Když Richard Nixon 8. srpna 1974 vystoupil v televizi naposled coby prezident Spojených států (abdikoval den poté), stovkám milionů diváků v jeho projevu chybělo to nejdůležitější: omluva za aféru Watergate, při níž vědomě porušil zákony, a pocit lítosti z toho, že obelhal Ameriku. Pocit, že by se měl veřejně kát, zesílil, když jeho nástupce Gerald Ford všechny jeho přečiny pardonoval. Úkolu dohnat Nixona do kouta se překvapivě chopil David Frost - britský moderátor převážně zábavných pořadů.
Tolik historie. Námětu připomínajícímu žurnalistické odhalování pravdy za Watergate, zobrazené ve filmu Všichni prezidentovi muži, se chopil Ron Howard. S podobnou látkou už měl své zkušenosti: rekonstruoval na plátně dramatickou misi Apolla 13 či život matematika Johna Forbese Nashe v Čisté duši. Problém s Howardem spočívá v tom, že používá až příliš „uživatelsky vstřícný“ režijní styl a mění silné látky ve snímky, při kterých se dá žehlit. Těžko mu to lze mít za zlé. Dělá to záměrně a řemeslně slušně. Je rozhodnutí každého, jestli si chce divácké emoce odpracovat, nebo se k nim nechat dovézt.
Příliš hladká jízda
Howard veze bez zadrncání. Uvede film precizní montáží dobových záznamů událostí vedoucích k Nixonově rezignaci. Herce mezi ně vsune elegantně, přestože se rušivému střetu záběrů úplně nevyhne. A dál jede jako střela po rovných kolejích příběhu o charismatickém outsiderovi Davidovi, kterému nikdo nedával šanci, ale který přesto porazil svého Goliáše.
Oficiální trailer k filmu Duel Frost/Nixon
Vlak musí po cestě nabrat krásnou ženu a několik legračních vedlejších postav, prodlí v zastávce „pochybnosti“ (tahle scéna se vždycky odehrává v noci) a v cílové rovince předvede okázalý finiš. Jízdu ilustruje návodná hudba, prostřihy z „pozdějších interview“ s hlavními aktéry dovysvětlí scény, v nichž by divák mohl tápat, přihodí se nějaký opakující se motiv (zde boty). Pro ještě snadnější orientaci se příběh naroubuje na schéma příběhu o triumfujícím boxerovi šmrncnutý soudním dramatem. A aby měl film „přesah“, naplní se průhlednými paralelami mezi Nixonem a Georgem W. Bushem.
Martin Sheen a Frank Langella ve ztvárnění svých předobrazů excelují, i když „Nixon“ Langella ve finále škemrá o Oscara až příliš okatě. Ale i tady jde o herectví na efekt, povrchní, pro davy. O kolik lepší byl Sheen v roli Tonyho Blaira v Královně, která z podobného námětu vykřesala fantasticky komplexní podívanou? A o kolik sevřenější bylo drama Dobrou noc a hodně štěstí, televizní souboj mezi Edwardem Murrowem a senátorem Josephem McCarthym?
Duel Frost/Nixon neuráží vlezlostí nebo neumětelstvím. Jen zkrátka rozdává v uhlazeném obalu instantní emoce zadarmo. Chcete je?
Tolik historie. Námětu připomínajícímu žurnalistické odhalování pravdy za Watergate, zobrazené ve filmu Všichni prezidentovi muži, se chopil Ron Howard. S podobnou látkou už měl své zkušenosti: rekonstruoval na plátně dramatickou misi Apolla 13 či život matematika Johna Forbese Nashe v Čisté duši. Problém s Howardem spočívá v tom, že používá až příliš „uživatelsky vstřícný“ režijní styl a mění silné látky ve snímky, při kterých se dá žehlit. Těžko mu to lze mít za zlé. Dělá to záměrně a řemeslně slušně. Je rozhodnutí každého, jestli si chce divácké emoce odpracovat, nebo se k nim nechat dovézt.
Příliš hladká jízda
Howard veze bez zadrncání. Uvede film precizní montáží dobových záznamů událostí vedoucích k Nixonově rezignaci. Herce mezi ně vsune elegantně, přestože se rušivému střetu záběrů úplně nevyhne. A dál jede jako střela po rovných kolejích příběhu o charismatickém outsiderovi Davidovi, kterému nikdo nedával šanci, ale který přesto porazil svého Goliáše.
Oficiální trailer k filmu Duel Frost/Nixon
Vlak musí po cestě nabrat krásnou ženu a několik legračních vedlejších postav, prodlí v zastávce „pochybnosti“ (tahle scéna se vždycky odehrává v noci) a v cílové rovince předvede okázalý finiš. Jízdu ilustruje návodná hudba, prostřihy z „pozdějších interview“ s hlavními aktéry dovysvětlí scény, v nichž by divák mohl tápat, přihodí se nějaký opakující se motiv (zde boty). Pro ještě snadnější orientaci se příběh naroubuje na schéma příběhu o triumfujícím boxerovi šmrncnutý soudním dramatem. A aby měl film „přesah“, naplní se průhlednými paralelami mezi Nixonem a Georgem W. Bushem.
Martin Sheen a Frank Langella ve ztvárnění svých předobrazů excelují, i když „Nixon“ Langella ve finále škemrá o Oscara až příliš okatě. Ale i tady jde o herectví na efekt, povrchní, pro davy. O kolik lepší byl Sheen v roli Tonyho Blaira v Královně, která z podobného námětu vykřesala fantasticky komplexní podívanou? A o kolik sevřenější bylo drama Dobrou noc a hodně štěstí, televizní souboj mezi Edwardem Murrowem a senátorem Josephem McCarthym?
Duel Frost/Nixon neuráží vlezlostí nebo neumětelstvím. Jen zkrátka rozdává v uhlazeném obalu instantní emoce zadarmo. Chcete je?
| Hodnocení LN *** |
|
Duel Frost/Nixon (Frost/Nixon) |