohromady s herci a s lidmi, kteří na Dětech noci pracovali. Tentokrát to byla spíš oslava.
