Finance, které letos mohou rozdělit grantové komise, byly drasticky zkrácené, což znamená pro řadu aktivit v různých uměleckých oborech likvidaci. Grantové komise protestují a píší vám dopisy. Jak hodláte vzniklou situaci řešit?
Rád bych k této otázce předeslal, že rozpočet ministerstva kultury za poslední dva roky vykazuje vzestupnou tendenci V roce 2007, kdy jsem nastoupil, byl navýšen, zvlášť tučný byl rok 2008 a nyní jdeme lehounce dolů, ale pořád je to nad úrovní předcházejících let. Do kultury směřuje stále víc peněz a nic jsme nezanedbali. Mým cílem by bylo jedno procento ze státního rozpočtu, což je v současné situaci nemožné. Jsem ale rád, že se podařilo, aby vláda schválila kulturní politiku a ne ji pouze vzala na vědomí. Je to závazný dokument. A pokud jde o granty, tak například odbor umění a knihoven v části určené pro živé umění se nalézá na úrovni roku 2006. A to vůbec není tak špatné. K tomu je ještě třeba zdůraznit, že minulý rok byl mimořádný a nelze ho vzít jako bernou minci. Uznávám, že horší je to v části určené knihovnám, která se dostala na úroveň roku 2005, ale celý stav budeme přehodnocovat.
Ale jak je možné, že došlo k tak obrovskému krácení, když rozpočet ministerstva, jak jste i sám zdůraznil, byl snížen sotva o šest procent a tady jde o krácení až o třicet pět procent?
Museli jsme naplnit usnesení předchozích vlád, která stanovila, že je nutné postavit Krajskou moravskoslezskou knihovnu v Ostravě a galerii v Pardubicích. Dále je potřeba finančně krýt provoz budovy bývalého Federálního shromáždění. Usnesení vlády se musí plnit a já jsem ze schváleného rozpočtu musel vzít tři sta dvacet milionů a to jsou peníze, které nám nyní chybí v živých kulturních aktivitách. Čili velké investiční akce se budou dělat na jejich úkor. Ovšem my nyní přehodnocujeme naše možnosti, tak aby kulturní aktivity byly posíleny a dostaly se na průměr posledních tří let. Moje představa je, aby to bylo 85 procent loňského rozpočtu.
U řady žadatelů, zejména u těch, které vykazují periodickou činnost ať jde o divadla, galerie nebo o oborové časopisy, ale takové snížení představuje jasnou „popravu“. Časopisy nemohou navíc dosáhnout na granty, které vyhlašuje město. I stávající podpora není žádná výhra v lotynce, ale pokud jim bude odebrána nebo tak silně zmenšená, končí. A to ani nemluvím o jednorázových nezávislých projektech. To přece není v pořádku.
Naším cílem není tyto časopisy zlikvidovat. Šedesát pět procent je jistota na polovinu roku – do léta. Nyní pracujeme na tom, abychom se dostali na průměr. Ne loňský, protože o pět procent rozpočtu jsme přišli a byly nám také odňaty rezervní fondy a převedeny do veřejné pokladní správy ministerstva financí – takže opravdu nemůžeme uvažovat v intencích loňského bohatého roku.
|
Nechci být ani známý, ani populární ministr. Dávám přednost tiché práci. Ministr musí mít silný názor a nemůže se rozptylovat desítkami nepodstatných záležitostí.
Čili je šance, že grantový systém dostane injekci?
Je, jednáme s ministerstvem financí, byl bych rád, kdyby se granty navýšily o dvacet procent. Může ale nastat varianta, že se ekonomická situace ještě zhorší a my bychom teď naslibovali, že peníze budou, a pak bychom je tam nedali. A to by způsobilo mnohem větší problémy. Myslím, že to by měli všichni pochopit. Jsem přesvědčený, že všechny aktivity, které zmiňujete, tuto situaci přežijí.
Vy říkáte, že přežijí, ale jak mají nyní dál fungovat, to mají čekat do léta, jestli zavřou krám nebo se ještě zachrání. Myslíte, že se dá v takové situaci pracovat s nějakou koncepcí nebo vizí?
V nejbližších dnech se osobně setkám se zástupci tzv. živé kultury a byl bych rád, abychom v našem vzájemného dialogu našli cestu k řešení. Uvědomuji si závažnost situace a řešení chci najít. Sice možná ne tak „tučné“, jako v loňském, bohatém roce, nicméně takové, které dovolí těmto projektům přežít.
Proslýchá se ještě také, že snížení prostředků na živé umění bylo vynuceno povinnou finanční spoluúčasti státu na projektech hrazených z prostředků EU, čili, že kulturní dědictví – památky dostaly přednost před živým uměním. Můžete to vyvrátit nebo jinak komentovat?
Není to pravda, nehledě na to, že koofinancování evropských fondů jsou úplně jiné peníze, které do tohoto systému opravdu nemůžeme zapojovat. My pouze musíme plnit vládní usnesení, jak už jsem prve řekl. A nemyslete si - to, že jsme dosáhli dnešní úrovně, nebylo jednoduché, za námi jsou tvrdá jednání na ministerstvu financí, automaticky jsme nic nedostali. Měli jsme také velký problém s národnostní kulturou, na kterou je také vázáno vydávání časopisů. I tam jsme se konečně dostali na sto procent a přitom situace vypadala velmi pesimisticky. Takže já věřím, že se nám podaří podobně neblahý vývoj zvrátit i v oblasti živé kultury. Se všemi jejími představiteli cítím a do jisté míry souhlasím, ale rozpočet státu je jedna spojitá nádoba a to je třeba respektovat. Za poslední dva roky jsme v rozpočtu resortu udělali hodně a leccos se nám podařilo zlomit. Vy jste mi minule řekla, že rozpočet ministerstva kultury je na úrovni Albánie, ale čísla mluví jasně.
Říká se také, že ministerstvo letos zaspalo při tzv. porcování medvěda, a i proto mu chybí část prostředků. Jak to je?
Ministerstvo nemůže zaspat. My své peníze dostaneme z rozpočtu a porcování medvěda by vlastně vůbec nemělo být. Poslanci se mezi sebou dohodnou, kam dají peníze a jejich priority jsou často odlišné od našich. Máme jen omezený vliv a žádné legitimní nároky, ale snažíme se. Rozhazujeme sítě a dáváme žádosti do všech oblastí. Získali jsme tam 120 milionů, ale páni poslanci zvedli ruce hlavně pro obnovu památek, nikoliv pro živou kulturu.
Budete reagovat na dopisy grantových komis a šéfredaktorů literárních časopisů, kteří si stěžují na razantní snížení financí pro granty?
Samozřejmě, že jím to vše osobně vysvětlím. Musíme se alé podívat i nepříjemné pravdě do očí – nabídka literárních časopisů v naší desítimilionové zemi je velmi pestrá a ve srovnání s obdobně velikými státy výjimečná. Je ale otázka, zda-li je tato výjimečnost i dlouhodobě finančně únosná. Nechci však být hrobařem tohoto českého specifika. Musíme si však říci, jak s tím vším do budoucna naložit, jaký podíl financování má jít z naší strany, a zda by se neměly například podílet i kraje či obce. Velikou výzvou zůstává i otázka donátorství v kultuře obecně.
Také řada tradičních festivalů, které nejsou tak efektní, ale mají svůj význam, je nastalou situací ohrožená. Jak to budete řešit?
Pokud jde o Karlovy Vary, Jiří Bartoška tvrdí, že má vše zařízené, pro některé festivaly jsme se snažili získat peníze při porcování medvěda, ale jak jsem říkal, nepodařilo se. Dostanou méně peněz než v loňském roce a teď jednáme, aby na filmové festivaly mohly být použity i peníze z Fondu kinematografie.
Když jsme se dotkli filmu, jak to vypadá s filmovým zákonem?
Zaseklo se to na jednání s ministerstvem financí, které nepřipouští žádné daňové zvýhodnění filmařů. Chce rovné daně pro všechny a na tom se vše zastavilo. Pracujeme na tom, ale musíme nějak přejít přes vládu. Paradoxně by tomu mohla pomoci stávající ekonomická krize – zahraniční štáby přinášejí práci pro řadu lidí i firem a výsledný efekt pro státní pokladnu je pozitivní. Také jde o to, aby české filmy byly kvalitní a tam jsme občas hodně na rozpacích.Ministerstvo například podpořilo Jakubiskův film Báthory a to bylo přece něco tak šíleného. Deana Horváthová si ještě stěžovala, že jsme dali málo a tak jsem se nechal slyšet, že kdybych to mohl vidět předtím, nedalo by ministerstvo ani korunu.
Jste spokojený s úrovní platů v resortu?
Dnes máme meziroční nárůst platů devět procent, zatímco v jiných resortech je to jeden a půl procenta. Peněz je samozřejmě málo, ale když jsem na ministerstvo přišel, byla úroveň opravdu velmi nízká, stále to tlačíme nahoru. Průměrný plat v příspěvkových organizacích je19 267 korun.
I tak jsou ale platy spíš nízké, což mimo jiné ukazuje na celkově nízkou prestiž resortu.
Souhlasím, že je to málo peněz, ale průměr je snižován servisními a technickými pracovníky. Také bych si představoval, že by lidé v kultuře byli lépe odměňováni, ale nejde to tak rychle.
Přijde mi absurdní, že v mnoha příspěvkových organizacích ministerstva kultury se rozrůstá byrokratický aparát, jehož funkčnost je stále horší a horší – jeho práci by mnohdy zastal i jeden, ale nelze ho zaplatit.
Nemyslím, že máte v tomto případě pravdu, nicméně bychom byli rádi, aby se řada našich institucí přerodila do veřejnoprávní formy. Inspirovali jsme se například ve Francii, v Musée d´Orsay jsem viděl, jak dobře to funguje. Francouzi se cestou transformace vydali u některých národních institucí, ze státních příspěvkových organizací se tak staly veřejnoprávní. Má to však ten důsledek, že většinou dojde k jejich zeštíhlení, musí víc pracovat a víc se o sebe starat. Tato transformace je mým cílem, ale je třeba předtím připravit legislativu. Uvedu příklad dobře fungující instituce u nás, která byla takto transformovaná, a to je Pražské jaro. Příspěvkové organizace také nedosáhnou na granty a sponzorské peníze, je tam určitá nechuť donátorů, kteří si říkají proč by měli přispívat na státní podniky.
Máte už představu jakých institucí se to bude týkat, bude to třeba Národní divadlo nebo Národní galerie? A v jakém časovém plánu by se přeměna měla odehrát?
Uvažujeme zatím o některých vybraných institucích, ale víme, že pro všechny se takový model nehodí, Národní divadlo a Národní galerie by neměly být příspěvkové organizace, ale veřejnoprávní. Tady pořád panuje model z dob Zdeňka Nejedlého a to sice, že ministr sedí jako Pánbůh, který z výše svého úřadu rozděluje peníze. Byl bych rád, kdyby se moc ministerstva v tomto směru oslabila, aby pouze vytvářelo koncepci státních zásahů do oblastí, kde je to nutné jako je například památková péče, která je státem řízená. Jsem toho názoru, že co mohou, ať dělají obce a kraje a to, co zůstává, nechť je v péči ministerstva. Největší kulturní instituce by se měly změnit, měly by získat samostatnost podobně jako vysoké školy a naopak některé drobné ústavy nemají pod ministerstvem co dělat. Třeba Muzeum husitství v Táboře, loutkářské muzeum v Chrudimi a podobně, to jsou podniky, které by měly spravovat obce a kraje. V Praze je to Státní opera – byli bychom rádi, kdyby jí převzalo město jako metropolitní operu.
Když zmiňujete Státní operu, tak její budoucnost už hýbe odbornou veřejností, hovoří se také o jejím případném zfúzování s operou Národního divadla, což je vzhledem k historickému vývoji scény krok zpět. Nyní je v běhu výběrové řízení na jejího intendanta. Můžete uvést, jaké máte se SOP záměry?
Především nic neslučujeme, čekáme na výsledky výběrového řízení, a já do něj nezasahuji. Moje informace jsou takové, že uchazeči budou předkládat své koncepce, které komise vyhodnotí a podle toho rozhodne. Je to pořád státní příspěvková organizace, Praha zatím nevyloučila možnost, že ji převezme. Bylo by dobře, kdyby zde fungovaly dva konkurenční domy. Jde především o peníze, a kdyby došlo ke sloučení s Národním nic by se nevyřešilo, ani já nemám rád velké molochy.
Velkým až předimenzovaným podnikem ministerstva kultury je také Národní památkový ústav, dnes s novým vedením a v oblasti památkové péče jste připravili řadu zajímavých, dynamických projektů. Býváte označován za ministra, který dává přednost památkám před živým uměním. Co vy na to?
Média ze mě dělají památkářského ministra, ale úplně tak to není, mě odjakživa oslovuje architektura, protože ji pokládám za společného jmenovatele pro všechno. V urbanistickým celcích, v krajině se pak odehrává vše ostatní – výtvarné i dramatické umění. Ministerstvo kultury se o architekturu a výtvarné umění nikdy nezajímalo, byly to pro něj okrajové záležitosti, nikdy nemělo ani státní cenu za architekturu, teď ji mít bude. Chceme posílit oblast architektury, výtvarného umění, designu, industriálního dědictví.
Proti tomu samozřejmě nelze nic mít, ale živé umění potřebu stejně silnou podporu, jinak odumře.
Chápu, že když něco v tomto směru zanikne, těžko se to vzkřísí. Mám rád památky, ale živé. Peníze, které do nich půjdou, nejsou jen prvoplánově určeny na jejich stavební obnovu, ale na obnovu života v nich. Aby to nebyly jenom zdi, aby v nich vznikaly výstavy, divadelní představení. To jsou ale sny, a pak to všechno narazí na provoz, na jeho financování. Ve Francii se stojí fronty na výstavy, u nás ne a to je třeba změnit.
Říkáte že se v cizině stojí fronty na výstavy, možná v tom hraje svou roli i současný stav institucí, které by se u nás měly o takové výstavy starat. Jak vidíte současné vedení stěžejních státních podniků ministerstva kultury dejme tomu od Národního muzea až po Národní galerii?
Nebudu mluvit o jménech, ale přeji si, aby existoval jasný systém. Ředitel, který bude vybrán, dostane pouze šestiletý mandát a po jeho uplynutí bude opět vypsáno výběrové řízení. Má to logiku, po šesti letech se například volí senátoři. Za šest let zcela jasně ukážete, co ve vás je. Není problém, aby se stávající ředitel do řízení přihlásil, když bude dobrý, obhájí svůj post, pokud ne, tak půjde pryč. Tak to existuje i v zahraničí. Se jmenováním ředitelů na dobu neurčitou se musí skončit. Tento princip se dotkne všech současných ředitelů našich příspěvkových organizací, kteří dosud nemají dekret na šest let. Žádné výjimky nebudou a víc k tomu neřeknu.
Vyhlásíte výběrová řízení na příslušná vedoucí místa ještě letos?
Ano, budeme to dělat postupně. Už jsme začali na Moravě – v Brně, v Opavě a dojdeme do všech institucí. Není to nic proti ředitelům, ale jedině takový průhledný systém bude fungovat.
Další diskutovaná kauza poslední doby je stavba Kaplického knihovny. Postavil jste se do řad jejích odpůrců a ředitele Národní knihovny Vlastimila Ježka jste odvolal. Jaký je váš postoj a názor v této záležitosti?
S panem Ježkem jsem nenašel souznění, on mě zřejmě dává do kategorie nepřátel moderní architektury, což vůbec není pravda. S dalšími lidmi spřádal různé konspirační teorie a myslím, že jsem měl spoustu trpělivosti. Proti panu architektovi Kaplickému jsem nikdy nic neměl.Také jsem hodně přemýšlel o lokalitě Letné a jsem přesvědčený, že Praha potřebuje městotvorné nové stavby, nejsem ani nepřítelem výškových budov a byl bych rád, kdyby je u nás stavěli světoví architekti. Nejsem žádný staromilec a moderní architekturu mám rád. Stavba Národní knihovny byla zpackaná záležitost od samého začátku, bylo to špatně připraveno, takhle by se nedala postavit ani autobusová zastávka.
A co bylo zpackané?
Mohu vyhlašovat výběrové řízení, až když mám pozemek. A ta absolutní jistota tam nebyla, pan Ježek ho prostě neměl, měl jenom příslib.
Proč tomu ministerstvo nezabránilo?
Nevím, to se odehrálo před mým příchodem. Pozemek měla Praha a Národní knihovna se s radnicí nedohodla.
Město ale změnilo svůj postoj a byly to evidentně politické intriky a machinace, vše se začalo točit jiným směrem ve chvíli, kdy se proti knihovně postavil Václav Klaus. Jak mohl Ježek vědět, že město přehodí výhybku, když měl tolik slibů a ujištění?
Selský rozum praví, že mohu stavět jen na tom, co mně patří a toho se měl pan Ježek držet, příliš to tlačil dopředu a předběhl realitu a ta ho doběhla. Ono ho to nenapadlo, ale v takové funkci musíte počítat se vším. Neměl pozemek a vypsal architektonickou soutěž a také se nevědělo, kolik to bude stát. Další věcí byla dobrodružnost financování. Ministerstvo mělo v rozpočtu necelé dvě miliardy, ale nebyly žádné finanční obrysy, neřeklo se, kolik má stavba stát, kde jsou limity. Byla to skoro kosmická technologie a bylo jasné, že to bude stát mnohem víc. Kromě toho soutěž nebyla v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek a to byl ten největší problém a nad tím jsem nemohl mávnout rukou. Nebojuji proti panu Ježkovi, ale nemůžu na sobě nechat, že jsem to byl já, kdo zahubil Kaplického knihovnu. Hrozily těžké soudní problémy. Zeptal jsem se, co s tím budeme dělat, když je to v rozporu se zákonem a on nad tím mávnul rukou. U něj šlo o těžké manažérské selhání a nepřipravenost. Celé to bylo dělané s mediálním humbukem a za ním se skrývala nepřipravenost. Další záležitostí je Klementinum, existují nové výborné studie, jak jej revitalizovat a to zatím nebylo zhodnoceno a k tomu nyní dojde.
Knihovna se ovšem dnes stala určitým symbolem, odporem proti svévoli vládnoucí garnitury, to lze asi sotva ignorovat, to se nevyplácí. Lidé se cítí být podvedeni postojem primátora a sbírají se peníze na projektovou studii. Co tomu říkáte?
Že je to všechno hezké, ale nereálné. Udělat projekt bez Kaplického lze jen těžko a bez masivní podpory státu už vůbec ne. A pak součástí toho podvodu, jak vy říkáte, byl i pan Ježek, bohužel to rozehrál takhle a lidi dostal do ulic a také svým způsobem využil i pana Kaplického.
Máte spoustu plánů v oživení památek třeba i industriálních, nový, moderní program pro památkové objekty, hovořil jste o funkci generálního kastelána, chcete se podílet na sochařském parku na Kampě, v sídle ministerstva se rozjíždí výstavní program. Do příštích voleb ale jsou dva roky, jak chcete zajistit, aby se tyto plány dokončily.
Pokud jsou projekty rozjeté, nezničí se, ale je také důležité, aby nebyly závislé na jednom člověku. Aby se do nich zapojila města a kraje, pak to v podstatě nejde sestřelit. A je dobré, aby se k takové spolupráci dostaly osobnosti z různých oborů, které takové projekty zaštítí a podpoří.
Prakticky nikdy nereagujete na svou kritiku v médiích. Pro vaše kritiky je to někdy i urážlivé, vypadá to, že názory jiných a někdy i odborníků považujete za bezpředmětné. Jak to tedy je?
Podívejte se, v České republice politici až příliš často vystupují v médiích a přitom ani o nic nejde, jen o jejich vlastní zviditelnění se. Už když jsem nastoupil, uvedl jsem, že nechci být ani známý ani populární ministr. Dávám přednost tiché práci. Ministr musí mít silný názor a nemůže se rozptylovat desítkami nepodstatných záležitostí. Nemůžu se pokládat do sporů, mám svou práci a musím se na ni soustředit, což neznamená, že odmítám solidní dialog.