Lidovky.cz

LN: Kaplický nesnášel slovo emigrant, měl dva domovy

Kultura

  19:25
Jedním z posledních, kdo s Janem Kaplickým v den jeho smrti hovořili, byl jeho dlouholetý kamarád zpěvák Pavel Bobek.

Jak to bylo?
Volal mi ráno v devět, říkal, že je v Praze, že už to začíná. Ten porod. A domluvili jsme se, že se odpoledne zastaví. Nepřišel, a když už bylo večer kolem deváté, zkoušel jsem mu volat. Nikdo to nebral.

Prožili jste spolu celý život od gymnázia, spolu jste se hlásili na architekturu...
Byl to on, kdo mě přesvědčil, že nejlepší bude studovat architekturu, a tak jsme dělali přijímačky na ČVUT na fakultu architektury a pozemního stavitelství. A co je absurdní, já ty zkoušky udělal a on ne. Samozřejmě tam bylo politické pozadí, Janův otec Josef Kaplický byl krátce předtím  vyhozen ze svého místa profesora na Umprum. Rodina Kaplických byla nesmírně inspirující. Otec sochař a malíř, maminka malířka.

Přál si pro Prahu něco postavit?
Národní knihovna bylo splnění jeho přání. Myslím, že to je velmi dobrý projekt, a je strašné, jak byl zadupaný do země.

Co se dá ještě pro ni udělat?
Jan se ženou Eliškou připravovali sbírku, jakýsi fond příspěvků na knihovnu – když se ukázalo, že na ni najednou nejsou peníze. Chtěl bych se toho pak ujmout, cítím to jako povinnost, když on už nemůže. Jako byla sbírka Národ sobě, tak bude Knihovna sobě.

Myslíte, že zatrpkl?

Ne, nedal se nikdy udolat. Byl na sebe i na své okolí nesmírně tvrdý, žít s ním, i pro ženy, nebylo snadné, byl perfekcionalista, to mě naučil. Ale žil teď v dobrém období, měl plány a těšil se na dítě. Na Nový rok jsme společně obědvali a oba vypadali v nejlepší náladě, až jsem se tomu divil, po těch dvou letech vláčení necítil žádnou zášť k tomuto státu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.