V pyžamu do plynu

Je to zvláštní, ale druhá světová válka je dnes jako téma literatury a filmu častější než kdykoli předtím. Některá její ztvárnění chtějí poukázat na přehlížená témata, jiná hodlají přepisovat historii, další zase nabídnou pohled na důvěrně známé věci z jiné perspektivy - je-li něco takového možné.

Psát o druhé světové válce nebo o holokaustu má však svá úskalí: autor se vystavuje riziku sklouznutí do banality a taky, že bude obviněn ze senzacechtivosti. Ona totiž velká témata často fungují jako zástěrka: jako by závažné téma mělo dodávat slovům, větám a příběhům na vážnosti.

Šmuel stojí na „druhé straně“, za plotem. Sem je Bruno hnán svou zvídavostí - chce se dozvědět, co to je za stavbu, proč ti lidé neustále chodí v pyžamech a proč jsou tak hubení.

Koncentrák a naivní pohled dítěte Naštěstí to není případ Chlapce v pruhovaném pyžamu z pera irského prozaika Johna Boyna (1971), který teď vychází v českém překladu. Během své poměrně krátké kariéry napsal Boyne několik knih pro děti a také Chlapec v pruhovaném pyžamu má k tomuto žánru blízko.

Nabízí totiž čtenáři pohled na válku očima dítěte, tedy konkrétně německého dítěte, jehož naivní chápání lágru je samozřejmě metaforou pro chování německé společnosti za války. To sice není příliš originální metafora, naštěstí to však zdaleka není klíčový aspekt knihy.

Tím je přátelství, které se rozvine mezi dvěma chlapci - Němcem Brunem a Židem Šmuelem. Šmuel byl vytržen ze svého domova, umístěn s rodiči do ghetta, posléze transportován do Osvětimi. Stejně se ale hned na počátku románu bortí svět Brunovi. Jeho otec, nacistický důstojník, je najednou odvelen z Berlína do Osvětimi.

Rodina se tedy vydává na tisíce kilometrů dlouhou cestu, jejíž délku si Bruno vůbec nedokáže představit. „Myslím, že to vůbec nebyl dobrý nápad,“ říká po příjezdu do ponurého domu stojícího v těsném sousedství koncentračního tábora. A svým naivně odzbrojujícím způsobem má pravdu.

Z nudy, která naplňuje většinu jeho dnů, jej vytrhne až setkání s židovským chlapcem Šmuelem, který stojí na „druhé straně“, tedy za plotem. Sem je Bruno hnán svou zvídavostí - chce se dozvědět, co to je za stavbu, proč tam jsou ploty, proč ti lidé neustále chodí v pyžamech a proč jsou tak hubení. Ze setkávání se stane rituál, chlapci si vyměňují své zkušenosti a Bruno pomalu začíná odhalovat roušku halící tajemství tábora.

Právě toto postupné odhalování hrůzné reality je silnou stránkou knihy. Jistě, milovník realistického románu by namítl, že v Osvětimi se těžko mohli vězni chodit bavit k plotu s lidmi zvenku, ale tohle není realistický román, spíš něco jako pohádka, anebo právě knížka pro děti, jejíž námět působí naprosto nepatřičně.

Řekni, kde ta lidskost je Největší šok však Bruno zažívá, když se osmělí, proleze dírou do koncentračního tábora a společně se svým židovským kamarádem se vydává hledat jeho pohřešovaného otce. Pohled na válku očima dětí zachytil před několika lety skvěle Michael Frayn v knize Špioni a John Boyne se s ním může rovnat - je vidět, že rozumí jak dětským čtenářům, tak protagonistům.

Hrůzné objevy stojí v příkrém kontrastu ke každodenním starostem malého chlapce a jeho seznamování se světem má děsivou podobu. Bruno hledá pravdu o světě, který pozbyl lidskosti, roste, ovšem zároveň jako by kdesi mezi řádky bylo jasně naznačeno, že nikdy nedospěje do lidského jedince, jelikož lidskost byla ztracena.

Je s podivem - vzhledem k tématu -, jak dobře se kniha čte. Hrůzy konečného řešení, které si protagonista ještě neuvědomuje, ale my čtenáři je už tušíme na horizontu, jsou odlehčeny jemným humorem, který jako by naznačoval, že přece jen tu je naděje pro lidstvo, ovšem pouze tehdy, když člověk bude mít oči otevřené a bude se snažit dobrat pravdy jako malý Bruno. Pro dotyčného to nemusí vždycky být příjemné a také to nemusí skončit dobře, ale tak to prostě chodí.

HODNOCENÍ LN ****
John Boyne: Chlapec v pruhovaném pyžamu

Přeložila Jarka Stuchlíková BB art, Praha 2009, 167 stran