Nesmyslný děj zcela proti smyslu a duchu muzikálového žánru, nápady ber kde ber, problémy s intonací... Tak si představují muzikál pánové Bohouš Josef, Michal David, Lou Fanánek Hagen, Libor Vaculík a Oldřich Lichtenberg, kteří jsou podepsáni pod novým kusem Mona Lisa. Nejspíš se i vážně domnívají, že jejich umělecky impotentní dílko má být financováno ze státních peněz - soudě z nevybíravých stesků v programu.
Rozhodně není pochyb o tom, že si v soukromém divadle mohou dělat, co chtějí, a kritikou se vůbec nemusejí zabývat.
Ovšem aby bylo jasno - i označit tento výplod za komerci je urážkou komerce, protože vyrobit dobrý bulvár je fuška; zde jde jen o pokleslost v té nejprůzračnější podobě. A nezmění to ani fakt, že premiérová klaka kamarádů jásá po každém ubohém čísle. Publikum, které se bude prát o lístky (aby se aspoň vrátily náklady za hloupé a přeplácané kostýmy), by snad muselo být uvedeno do hypnózy.
Autoři se inspirovali knihou Dietera Sinna Mona Lisa - „La Gioconda“, která předkládá zčásti smyšlené osudy da Vinciho modelu v souvislostech doby a oživuje je historickými osobami.
Tvůrci muzikálu nedokázali z mnoha rovin, odboček a fabulací srozumitelně vyloupnout silný příběh s emocí - dramatizace je prostě úkol nad jejich síly. Děj únavně klopýtá od jedné nezajímavé epizody ke druhé, bez napětí. A režie místo situací vyrábí jen stereotypní taneční čísla, oživovaná už stokrát otřískanou banalitou v podobě dotírající symbolické postavy smrti. Dalším režijním vynálezem jsou zpomaleně rozfázované bitky, ba dokonce zemětřesení - z portálu vylítnou dvě papírové koule a ti, kteří jsou právě na jevišti, se začnou potácet. Sněhulák s vavřínovým věncem Děj je vlastně prostinký: do příběhu nešťastně zamilované a proti své vůli provdané Mony Lisy (Dasha), zde spíše Lízy, která nepochopitelně pofňukává po křupansky vyhlížejícím milci (Petr Kolář), zatímco zlodušský manžel je prima rockerský řízek (Josef Vojtek), se motají tvůrčí muka Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarrotiho. Sesmoleno dohromady je to hodně tristní zábava.
Oba umělečtí rozervanci pak na sebe v „rozkošném“ duetu pokřikují a různě se strkají a přetahují, kdo je lepší: David se mně líbí, hystericky řve Michelangelo. Vrcholem taneční invence je jakési spartakiádní číslo s kužely, které tu nahrazují malé repliky slavné Michelangelovy sochy. Ty tanečníci křečovitě svírají v rukách a občas to vypadá, že se vzájemně pomlátí.
Libreto je vůbec skvostné - Soderini třeba pěje „měl jsem nutkání v signorii na zasedání“, Mona Lisa zase lká „da Vinci, pohled maminčin“... Kus se nekonečně vleče, třebaže režie přičinlivě sype odevšad zlatý déšť, promítá, co se dá, jezdí s dekoracemi sem a tam, roztáčí kašírované stěny. Hudba je sterilní, ale občas lze zaslechnout povědomý nápěv (což je k zamyšlení).
Zlatým hřebem je výstup se sněhuláky, z nichž jeden je na závěr obdařen vavřínovým věncem. Estrádu odstartuje da Vinciho vynález lyží, ale pokud by si někdo myslel, že cirkusu je konec, zmýlil by se: ještě dojde na šplh po laně nad hlavami diváků a živý obraz Poslední večeře, kam režie zastrčí Monu Lisu, která je poté, co její dcerku zapálila rachejtle, manžel a milenec se vzájemně povraždili a matka nejspíš zhroutila, zase plná optimismu.
Jde to i bez JAMU Ein Kessel Buntes blahé paměti býval proti tomu sofistikovanou zábavou. Herecké výkony jsou nulové -aby ne, když většina účinkujících (vyjma Hany Zagorové, jejíž Caterina, matka Mony Lisy, pouze běhá po scéně a lomí rukama, což se dá zvládnout i bez studia JAMU) má s tímto uměním mizivou zkušenost. Co v tomto suterénu pohledává jako režisér renomovaný choreograf Libor Vaculík, těžko říct. S divadlem má tato produkce společné jen to, že se odehrála na jevišti a je stejně trapná jako ideologické slátaniny minulého režimu, jen si na nich zřejmě lze zajímavěji namastit kapsu.
Rozhodně není pochyb o tom, že si v soukromém divadle mohou dělat, co chtějí, a kritikou se vůbec nemusejí zabývat.
Ovšem aby bylo jasno - i označit tento výplod za komerci je urážkou komerce, protože vyrobit dobrý bulvár je fuška; zde jde jen o pokleslost v té nejprůzračnější podobě. A nezmění to ani fakt, že premiérová klaka kamarádů jásá po každém ubohém čísle. Publikum, které se bude prát o lístky (aby se aspoň vrátily náklady za hloupé a přeplácané kostýmy), by snad muselo být uvedeno do hypnózy.
Autoři se inspirovali knihou Dietera Sinna Mona Lisa - „La Gioconda“, která předkládá zčásti smyšlené osudy da Vinciho modelu v souvislostech doby a oživuje je historickými osobami.
Tvůrci muzikálu nedokázali z mnoha rovin, odboček a fabulací srozumitelně vyloupnout silný příběh s emocí - dramatizace je prostě úkol nad jejich síly. Děj únavně klopýtá od jedné nezajímavé epizody ke druhé, bez napětí. A režie místo situací vyrábí jen stereotypní taneční čísla, oživovaná už stokrát otřískanou banalitou v podobě dotírající symbolické postavy smrti. Dalším režijním vynálezem jsou zpomaleně rozfázované bitky, ba dokonce zemětřesení - z portálu vylítnou dvě papírové koule a ti, kteří jsou právě na jevišti, se začnou potácet. Sněhulák s vavřínovým věncem Děj je vlastně prostinký: do příběhu nešťastně zamilované a proti své vůli provdané Mony Lisy (Dasha), zde spíše Lízy, která nepochopitelně pofňukává po křupansky vyhlížejícím milci (Petr Kolář), zatímco zlodušský manžel je prima rockerský řízek (Josef Vojtek), se motají tvůrčí muka Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarrotiho. Sesmoleno dohromady je to hodně tristní zábava.
Oba umělečtí rozervanci pak na sebe v „rozkošném“ duetu pokřikují a různě se strkají a přetahují, kdo je lepší: David se mně líbí, hystericky řve Michelangelo. Vrcholem taneční invence je jakési spartakiádní číslo s kužely, které tu nahrazují malé repliky slavné Michelangelovy sochy. Ty tanečníci křečovitě svírají v rukách a občas to vypadá, že se vzájemně pomlátí.
Libreto je vůbec skvostné - Soderini třeba pěje „měl jsem nutkání v signorii na zasedání“, Mona Lisa zase lká „da Vinci, pohled maminčin“... Kus se nekonečně vleče, třebaže režie přičinlivě sype odevšad zlatý déšť, promítá, co se dá, jezdí s dekoracemi sem a tam, roztáčí kašírované stěny. Hudba je sterilní, ale občas lze zaslechnout povědomý nápěv (což je k zamyšlení).
Zlatým hřebem je výstup se sněhuláky, z nichž jeden je na závěr obdařen vavřínovým věncem. Estrádu odstartuje da Vinciho vynález lyží, ale pokud by si někdo myslel, že cirkusu je konec, zmýlil by se: ještě dojde na šplh po laně nad hlavami diváků a živý obraz Poslední večeře, kam režie zastrčí Monu Lisu, která je poté, co její dcerku zapálila rachejtle, manžel a milenec se vzájemně povraždili a matka nejspíš zhroutila, zase plná optimismu.
Jde to i bez JAMU Ein Kessel Buntes blahé paměti býval proti tomu sofistikovanou zábavou. Herecké výkony jsou nulové -aby ne, když většina účinkujících (vyjma Hany Zagorové, jejíž Caterina, matka Mony Lisy, pouze běhá po scéně a lomí rukama, což se dá zvládnout i bez studia JAMU) má s tímto uměním mizivou zkušenost. Co v tomto suterénu pohledává jako režisér renomovaný choreograf Libor Vaculík, těžko říct. S divadlem má tato produkce společné jen to, že se odehrála na jevišti a je stejně trapná jako ideologické slátaniny minulého režimu, jen si na nich zřejmě lze zajímavěji namastit kapsu.
