LN Jak se vám podařilo sehnat dohromady tak silnou a vytíženou hereckou sestavu?
Napsala jsem výrazné charaktery, velké role pro zralé herce, a byla úžasná radost představovat si, jak by tu kterou scénu asi zahráli. Bartoška, Kaiser. Magálová, Holubová. Pak musíte hercům nabídnout scénář a role se jim musí líbit. Ale ani to nestačí: už půl roku před natáčením, kdy film ještě není ve výrobě a herci ještě nemají smlouvu, si sami musejí blokovat čas. Třeba Kamila Magálová si v září ve Slovenském národním divadle vyjednala, že od poloviny února nebude až do konce dubna zkoušet. Produkce musí plán natáčení udělat dřív, než divadla postaví repertoár. Například začátkem prosince jsme věděli, že týden od 22. dubna nesmí nikdo hrát ani zkoušet, protože všichni točíme celý týden v Harrachově. Kromě téhle hvězdné čtveřice v hlavních rolích jsem si vybrala báječné, ale zrovna tak vytížené herce jako Nella Boudová, Martha Issová nebo Roman Vojtek. A Míla Steindler si musel udělat čas naučit se jezdit se sanitkou. A jednu perličku: Olda Kaiser měl začátkem února, tedy ještě před natáčením, jet do Jemenu. Nechtěla jsem ho pustit, protože jsem se bála, že přijede opálený nebo že ho unesou teroristi. On mě ale ujišťoval, že se mu nic nestane, a produkce mu dokonce už koupila opalovací krém s faktorem 50. A pak mně Olda napsal sms: „Ty máš páky i na Střední východ!? Nejsi náhodou Marie bin Ládin?“ Politická situace se totiž skutečně vyhrotila a i jeho zcela soukromý výlet byl z důvodů bezpečnosti zrušený. Já jsem jásala!
LN Jak jste našla Filipa Antonia, představitele malého Bastíka?
Tentokrát jsem nedělala tak rozsáhlé konkurzy, protože děti, jakkoliv jsou důležité, v tomhle příběhu nejsou dominantní. Na největší roli Bastíka jsem si ze šedesáti dětí vytypovala pětiletého šikovného kluka, ten by natáčení zvládl, ale pořád jsem myslela na Filipa, který měl pro mne nepopsatelné kouzlo. Jenže mu byly teprve čtyři roky, a navíc při zkoušce byl problém dostat z něj slovo! Zdravý rozum mi říkal, že ho nemůžu obsadit. Když jsem večer znovu procházela fotky, najednou jsem si všimla, že Filip drží v ruce papír s pořadovým číslem 23. Ale to samé číslo měl přece kdysi Tomáš Holý na konkurzu k filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Prohrabala jsem archiv a našla jeho fotku, na které skutečně drží číslo 23. Bylo to jako znamení, a tak jsem do toho obrovského risku šla. I když je rozsahem role Bastíka nesrovnatelně menší, ten čtyřletý Filípek je talent srovnatelný s Tomášem. Jak se říká, film je spousta práce a pár zázraků.
LN A naopak - proč jste do role na opačném konci věkového spektra obsadila Arnošta Lustiga?
Nenašla jsem herce, který by se hodil k Jaroslavě Adamové. Je to tak, ale bohužel žádný z těch velkých herců už není mezi námi. Hledala jsem osobnost. Pak jsem si uvědomila: Arnošt Lustig je ohromný, vtipný člověk. Proč by si nemohl zahrát přítele Jarky Adamové? Svěřila jsem se Jiřímu Bartoškovi a jemu se ten nápad zalíbil. Sám Lustigovi zavolal a mým jménem mu roli nabídl.
LN V tiskových materiálech k filmu říkáte, že v dnešní domácí produkci chybí komedie pro dospělé. Třeba v USA jich přitom vzniká spousta - z posledních let třeba Lepší pozdě nežli později, Než si pro nás přijde, Vdáš se, a basta!, Příšerná tchyně, Co je šeptem... a další. Proč tomu tak není u nás?
Já nevím, možná že tu sehrává roli racionální úvaha, že do kina chodí především mladí, což zase vyvracejí Vratné lahve. Zkrátka mládež vydrží kdejakou „ptákovinu“ , ale zvednout ze židlí střední a starší generaci, aby šla do kina, je daleko obtížnější. Upřesnila bych, že jsem neměla na mysli jen komedie pro dospělé diváky, ale komedie, jejíž hrdinové jsou ve zralém věku a potýkají se s láskou jako jejich dospělé děti. A těch je i v zahraničí jako šafránu. Naše dospělé děti si myslí, že jsme v našem věku „odkecaní“, že už máme všechno za sebou. Realita je, že věk v občance neodpovídá tomu, jak věci člověk vnímá. I proto jsem natočila tenhle film.
LN Líbáš jako Bůh sleduje různé podoby lásky napříč generacemi. Byl pro vás inspirací film Láska nebeská, případně jiné romantické komedie, které se pokoušejí o podobný přístup?
Každý člověk má své oblíbené knížky nebo filmy a čas od času se k nim vrací, aby se potěšil nebo aby zahnal mizernou náladu. Já v této sbírce mám pochopitelně Lásku nebeskou, ale taky třeba Dobrý ročník a mnoho dalších. Co je těmto filmům společné, není příběh, ale to, že vysílají pozitivní energii. Takže těžko mluvit o inspiraci. Je to víc, je to moje cítění a taky krédo: točit filmy tak, aby si lidé z kina odnesli zážitek, který nevyprchá po cestě domů, ale dokáže člověka probrat a nabít dobrou náladou.
LN Jak jste přišla na název filmu?
Správné názvy filmu nejde vymyslet, musejí přijít samy. Takže při psaní scény, kdy puberťák hledá verš na „vznáším se jak duch“, mně okamžitě naskočilo: Líbáš jako Bůh.
LN Když už je Líbáš jako Bůh film o zralých lidech, nechtěla jste se pustit i do dospělejšího, ostřejšího humoru?
Před pár dny jsem se vracela z Milána a v letadle četla noviny. Nakladatel Joachim Dvořák v nich píše, proč čteme knihy a chodíme do kina: „Naše dny občas provází smutek i strach z toho, co už neprožijeme, čeho jsme nedosáhli, koho nepoznali. Kolují v nás potlačené touhy po zážitcích, na něž nedosáhneme. Náš vlastní život je stvořen pouze pro jeden příběh a čas nikdy nelze vrátit zpět a vyzkoušet si druhé podání. Možná proto tak rádi pozorujeme životy těch druhých. V knihách nebo třeba v kině sledujeme cizí příběhy, přivlastňujeme si je a opakovaně prožíváme. Tohle je ryzí pravda, ale jak málo se tím trápí člověk ve třiceti, a jak hluboce to prožívá v padesáti. Moji hrdinové v tom zralém věku naléhavě cítí, že „co není teď, už nebude“, a prostě život nevzdávají, ještě nechtějí být jen pasivními diváky „cizích příběhů“.
Myslím, že hodně lidí se s postavami ztotožní, když už mají na výběr hned čtyři vyhraněné typy, anebo je pobaví, jako „životy těch druhýchŽ. Humor prostě vyplývá z charakterů hrdinů a ze situací, do kterých se dostávají. Tak mne napadá, že jste mne bezděčně přivedl k myšlence, kdo je filmový hrdina. Někdo, kdo je nám hodně podobný, jen má trochu víc odvahy udělat to, na co my jen myslíme nebo o čem sníme...
LN A co do temnější polohy? Sám Kaiser svou postavu Františka popsal jako tragickou...
Oldovi nesmíte moc věřit. Taky vážně novinářům tvrdil, že se nenechává zastupovat kaskadéry, když chci, aby šel v záběru rychleji. Ale to vážné téma tady je: František, kterého Kaiser hraje, má dilema, které potkává spoustu mužů v jeho věku. Zůstat v manželství, které je vcelku funkční, ale opotřebované, nebo zažít vzrušující okamžiky a zkusit ještě „další podání“. I když František setrvává u své ženy, není to ani pro ni žádná výhra. A když dojde na lámání chleba, Bohunka zažívá chvíle hořkého poznání. Vrománu, který jsem napsala, s trpkou ironií říká: „Co mám proboha dělat, aby na ni nemyslel? Mám ho nechat zatknout?“ Na tyhle problémy, které zažívá tolik lidí kolem nás, se můžete dívat jako na depresivní, smutné drama. Proč tomu přidávat temnější polohy? Daleko těžší je přece vidět to trápení a ty karamboly s nadhledem a humorem. Kaiser správně cítil tu rozporuplnou polohu své role, a když se ve filmu uvolní, odváže se víc než všichni ostatní dohromady.
LN K premiéře filmu vychází i kniha Líbáš jako Bůh, která sestává z paralelních deníků Františkovy manželky i milenky. Jak Kaiserovu postavu doplňuje?
Ta forma dává prostor oběma ženám „vypovídatŽ se ze svých pocitů, ať už je to vzplanutí, žárlivost, zklamání nebo zoufalství. Tatáž situace, viděná dvojím pohledem, vytváří nepřetržitou řadu hořkých i komediálních paradoxů. František takovou možnost nemá, je to postava viděná ze dvou úhlů. Ale protože ženy nikdy neříkají partnerům všechno, co si myslí, mohou se muži o sobě očima žen dozvědět daleko víc. A že to nejsou jen lichotky! Film tyhle výlety do duše neumožňuje, ale pracuje s jiným výrazovým arzenálem, mám k dispozici obrazovou a zvukovou složku a velmi emotivní hudbu...
LN Ano, proč jste si do filmu vybrala zrovna skladby Bee Gees, Norah Jones a Johna Paula Younga?
Když píšu scénář, pouštím si k tomu hudbu, a pak se stane, že najednou mám potřebu se k nějaké skladbě vracet. Třeba až ve střižně si pak ověřuju, jak úžasně se hodí k určité scéně a jak spoluvytváří její náladu, byť třeba v kontrapunktu. Velmi krásnou, emotivní hudbu k celému filmu napsal Petr Malásek. Shodli jsme se s ním, že ty zahraniční skladby a také Žbirkovo Čo bolí, to prebolí a Divoký Bill musejí ve filmu zaznít. Nejen proto, že tyhle písničky jsou součástí scén a dotvářejí jejich emotivní stránku. To, že diváci skladby znají, propojuje filmový příběh s realitou a vnáší do filmu jistou autentičnost. Producent Honza Bradáč s námi jel na stejné vlně, cítil, proč to oba chceme, ale kolik zaplatil, nevím. Určitě hodně. Nejenže jsou to slavná jména, jde navíc o jejich největší hity...
LN Vaše komedie S tebou mě baví svět získala titul Nejlepší česká veselohra století a Zlaté jablko za nejúspěšnější dětský film století. Překvapilo vás to?
Ano. Rozhodně jsem nic takového ani ve snu nečekala.
LN Jak se člověku tvoří dál s tak zavazující cenou na kontě?
To si vůbec nepřipouštím.
LN S tebou mě baví svět ukazuje idylický „tuzexový“ svět, který měl do tehdejší normalizační reality pořádně daleko. Proč? Šlo o tlaky „shora“?
Ona ta normalizační realita byla kromě politiky taky nevkus, který se stal měřítkem. Zkuste si vybavit třeba scény z mého filmu, které se odehrávají v bytech nebo na horské chalupě. Tehdy to byl podle kritiků „luxus“, měšťáctví, což je z dnešního pohledu opravdu komické. Já jsem věděla, že narazím, ale mě ty tehdejší normy - nevkusné tapety, otřískané špinavé koupelny - byly z duše odporné. Prostě jsem točila tak, jak jsem žila já a moji přátelé. Byt postavy Satinského byla skutečná kopie bytu Jany Šulcové. Neměli zdaleka všichni špínu na duši a nevkus kolem sebe, a žila tak obrovská spousta lidí. Nebudete tomu věřit, ale na tiskové konferenci v Ostravě se tenkrát „řešilo“ i to, kolik kompotů a okurek je v policích v bytě Pavla Nového nebo jaký svetr má Eliška Balzerová, protože ten domeček na předním díle kritiky rozezlil. A že je to provokace, když Studénková nese v síťovce čerstvý zelený salát. A po tiskovce se kritici opili a poprali v místním baru. Chápete, o čem mluvím? I tohle byla normalizace. To byly starosti. To byl názorový střet. Jsem pyšná na to, že rekvizitáři ten salát tehdy v zimě sehnali a jediné vřazení mých filmů do doby, ve které se odehrávají, bylo v tom, že dítě ve škole říká „soudružko učitelko“.
LN Má se dnes podle vás v televizi vysílat normalizační produkce? Nejde jen o Majora Zemana: například zdánlivě nevinná „šumavská“ trilogie s Tomášem Holým oslavuje hospodaření se socialistickým majetkem...
Za trnkovým keřem, to je dobový folklor, jakási úlitba tvůrců vyšším místům. Ten film ještě „žije“ snad jen díky Tomášovi. A tam, kde do politiky tvůrci šlapali naplno, jako třeba v případě Majora Zemana, to je přece dneska příšerný dokument o tom, jak ideologie znásilňovala naše životy a jak divákům šroubovala mozkové závity.
LN Svůj předchozí film Jak se krotí krokodýli (2006) jste natočila po šestnáctileté odmlce. Po něm jste se chtěla režie vzdát už definitivně. Jaké jsou impulzy, které vás k ní vracejí?
Já už nebudu nikdy dělat podobná prohlášení, protože asi platí „nikdy neříkej nikdy“. Já netočím proto, že bych se jinak nudila, a ani honorář není pro mne z tohoto hlediska dost silný motiv. Takovým silnějším impulzem může být třeba to, že bych se při práci chtěla setkat s partou báječných lidí a se skvělými herci. Ale ani to ještě nestačí. Impulz je, když narazíte na námět, o kterém víte, že to bude fungovat. Ale jak se tohle stane, to nevím ani já.