Asijský cestopis vychází po 40 letech

Mapa jejich cest je doplňkem velkorysého vydání obsáhlé knihy Past na rovníku, Tajemná Indonésie I., jejímž jádrem je doposud nevydaný cestopis z tak zvané asijské (druhé) cesty Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. K blížícím se 90. narozeninám Miroslava Zikmunda vychází nyní v editorské péči Rudolfa Švaříčka, jinak nadšeného pokračovatele slavného cestovatelského páru. Vydalo ji nakladatelství Livingstone.

Před čtyřmi desítkami let, v roce 1969, vyšel tehdy v nákladu 120 tisíc výtisků poslední cestopis Hanzelky a Zikmunda, na který čekaly tisíce čtenářů a obdivovatelů. Historky o tom, jak jejich raporty ze vzdálených koutů světa nadšeně vyhledávali rozhlasoví posluchači, snad přesáhly ještě i do dnešních, dálkám mnohem otevřenějších časů. Tehdy ale, rok po sovětské okupaci a s temnou vidinou nadcházející normalizace, jež rozhodně nepřála politizujícím inženýrům a spisovatelům typu Jiřího Hanzelky, bylo už celkem jasné, že dalších vydání se populární dvojice hned tak nedočká.

Na Cejlonu poslední text skončil Kniha Cejlon – ráj bez andělů byla připravena do sazby, ale už nevyšla. Jak se dočteme, autoři si ji tedy vydali sami – strojopisně po jedenácti exemplářích, celkem 44 bibliofilských svazků včetně fotografií a ručně vyráběných map, které koloroval Ludvík Vaculík. Tehdejší ministr vnitra prý prohlásil, že obsahově není proti rukopisu námitek, že by mohl okamžitě vyjít, kdyby autoři změnili názor na bratrskou pomoc pěti armád v roce 1968. Nezměnili ho.

Po listopadu 1989 se sice jejich jména znovu připomněla, reprezentativní edice se však objevuje až nyní. Dvě závěrečné kapitoly knihy Cejlon – ráj bez andělů uvozují současné, finální, znění cestopisu. Začíná tam, kde poslední skončil – na Cejlonu –, pokračuje Barmou, vede na Nias, Sumatru, Novou Guineu až do Japonska. A nakonec do Sovětského svazu, který byl, podle slov H + Z nejpodivnějším příběhem jejich cesty. „Od vylodění v Nachodce u vstupního Vladivostoku až po Moskvu, od Tiksi za severním polárním kruhem až po zapadlé jurty v Kyrgyzstánu.“

Jiří Hanzelka se vydání nedočkal. „Dvacet jedna dlouhých roků je přebytečný světaznalec odstavený na vedlejší kolej. Třináct let nemá oficiální zaměstnání ani příjem,“ píše Rudolf Švaříček v úvodu knihy. „Aby měl na živobytí, musí si jako topič pod cizím jménem vydělávat překlady. Postupně vyprodává knihy a cestovní výstroj včetně svých vzácných fotoaparátů.“ Autor tak připomíná hořký fakt, že věhlasné cestovatele zametl režim do ztracena.

Není překvapením, že Miroslav Zikmund s Rudolfem Švaříčkem knihu věnují Jiřímu Hanzelkovi. Jeho druh na cestách unikátní rukopis o putování do Indonésie, léta odpočívající kdesi v archivu, text plný informací, ale i dojmů nově zredigoval. Navíc cestovateli a dobrodruhovi Rudolfu Švaříčkovi poskytl bilanční rozhovor a vybral stovky fotografií. Právě při pohledu na obrazový doprovod si současný čtenář, zvyklý na technicky dokonalé snímky dnešních reportérů, uvědomí, jak dobří byli Hanzelka se Zikmundem pozorovatelé a jak obratní fotografové. Zachytili podstatné prvky, jež daný region charakterizují, našli přírodní či architektonické znamenitosti, ale také, a to zejména, vyhmátli etnografické odlišnosti a aktuální sociální situaci v zemi, již navštívili.

Dřevěná silnice, vodovod z bambusu, děvče u okna, které nikdy nevidělo sklo, chudí a bohatí, otroci, parlament i Rada Čtyř, Kteří Jsou Velcí. Postřehy, mapy vlastnoručně kreslené, fotografie – svědkové toho, co Hanzelka se Zikmundem viděli, i toho, co sami na vlastní kůži zažili. Obrazy esteticky dokonalé i ryze reportážní, dokumenty, které mají s odstupem času snad ještě větší platnost. To vše je vyvedeno ve skvělé grafické podobě (Sylva Hanáková), ozdobeno přátelskou dedikací Václava Havla a Ludvíka Vaculíka. A luxusní komplet ještě nabízí dvouletý nástěnný kalendář 24 fotografií Asie od Turecka po Japonsko. Kdo by chtěl víc?