Lidovky.cz

Nacisté by zabili i Einsteina

Kultura

  8:09
PRAHA - Spisovatel Arnošt Lustig dnes převezme Cenu Franze Kafky. Zároveň mu nakladatelství Odeon vydává nový román s názvem Zloděj kufrů.

yprávět příběhy. Jen tak je podle Arnošta Lustiga možné alespoň částečně splatit dluh lidem, kteří zemřeli během světové války. foto: Lidové noviny

* LN Co pro vás udělení Ceny Franze Kafky znamená?

Moc si jí vážím. Vkus jejích porotců se už několikrát shodl s akademií udílející Nobelovu cenu. Letos mezi hodnotiteli zasedli tak vynikající a mezinárodně respektovaní odborníci jako třeba Hans-Dieter Zimmermann a Marcel Reich-Ranicki. Rozhodnutí poroty bylo údajně jednomyslné. To beru.

* LN A čím je pro vás Franz Kafka?

Franz Kafka je pro mě fenomén. Vnímal, co se ve společnosti děje, co světu a jednotlivci hrozí. Hlavní jeho tezí bylo, že existuje zákon člověka. Nevysvětluje, co to je. Musíme si to vyložit sami. Kafka byl jako kanárek, kterého si havíři berou pod zem, protože cítí plyn dřív než lidé. Pozná smrticí nebezpečí. Jsem rád, že Společnost Franze Kafky vydala jeho kompletní dílo. To nikdo předtím v Čechách nedokázal.

* LN V těchto dnech vychází vaše nová kniha, román Zloděj kufrů. Zůstal jste věrný svému tématu -osudům lidí zasažených válkou? O čem kniha je?

 Je z prostředí terezínského ghetta. Psala se mi dobře. Je to vzrušující námět. O lásce čtrnáctiletého a dvanáctileté, která vyrostla z kamarádství. Oba se domnívají, že je to kamarádství, ale čtenář i autor vědí, že je to dětská láska. Hlavním hrdinou knihy je Ludvíček. Pojmenoval jsem ho na počest Ludvíka Aškenazyho. Nosí kufry nově příchozím do Terezína. Vidí-li nějaký luxusní, podívá se do něj. Pokud je v něm cosi dvakrát nebo něco, co by mohli potřebovat kamarádi ze sirotčince a jeho přítelkyně Markétka, ukradne to. Připadá si mravný. Jeho mravnost má vlastní měřítka. Je to příběh o lidech pod tlakem, o lidech nucených ke kompromisům, na které nejsou připraveni. Nucených vytvořit si nový mravní řád a přizpůsobit jej pravidlům, s nimiž nesouhlasí. Chtějí-li přežít, nemohou jinak. Chtěl jsem v té knize zároveň o Terezíně povědět, co o něm ještě řečeno nebylo. Určitým věcem prospěje odstup. Skoro sedmdesát let není málo. Doufám, že čas mi pomohl. Zloděj kufrů je text, který jsem už dávno chtěl napsat.

* LN Zájem je o něj prý také ve Velké Británii, kde měl před několika lety úspěch váš román Krásné zelené oči.

Krásné zelené oči vyšly nákladem padesát tisíc výtisků v londýnském nakladatelství Random House, v edici válečných románů, v níž byli vydáni i takoví autoři, jakými jsou Hemingway či Remarque. Jestli vydají i Zloděje kufrů, ještě nevím. Zatím si britský nakladatel jen vyžádal rukopis.

* LN Od vydání vašich prvních próz zasazených do doby druhé světové války uplynulo už půl století. Může literatura splatit alespoň zlomek dluhu těm, kdo holokaust nepřežili?

Myslím, že to nejde splatit. Lze se pouze pokusit o svědectví. Vyslovit lítost. Nacisté předvedli světu apokalypsu. Neostýchali se vraždit ani batolata, zabíjeli lidi výjimečné, ty nejlepší z nejlepších. Dostat se jim do rukou Albert Einstein, zabili by i jeho. Je to nenapravitelná škoda. Žádná knížka to nemůže nahradit. Ale je nutné vyprávět jejich příběhy. Příběhy o nádherných lidech, kteří zemřeli zbytečně, nevinní.

* LN V minulosti jste řekl, že vše podstatné o životě a o člověku jste se naučil za války. Platí to i dnes?

Neplatí. Píšu o válce, ale uvědomuji si už, že se učím také z doby, která přišla po ní. I emigrace byla zkouška. Nutí začínat znova. Hodně v ní ztratíte, ale také se naučíte. Člověk by měl možná život vnímat tak, že pořád začíná. I když končí.

* LN Dokázal jste se s odstupem času sejít i s představitelem nacistického Německa, plukovníkem wehrmachtu, který poslední tři měsíce války sloužil v Hitlerově hlavním stanu a 30. dubna 1945 podal Hitlerovi pistoli, kterou se zastřelil. To muselo být zvláštní setkání...

Jmenoval se Fridrich Knappe. Setkání měl na svědomí doktor psychologie, který navštěvoval moje literární semináře v Americe. Přišel a řekl, že má německého přítele, který byl ve válce a kterému se líbí moje kniha Démanty noci. Nesouhlasí ale s mým viděním Hitlera a chtěl by se se mnou sejít. Setkali jsme se ve městě Columbus ve státě Ohio, uprostřed 80. let. Předtím mi poslal svou knihu nazvanou Der Soldat, tedy Voják. Vycítil jsem z ní, že se pokouší i v porážce a v ústupu obhajovat čest německé armády. To potvrdil při schůzce. Ze začátku jsme na sebe koukali jako dvě zvláštní, vstřícná zvířata. Líčil mně zážitky z východní fronty, kde byl zraněn, ústup i strach z ruské pomsty. A vykládal o Hitlerovi, o tom, jak silné měl charisma.

Rozlícený německý generál si prý doslova vydupal vstup, když Hitler jako obvykle ponocoval a pak spal až do oběda, zatímco venku jeho řadové vojáky, tehdy často už jen chlapce anebo starce, kosila palba vítězů. Sotva se ale rozhněvaný generál ocitl Hitlerovi tváří v tvář, zkrotl jak beránek, tvrdil Knappe. Já mu naopak vyprávěl, že jsem jako dítě slyšel Hitlera řvát v rozhlasových projevech jako špatného klauna. Můj tatínek, kterého pak Němci zavraždili, volal nás děti před válkou k rádiu, když mluvil Hitler. Jeho projev nám připadal směšný, mentálně poškozený. Tak o tomhle jsme diskutovali. Bylo to moje první setkání s člověkem z druhé strany. Jsem přesvědčen, že povinností autora je snažit se vidět a slyšet všechno, znát nejméně desetkrát víc, než napíše. Jako spisovatel bych se, kdyby to šlo, sešel i s Hitlerem. Jde o to vžít se - jako autor - do cítění a vidění druhé strany.

* LN Ve svých knihách píšete o lidech, které ohrožuje násilná smrt, o pošlapávání jejich důstojnosti. Vyprávění ale prostupuje naděje. Věřil jste tehdy v blízkosti plynových komor, že můžete přežít?

Ne. V mojí situaci tomu nic nenasvědčovalo. V Osvětimi mě už ani netetovali, jen nahnali do karantény lidí připravených ke zplynování. Protože plynovali právě maďarské Židy, kterých takhle zavraždili čtyři sta tisíc za pár měsíců, čeští Židé museli na smrt čekat. Mezitím přišel rozkaz najít dělníky do německých oceláren a muniček. Přihlásil jsem se. Lhal jsem, že jsem starší a že mám zkušenost jako ocelářský dělník z Českomoravské Kolben-Daněk. Neměli čas si to ověřit, a převezli mě do muniční továrny spojené s koncentračním táborem Buchenwald. Díky tomu jsem se nakonec zachránil a dočkal se i porážky Německa.

* LN Literaturu nazýváte citovou pamětí člověka, jeho jedinou nesmrtelností. Jaká je tedy odpovědnost spisovatele?

Musí ze sebe odevzdat to nejlepší. Usilovat, aby jeho příběhy byly zajímavé, zábavné i poučné, ale pravdivé. Má psát, jako by měl zítra umřít. Je služebníkem povídky, příběhu, čtenáře. Až pak přichází na řadu on.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.