Drsňák a femme fatale ve špatně padnoucích převlecích vycházejí z domu, sedají do BMW a odjíždějí. O několik ulic dál drsňáka rozstřílí komando mužů na krvavou kaši. Kdo byl ten člověk a komu stálo za to odpravit ho takhle brutálně?
Byl jím Jacques Mesrine, nejznámější francouzský gangster všech dob, mnohonásobný vrah a svého druhu celebrita zároveň. Dvojdílný snímek o něm, vůbec nejdražší počin francouzské kinematografie, touhle scénou začíná i končí, byť je pokaždé natočená jinak. Nejdřív z Mesrinova pohledu vzbudí zvědavost, na závěr pak viděná očima zasahující policie naposled obtáhne obrysy persony, již si gangster vybudoval. V tomto zarámování se odehraje jeden autentický lidský osud, který však spíš než reálný život připomíná film nebo komiks.
Jedna banka za druhou
Film Veřejný nepřítel č. 1 (samostatně uváděný druhý díl má v titulu přídatek Epilog) se ve zmíněném razantním vstupu vrací do roku 1959, kdy Mesrine v uniformě francouzské armády bojuje v alžírské válce za nezávislost. Po návratu do Francie se zaplete s kriminálníčky a okouzlen snadným přísunem peněz začne stoupat po gangsterském žebříčku.
Pořídí si rodinu, ale zároveň skončí ve vězení: poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Po pokusu sekat dobrotu se jeho život definitivně změní v sérii vykradených bank, útěků z kriminálů, krásných žen, luxusních požitků a zabitých lidí.
Chronologické vyprávění opatřené titulky s udáním času a místa (Paříž 1966 atd.) usnadňuje divákovu orientaci. Publikum tak může postupně sledovat, jak se mu Mesrine mění před očima. (Nedávný biografický film o jiné francouzské osobnosti 20. století, Edith Piaf, volil náročnější přístup skoků v časoprostoru sem a tam). Zkušenějšímu divákovi pak sledování snímku o Mesrinovi usnadňuje i používání modelových postupů známých z jiných gangsterek.
Jestliže lineární vyprávění je legitimní volbou, jež filmu neubírá na působivosti, záběry a scény jako bodrý smích před výbuchem psychopatického násilí, pohřbívání zaživa, vytahování kulek z ran či hédonismus na vysoké noze svou povědomostí účinek vyprávění oslabují.
Mesrinův životní oblouk zůstává napínavý i přesto, že divák od začátku ví, jak skončí, zatímco dílčí výjevy mnohdy sklouznou do rutiny. Bankovní loupeže (jimž film věnuje překvapivě málo času), laškování s ženami, žánrové obrázky života v luxusu a dokonce i přestřelky s policisty se časem začnou opakovat a nudit, místy se dokonce zvrhnou do téměř sebeparodické roviny, jako kdyby Mesrina hrál ve své nejslavnější éře Belmondo.
Z tohoto stereotypu pak průběžně vystupují menší i větší celky, které si opět vykoledují pozornost a posunou Mesrinovu postavu o kousek dál. Patří k nim zejména vynikající segment z přísně střeženého vězení v Kanadě, který by vydal na samostatný film. Výtečné jsou i scény, kdy gangsterovi rozmetá sebevědomí unesený miliardář, respektive ta, kde se Mesrine za nedobrovolné pomoci rodiny rolníků dostane z obklíčení.
Casselův životní výkon
Po formální stránce nelze Veřejnému nepříteli č. 1 nic vytknout. Všechny profese odvádějí výbornou práci a rozpočet přesahující 80 milionů eur je na plátně rozhodně vidět. Je s podivem, že tak vycizelovanou podívanou natočil Jean-Francois Richet, jenž byl doposud známý pouze solidní předělávkou akčního thrilleru Přepadení 13. okrsku.
Kamera precizní ve velkých celcích i v roztřesených detailech, velkofilmová hudba, dobová evokace tří dekád i další prvky filmové řeči tu však představují hlavně pozadí pro fenomenální výkon Vincenta Cassela, pro něhož se charismatický psychopat Mesrine stal už teď životní rolí.
Komplikovanější je situace s přesahovou rovinou filmu. Projekt takové velikosti samozřejmě nechce zůstat pouhou biografií ve stylu život a „dílo“. Veřejný nepřítel č. 1 se například nemůže nedotknout problematiky zobrazování násilí v médiích a jeho glorifikace.
Věnuje se také traumatu Francie z kolaborace s Německem během 2. světové války a z války v Alžírsku. (Mesrine šel jako mnoho jiných do Alžírska bojovat proto, aby očistil čest kolaborantského otce.) A najde se tu i náznak tvrzení, že Mesrina k jeho „kariéře“ dotlačila společnost. Tyto motivy se však filmem jen mihnou. Je dobře, že se divákovi nervou do hlavy silou, na druhou stranu to však zavání alibismem.
Podobně nejednoznačný a odtažitý je i autorský přístup k samotnému Mesrinovi, zde však jde o záměr mnohem lépe zvládnutý. Tvůrci filmu, natočeného zčásti podle gangsterovy fanfarónské autobiografie, nechají Mesrina ujít cestu od traumatizovaného vojáka přes dychtivého mladíčka, zkušeného lupiče a týraného vězně až po egomaniackého psychopata, který si hraje na revolucionáře a od kterého s hrůzou utíkají i ti nejbližší.
Závěrečný náznak jeho sebekritického prozření patří k nejkřehčím a nejpůvodnějším momentům čtyřhodinové ságy, jež jinak přetéká krví a střelným prachem.
Byl jím Jacques Mesrine, nejznámější francouzský gangster všech dob, mnohonásobný vrah a svého druhu celebrita zároveň. Dvojdílný snímek o něm, vůbec nejdražší počin francouzské kinematografie, touhle scénou začíná i končí, byť je pokaždé natočená jinak. Nejdřív z Mesrinova pohledu vzbudí zvědavost, na závěr pak viděná očima zasahující policie naposled obtáhne obrysy persony, již si gangster vybudoval. V tomto zarámování se odehraje jeden autentický lidský osud, který však spíš než reálný život připomíná film nebo komiks.
Jedna banka za druhou
Film Veřejný nepřítel č. 1 (samostatně uváděný druhý díl má v titulu přídatek Epilog) se ve zmíněném razantním vstupu vrací do roku 1959, kdy Mesrine v uniformě francouzské armády bojuje v alžírské válce za nezávislost. Po návratu do Francie se zaplete s kriminálníčky a okouzlen snadným přísunem peněz začne stoupat po gangsterském žebříčku.
Pořídí si rodinu, ale zároveň skončí ve vězení: poprvé, ale rozhodně ne naposledy. Po pokusu sekat dobrotu se jeho život definitivně změní v sérii vykradených bank, útěků z kriminálů, krásných žen, luxusních požitků a zabitých lidí.
Chronologické vyprávění opatřené titulky s udáním času a místa (Paříž 1966 atd.) usnadňuje divákovu orientaci. Publikum tak může postupně sledovat, jak se mu Mesrine mění před očima. (Nedávný biografický film o jiné francouzské osobnosti 20. století, Edith Piaf, volil náročnější přístup skoků v časoprostoru sem a tam). Zkušenějšímu divákovi pak sledování snímku o Mesrinovi usnadňuje i používání modelových postupů známých z jiných gangsterek.
Jestliže lineární vyprávění je legitimní volbou, jež filmu neubírá na působivosti, záběry a scény jako bodrý smích před výbuchem psychopatického násilí, pohřbívání zaživa, vytahování kulek z ran či hédonismus na vysoké noze svou povědomostí účinek vyprávění oslabují.
Mesrinův životní oblouk zůstává napínavý i přesto, že divák od začátku ví, jak skončí, zatímco dílčí výjevy mnohdy sklouznou do rutiny. Bankovní loupeže (jimž film věnuje překvapivě málo času), laškování s ženami, žánrové obrázky života v luxusu a dokonce i přestřelky s policisty se časem začnou opakovat a nudit, místy se dokonce zvrhnou do téměř sebeparodické roviny, jako kdyby Mesrina hrál ve své nejslavnější éře Belmondo.
Z tohoto stereotypu pak průběžně vystupují menší i větší celky, které si opět vykoledují pozornost a posunou Mesrinovu postavu o kousek dál. Patří k nim zejména vynikající segment z přísně střeženého vězení v Kanadě, který by vydal na samostatný film. Výtečné jsou i scény, kdy gangsterovi rozmetá sebevědomí unesený miliardář, respektive ta, kde se Mesrine za nedobrovolné pomoci rodiny rolníků dostane z obklíčení.
Casselův životní výkon
Po formální stránce nelze Veřejnému nepříteli č. 1 nic vytknout. Všechny profese odvádějí výbornou práci a rozpočet přesahující 80 milionů eur je na plátně rozhodně vidět. Je s podivem, že tak vycizelovanou podívanou natočil Jean-Francois Richet, jenž byl doposud známý pouze solidní předělávkou akčního thrilleru Přepadení 13. okrsku.
Kamera precizní ve velkých celcích i v roztřesených detailech, velkofilmová hudba, dobová evokace tří dekád i další prvky filmové řeči tu však představují hlavně pozadí pro fenomenální výkon Vincenta Cassela, pro něhož se charismatický psychopat Mesrine stal už teď životní rolí.
Komplikovanější je situace s přesahovou rovinou filmu. Projekt takové velikosti samozřejmě nechce zůstat pouhou biografií ve stylu život a „dílo“. Veřejný nepřítel č. 1 se například nemůže nedotknout problematiky zobrazování násilí v médiích a jeho glorifikace.
Věnuje se také traumatu Francie z kolaborace s Německem během 2. světové války a z války v Alžírsku. (Mesrine šel jako mnoho jiných do Alžírska bojovat proto, aby očistil čest kolaborantského otce.) A najde se tu i náznak tvrzení, že Mesrina k jeho „kariéře“ dotlačila společnost. Tyto motivy se však filmem jen mihnou. Je dobře, že se divákovi nervou do hlavy silou, na druhou stranu to však zavání alibismem.
Podobně nejednoznačný a odtažitý je i autorský přístup k samotnému Mesrinovi, zde však jde o záměr mnohem lépe zvládnutý. Tvůrci filmu, natočeného zčásti podle gangsterovy fanfarónské autobiografie, nechají Mesrina ujít cestu od traumatizovaného vojáka přes dychtivého mladíčka, zkušeného lupiče a týraného vězně až po egomaniackého psychopata, který si hraje na revolucionáře a od kterého s hrůzou utíkají i ti nejbližší.
Závěrečný náznak jeho sebekritického prozření patří k nejkřehčím a nejpůvodnějším momentům čtyřhodinové ságy, jež jinak přetéká krví a střelným prachem.