„She loves you!“ pořvával Bono ze střechy budovy rádia BBC v Londýně v pátek večer, kde se uskutečnilo do poslední chvíle tajené vystoupení v rámci reklamní kampaně k vydání nové desky. V ulicích se rychle shromáždilo na pět tisíc lidí, kteří vyběhli z okolních kaváren, hospod a obchodů. Policie rušnou ulici raději uzavřela. U2 odehráli několik skladeb včetně dvou novinek, starších hitů Beautiful Day a Vertigo a kousek beatlesácké klasiky. Za dvacet minut bylo oficiálně po všem.
Hodnocení všech alb, které U2 vydali
To Beatles v roce 1969 na střeše gramofonové společnosti Apple tolik štěstí neměli: policie tehdy koncert téměř okamžitě ukončila, protože davy fanoušků zablokovaly ulici. Podobně dopadli U2 před více než dvaceti lety v Los Angeles, když uspořádali show na střeše obchodu s alkoholem.
Analogii s největší kapelou všech dob bychom tedy měli. Jak jsme na tom s důkazy? Problém „největší kapely na světě“ je ten, že se od ní očekává, že bude vydávat skvělé desky. Výhodou takového statusu ovšem zároveň je, že ke spokojenosti fanoušků obvykle stačí, když to není úplný propadák.
Novou desku propaguje energický singl Get on Your Boots, v mezích tvorby posledních let U2 zvukově poměrně netradiční. Netradiční je (bohužel) také v rámci nové desky: ve většině ostatních písní se totiž kapela opírá o svůj obvyklý kytarový stadionový rock. Všechno zůstalo na svém místě. Když to není rozbité, tak to nespravuj.
„Byl jsem unavený psát pořád v první osobě, tak jsem si vymyslel nové charaktery, které budou příběhy vyprávět za mě: policista, feťák, voják v Afghánistánu,“ prozradil Bono vloni, ale zapomněl dodat, že ten feťák i voják zpívají o tomtéž, o čem by byl zpíval on jako Bono. Takže Bono-voják a Bono-feťák tak doplňují klasického Bona-kazatele a Bona-ředitele zeměkoule.
Blb a vykolejený charakter
Tolik zdůrazňovaná obnovená spolupráce s producenty Brianem Enem a Danielem Lanoisem, kteří se podíleli i na textech a hudbě, není tak revoluční, jak může na první pohled vypadat. Enův trademark v minimalismu a ambientu se projeví jen zřídka (např. ve vynikajícím úvodu k Fez – Being Born), jinak je ale potlačován tendencemi kapely znít za každou cenu stadionově. Většina aranží bude nejlépe fungovat v okázalé show se sbory, smyčci a varhanami (sedmiminutový epos Moment of Surrender) nebo jako primitivní vytleskávačka za asistence tisíců ochotných fanoušků (Stand Up Comedy).
Přesto není No Line on the Horizon špatná deska. Stejně jako All That You Can’t Leave Behind z roku 2000 a How to Dismantle an Atomic Bomb přináší kolekci líbivých písniček a jen minimum experimentů, které i v tomto případě mají ozvláštnit a okořenit letitou a funkční rockovou klasiku.
Albem se nepochybně zavděčí skupině Coldplay, až bude v koncích s nápady: popové výpůjčky se přímo nabízejí. A to i navzdory tomu, že Bono označil Chrise Martina na rádiu BBC za „blba, kreténa a vykolejený charakter“. Byla to prý jen legrace. A k laškovné náladě má Bono dobrý důvod.
HODNOCENÍ LN
*****
U2: No Line
on the Horizon
53:44, Interscope 2009
Hodnocení všech alb, které U2 vydali
To Beatles v roce 1969 na střeše gramofonové společnosti Apple tolik štěstí neměli: policie tehdy koncert téměř okamžitě ukončila, protože davy fanoušků zablokovaly ulici. Podobně dopadli U2 před více než dvaceti lety v Los Angeles, když uspořádali show na střeše obchodu s alkoholem.
Analogii s největší kapelou všech dob bychom tedy měli. Jak jsme na tom s důkazy? Problém „největší kapely na světě“ je ten, že se od ní očekává, že bude vydávat skvělé desky. Výhodou takového statusu ovšem zároveň je, že ke spokojenosti fanoušků obvykle stačí, když to není úplný propadák.
Novou desku propaguje energický singl Get on Your Boots, v mezích tvorby posledních let U2 zvukově poměrně netradiční. Netradiční je (bohužel) také v rámci nové desky: ve většině ostatních písní se totiž kapela opírá o svůj obvyklý kytarový stadionový rock. Všechno zůstalo na svém místě. Když to není rozbité, tak to nespravuj.
„Byl jsem unavený psát pořád v první osobě, tak jsem si vymyslel nové charaktery, které budou příběhy vyprávět za mě: policista, feťák, voják v Afghánistánu,“ prozradil Bono vloni, ale zapomněl dodat, že ten feťák i voják zpívají o tomtéž, o čem by byl zpíval on jako Bono. Takže Bono-voják a Bono-feťák tak doplňují klasického Bona-kazatele a Bona-ředitele zeměkoule.
Blb a vykolejený charakter
Tolik zdůrazňovaná obnovená spolupráce s producenty Brianem Enem a Danielem Lanoisem, kteří se podíleli i na textech a hudbě, není tak revoluční, jak může na první pohled vypadat. Enův trademark v minimalismu a ambientu se projeví jen zřídka (např. ve vynikajícím úvodu k Fez – Being Born), jinak je ale potlačován tendencemi kapely znít za každou cenu stadionově. Většina aranží bude nejlépe fungovat v okázalé show se sbory, smyčci a varhanami (sedmiminutový epos Moment of Surrender) nebo jako primitivní vytleskávačka za asistence tisíců ochotných fanoušků (Stand Up Comedy).
Albem se nepochybně zavděčí skupině Coldplay, až bude v koncích s nápady: popové výpůjčky se přímo nabízejí. A to i navzdory tomu, že Bono označil Chrise Martina na rádiu BBC za „blba, kreténa a vykolejený charakter“. Byla to prý jen legrace. A k laškovné náladě má Bono dobrý důvod.
HODNOCENÍ LN
*****
U2: No Line
on the Horizon
53:44, Interscope 2009
