Valkýra, pojmenovaná podle Hitlerova plánu na mobilizaci záložní armády, je pro kariéru Toma Cruise důležitá dvojnásob. Jednak měla po neslavném třetím dílu Mission Impossible potvrdit, že Cruise stále sám o sobě dokáže prodat film. Navíc měla udržet nad vodou společnost United Artists, v jejímž čele herec osamoceně stojí. Cruise si tak téma vybíral velmi strategicky.
Druhá světová válka patří k oblíbeným tématům členů americké akademie rozhodujících o Oscarech. Cruise tedy postupoval jako zkušený matador filmového průmyslu a nasadil těžký kalibr, když sám sebe jako producent obsadil do role aristokratického plukovníka Clause von Stauffenberga, klíčové postavy atentátu na Hitlera a autora ambiciózního plánu převzetí moci ve třetí říši. Co může, kromě akce samotné, nevyjít s tak atraktivním tématem? Celkem ledacos.
Je třeba předeslat, že Valkýra není úplně marným příspěvkem k žánru válečného filmu. Bryan Singer a scenárista Christopher McQuarrie vyprodukovali za Cruisova dohledu víceméně standardní válečné drama, které bojuje se dvěma zásadními handicapy. Především divák ví, jak celý film dopadne. Budování dramatické křivky tak vyžaduje značné vypětí.
Druhým zásadním problémem je Cruise sám a jeho ambice. S jeho hereckým výkonem není v podstatě nic v nepořádku. Obklopil se výběrem britských charakterních herců včetně Kennetha Branagha nebo Billa Nighyho a ze srovnání vychází obstojně. Je standardně americky sošný, i když si z pochopitelných důvodů neproráží cestu na plátně s takovou razancí jako v Mission Impossible. Snaží se působit, ostatně stejně jako celý film, dostatečně důstojně, nerušivě a autoritativně. Víceméně v každém záběru je vidět snaha získat respekt a nabídnout alternativu ke svým manickým projevům na veřejnosti v posledních letech. I tak je ale jako plukovník wehrmachtu jen stěží k uvěření. Když totiž nakráčí do Hitlerova „Orlího hnízda“ a ocitne se v kontaktu s vůdcem, čemuž v pozadí přihlížejí Goebbles a Göring, působí jako moderní americký turista dopravený do roku 1943 strojem času ne nepodobným tomu v české komedii Zítra vstanu a opařím se čajem. Logičtější než napětí budované za nešťastně volené dramatické hudby by v tom okamžiku bylo, kdyby se mezi vetřelcem a nacistickými esy rozpoutala honička, na jejímž konci by alespoň některá z postav skončila paralyzovaná zeleným sprejem. Nic takového se samozřejmě nestane a tvůrci dál trvají na kožené důstojnosti a umírněnosti.
Ani nablýskaný režijní Singerův styl dramatičnosti nijak nepomáhá. Až příliš často se blíží komiksové estetice svých předchozích filmů (X-Men). Ostatně podle komiksových zákonů černobílého zla a dobra je zohýbaný i von Stauffenberg. Muž, jenž sice nenáviděl Hitlera, ale miloval třetí říši, je vykreslován v rozporu se skutečností značně neproblematicky.
Druhá světová válka patří k oblíbeným tématům členů americké akademie rozhodujících o Oscarech. Cruise tedy postupoval jako zkušený matador filmového průmyslu a nasadil těžký kalibr, když sám sebe jako producent obsadil do role aristokratického plukovníka Clause von Stauffenberga, klíčové postavy atentátu na Hitlera a autora ambiciózního plánu převzetí moci ve třetí říši. Co může, kromě akce samotné, nevyjít s tak atraktivním tématem? Celkem ledacos.
Je třeba předeslat, že Valkýra není úplně marným příspěvkem k žánru válečného filmu. Bryan Singer a scenárista Christopher McQuarrie vyprodukovali za Cruisova dohledu víceméně standardní válečné drama, které bojuje se dvěma zásadními handicapy. Především divák ví, jak celý film dopadne. Budování dramatické křivky tak vyžaduje značné vypětí.
Druhým zásadním problémem je Cruise sám a jeho ambice. S jeho hereckým výkonem není v podstatě nic v nepořádku. Obklopil se výběrem britských charakterních herců včetně Kennetha Branagha nebo Billa Nighyho a ze srovnání vychází obstojně. Je standardně americky sošný, i když si z pochopitelných důvodů neproráží cestu na plátně s takovou razancí jako v Mission Impossible. Snaží se působit, ostatně stejně jako celý film, dostatečně důstojně, nerušivě a autoritativně. Víceméně v každém záběru je vidět snaha získat respekt a nabídnout alternativu ke svým manickým projevům na veřejnosti v posledních letech. I tak je ale jako plukovník wehrmachtu jen stěží k uvěření. Když totiž nakráčí do Hitlerova „Orlího hnízda“ a ocitne se v kontaktu s vůdcem, čemuž v pozadí přihlížejí Goebbles a Göring, působí jako moderní americký turista dopravený do roku 1943 strojem času ne nepodobným tomu v české komedii Zítra vstanu a opařím se čajem. Logičtější než napětí budované za nešťastně volené dramatické hudby by v tom okamžiku bylo, kdyby se mezi vetřelcem a nacistickými esy rozpoutala honička, na jejímž konci by alespoň některá z postav skončila paralyzovaná zeleným sprejem. Nic takového se samozřejmě nestane a tvůrci dál trvají na kožené důstojnosti a umírněnosti.
Ani nablýskaný režijní Singerův styl dramatičnosti nijak nepomáhá. Až příliš často se blíží komiksové estetice svých předchozích filmů (X-Men). Ostatně podle komiksových zákonů černobílého zla a dobra je zohýbaný i von Stauffenberg. Muž, jenž sice nenáviděl Hitlera, ale miloval třetí říši, je vykreslován v rozporu se skutečností značně neproblematicky.