Že Cure zůstanou už navždy stejní, asi nikomu nemůže vadit. Důležité je, aby zůstali stále stejně dobří, jako bývali v 80. letech. A to se právě britské kapele na posledních albech příliš nedařilo.
Zatímco dříve se na ploše alba mohla nelíbit či nezdát jedna či dvě písně, na zmíněných deskách se poměr začal povážlivě otáčet, a tak desky nejde příliš poslouchat jako celek. Přitom to bylo to, o co Cure vždy šlo – jak ukazují i mnohé písně, které se nakonec na desky nedostaly. Byly třeba samy o sobě lepší, ale v celku by „nehrály“.
Také v případě desky 4:13 Dream kapela vybírala z daleko většího počtu skladeb, původně bylo ohlašováno dokonce dvojalbum. Nakonec má třinácté album Cure písní třináct.
My jsme ta stárnoucí šlechta
| The Cure | |||
| Kapela debutovala na konci 70. let deskou Three Imaginary Boys. Do historie populární hudby se zapsala temnými alby z počátku 80. let – Seventeen Seconds, Faith a Pornography – a pak popovými deskami z druhé poloviny téhož desetiletí – The Head on the Door, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Novinka 4:13 Dream je jejím třináctým řadovým albem. |
|||
Před novou deskou došlo k odchodu Perryho Bamonteho a Rogera O’Donnella, kteří se na vývoji kapely nijak výrazně nepodíleli. Naopak se již podruhé vrátil kytarista Porl Thompson. Jeho hra na kytaru je stručná, jasná a výrazná. Jako kdyby leader Robert Smith cítil, že musí pro záchranu kapely udělat jakýsi chirurgický zákrok.
Když se fanoušci dozvěděli, že se vrací Porl Thompson, dožadovali se rovněž návratu bubeníka Borise Williamse, který měl výrazný podíl na vynikajících albech z 80. let. Proto je opravdu škoda, že odolal nostalgickému vábení. Navíc když současný bubeník Jason Cooper na 4:13 Dream potvrzuje, že stále není adekvátní náhradou. Jeho hraní není dostatečně výrazné a zároveň bývá jaksi rozevlátě „rock’n’rollové“, což jde přímo proti duchu Cure.
Někdy se ale přece jen zadaří, třeba v This. Here And Now. With You. A jindy by s písní neudělal nic ani Boris Williams – to v případě Switch a It’s Over. Ty připomínají Cut z alba Wish – jde o monotónní, hlučné skladby, kde se Robert Smith snaží předstírat nervní divokost, která vyznívá dutě. Slabiny 4:13 Dream bychom tedy již měli. Teď k jeho kladům, které převažují.
Jelikož se sestava scvrkla na čtyři členy, chybí klávesista. To však neznamená, že klávesy zcela absentují. A kdo by čekal, že zúžení kapely povede k zvýraznění postavení basisty Simona Gallupa jako třeba na albu Faith, ten by se také mýlil. Vévodí kytara Porla Thompsona a především hlas Roberta Smithe.
Nové album přináší hned několik vhodných adeptů pro singly – vedle The Only One je to minimálně Freakshow a The Perfect Boy. Některé písně zpočátku znějí jako demosnímek ze zkušebny, později se ale výborně rozvinou – to se týká The Reasons Why, The Real Snow White či The Hungry Ghost.
V kategorii pop-song tedy Robert Smith uspěl i tentokrát. Křehký „song“ typu Trust či To Wish Impossible Things ale Cure vynechali. Pomalejší tempo ovšem má úvodní Underneath the Stars a pak také Sirensong. A velmi zajímavě album v závěru oživuje zadrhující se The Scream, upomínající na End, další skladbu z alba Wish.
Podle toho, jaké skladby nové písně připomínají, se tedy zdá, jako by 4:13 Dream bylo jistou obdobou alba Wish (1992). To sice není vrcholná nahrávka, nicméně deska velmi slušná. Nynější písně ale z tohoto srovnání vycházejí také jako méně klenuté, možná i pro menší využití kláves při skládání.
Nostalgii střídá skepse
V tomto směru vybočuje Sleep When I’m Dead, která jako by vypadla z 80. let, a proto nepřekvapí, že ji Cure měli k dispozici již při přípravách alba The Head on the Door (1985). To však nemůže sloužit jako důkaz současné skladatelské impotence. Na albu z poloviny 80. let se pro změnu objevila píseň A Night Like This, která vznikla již na konci 70. let.
Co se týče textů, zůstává Robert Smith samozřejmě u těchto dvou témat: já a potom ona a já. Opět jsou texty plné přímé řeči, „rozhovorů“ a o tom všem pořád zpívá „kluk“ – což v jeho věku neznamená, že by se snažil vypadat věčně mladý, jen připouští, že stále nedospěl.
Nicméně i v tomto směru jako by Robert Smith udělal nepatrný krok kupředu. Nostalgii z předešlých alb vystřídal určitý skeptický entuziasmus a odvážnost. A taky lze říci, že kdyby skladbu The Hungry Ghost zpíval někdo jiný, byla by braná jako kritika konzumního života, který vede k současné finanční krizi. V kontextu „intimního“ naturelu Roberta Smithe jde ale pouze o záležitost, v níž se zrcadlí vývoj milostného vztahu.
Na albu 4:13 Dream tedy v příštím roce již padesátiletý Robert Smith dokázal Cure odklonit z pěšiny pro starce a vrátit je opět na hlavní silnici – a tam budou znovu předjíždět mladší kolegy. Písně Cure totiž stále nepostrádají sugestivnost a Robert Smith disponuje výrazným charizmatem. A právě to jeho mladším kolegům často chybí. Sako si od strýčka půjčit lze, charizma ale nikoliv.
Hodnocení LN: 4 hvězdičky z 5