Festival Jeden svět vstupuje už do své druhé desítky. V čem se letošní 11. ročník liší od těch předchozích?
Festival se vždy zaměřoval primárně na krizové oblasti světa, které ovládají diktatury, či kde jsou porušována lidská práva, na tom byla postavena jakási vnitřní identita Jednoho světa. Letos se stala taková zvláštní věc. V podstatě poprvé už nemusíme veřejnost přesvědčovat, že svět je jeden. Hrozí nám, že nebude plyn, neustále se mění cena nafty, najednou každý na vlastní kůži cítí, že je jeho život ovlivněn globálními procesy. Navíc se objevilo i další téma, které se bezprostředně týká nás všech - a to je finanční krize. Takže letos poprvé se program Jednoho světa vedle tradičního obsahu tematicky soustředí hlavně na globální výzvy - ekonomiku, krizi, ropu, vodu, globální oteplování. To je ta nejdůležitější novinka. Pro mě je důležitá ještě jedna věc. Cítím, že se tu objevila nová divácká obec. Je tady generace lidí, kteří vyrostli ve svobodě, je jim 18 až 22 let. Právě nyní nastává doba, kdy začínají chodit do kina a zajímat se o svět. Jsem zvědavý, jak tato mladá generace bude reagovat na filmy Jednoho světa.
Čtěte také: Krize, vězni, prezident i šaman
Jak byste těch deset předchozích ročníků zhodnotil?
Loňský ročník byl naplněním mých nejdivočejších snů. Přišlo 100 tisíc diváků, 80 tisíc lidí si stáhlo filmy z internetu, byla vynikající atmosféra. Tehdy jsem měl pocit, že už jsem dosáhl vrcholu, že teď už to může být jen horší a že nic tak dobrého se už opakovat nebude. Najednou mám ale dobrý pocit i před tímto ročníkem, Připravili jsme vynikající program, zajímavý vizuál, očekávám, že můžeme zopakovat úspěch předchozího ročníku. Za těch deset let se nám také podařilo rozšířit okruh lidí, kteří mají zájem o zahraničně-politická témata. Dříve to byla jen okrajová záležitost pro intelektuální obec, pro určitou část mladých lidí, kteří cestují po světě. My jsme lidskoprávní témata posunuli směrem k mainstreamu. Navíc jsme s festivalem uspěli i mimo Českou republiku. Dneska je Jeden svět skutečně jedním z deseti klíčových dokumentárních festivalů ve světě.
Letošní festival zahajuje film, který se týká Barmy. Proč zrovna tato země?
Zaprvé je to velmi silný film, působivý, získal mnoho cen. Když snímky vybíráme, beru to spíš už profesionálně. Ale když jsem se díval na film Barmský VJ, tak jsem fakt brečel jako malé dítě. Cítil jsem vztek a měl jsem potřebu s tím něco udělat. Minulý rok jsme festival zahajovali filmem o znásilněných ženách v Kongu. Zároveň jsme vyzvali diváky, aby se stali členy Klubu přátel Člověka v tísni a řada z nich na to zareagovala a přispěla. Naše kolegyně pak do Konga odjela, vznikla tam stálá mise, která pomáhá přímo na místě. Podnět z filmu jsme přeměnili v konkrétní akci. Apodobně bychom to chtěli udělat i s Barmou. Už léta se snažíme pomoci lidem, kteří jsou právě v tomto filmu vidět - těm, které tamní vojenská diktatura zavírá. A proto chceme znovu vyzvat veřejnost, aby spolu s námi shromáždila nějaké finanční zdroje, které Barmáncům pomohou. A má to ještě jeden důvod - já Barmu celá ta léta vidím jako jakýsi protipól České republiky. Tady demonstrace v roce 1989 vedly k pádu režimu. V Barmě lidé prakticky stejně demonstrovali v roce 1988 a vojáci je tam rozstříleli. A v roce 2007 se to opakovalo.
Jaký je význam festivalu?
Pro mě je velmi důležité, že Jeden svět je napojen na Člověka v tísni a že se skutečně může stát podnětem pro konkrétní pomoc jako loni v případě Konga. Festival by neměl být jen pozorovatelem cizího neštěstí. Podobné festivaly navíc pomáhají doplňovat obraz světa, který poskytují média. V nich jsou jen útržkovité zprávy, média nemají moc prostoru pro nějakou hlubší analýzu. A od toho je tu Jeden svět - aby lidem, kteří mají zájem, poskytl komplexnější informace. Já bych také chtěl, aby festival vytvářel v České republice povědomí, že je potřebné se angažovat na poli podpory demokracie a lidských práv. A navíc věřím, že kvalitní filmy tohoto druhu nás mohou změnit k lepšímu. Jako když si přečtete dobrou knihu. Trochu vás to ovlivní, stanete se citlivější, chápavější. Přál bych si, aby i Jeden svět takto působil na svoje diváky.
Když divák navštíví film Jednoho světa, s čím by měl z té projekce odcházet?
Byl bych rád, kdyby odešel s určitým nabouraným stereotypem, s trochou méně sebejistoty, že ví, co se děje ve světě. Zároveň ale, aby odcházel s jakousi pozitivní vírou v lidský život, ve smysl lidské solidarity. Jednu věc se ještě Češi musí naučit -že je možné ovlivňovat věci kolem sebe. Společnost dlouho podléhala jakémusi kolektivnímu genetickému kódu, že o nás rozhodují jiní a my musíme být zticha. To se ale s rokem 1989 zásadně změnilo. Tady ale pořád přetrvává spíše názor, že budeme jen nadávat, ale nebudeme nic měnit. Proto bych byl rád, kdyby Jeden svět lidi povzbuzoval k tomu, aby si uvědomili, že bojovat za lidská práva může každý a stejně tak může i každý člověk něco změnit, i když to samozřejmě vyžaduje čas.
Festival se vždy zaměřoval primárně na krizové oblasti světa, které ovládají diktatury, či kde jsou porušována lidská práva, na tom byla postavena jakási vnitřní identita Jednoho světa. Letos se stala taková zvláštní věc. V podstatě poprvé už nemusíme veřejnost přesvědčovat, že svět je jeden. Hrozí nám, že nebude plyn, neustále se mění cena nafty, najednou každý na vlastní kůži cítí, že je jeho život ovlivněn globálními procesy. Navíc se objevilo i další téma, které se bezprostředně týká nás všech - a to je finanční krize. Takže letos poprvé se program Jednoho světa vedle tradičního obsahu tematicky soustředí hlavně na globální výzvy - ekonomiku, krizi, ropu, vodu, globální oteplování. To je ta nejdůležitější novinka. Pro mě je důležitá ještě jedna věc. Cítím, že se tu objevila nová divácká obec. Je tady generace lidí, kteří vyrostli ve svobodě, je jim 18 až 22 let. Právě nyní nastává doba, kdy začínají chodit do kina a zajímat se o svět. Jsem zvědavý, jak tato mladá generace bude reagovat na filmy Jednoho světa.
Čtěte také: Krize, vězni, prezident i šaman
Jak byste těch deset předchozích ročníků zhodnotil?
Loňský ročník byl naplněním mých nejdivočejších snů. Přišlo 100 tisíc diváků, 80 tisíc lidí si stáhlo filmy z internetu, byla vynikající atmosféra. Tehdy jsem měl pocit, že už jsem dosáhl vrcholu, že teď už to může být jen horší a že nic tak dobrého se už opakovat nebude. Najednou mám ale dobrý pocit i před tímto ročníkem, Připravili jsme vynikající program, zajímavý vizuál, očekávám, že můžeme zopakovat úspěch předchozího ročníku. Za těch deset let se nám také podařilo rozšířit okruh lidí, kteří mají zájem o zahraničně-politická témata. Dříve to byla jen okrajová záležitost pro intelektuální obec, pro určitou část mladých lidí, kteří cestují po světě. My jsme lidskoprávní témata posunuli směrem k mainstreamu. Navíc jsme s festivalem uspěli i mimo Českou republiku. Dneska je Jeden svět skutečně jedním z deseti klíčových dokumentárních festivalů ve světě.
Letošní festival zahajuje film, který se týká Barmy. Proč zrovna tato země?
Zaprvé je to velmi silný film, působivý, získal mnoho cen. Když snímky vybíráme, beru to spíš už profesionálně. Ale když jsem se díval na film Barmský VJ, tak jsem fakt brečel jako malé dítě. Cítil jsem vztek a měl jsem potřebu s tím něco udělat. Minulý rok jsme festival zahajovali filmem o znásilněných ženách v Kongu. Zároveň jsme vyzvali diváky, aby se stali členy Klubu přátel Člověka v tísni a řada z nich na to zareagovala a přispěla. Naše kolegyně pak do Konga odjela, vznikla tam stálá mise, která pomáhá přímo na místě. Podnět z filmu jsme přeměnili v konkrétní akci. Apodobně bychom to chtěli udělat i s Barmou. Už léta se snažíme pomoci lidem, kteří jsou právě v tomto filmu vidět - těm, které tamní vojenská diktatura zavírá. A proto chceme znovu vyzvat veřejnost, aby spolu s námi shromáždila nějaké finanční zdroje, které Barmáncům pomohou. A má to ještě jeden důvod - já Barmu celá ta léta vidím jako jakýsi protipól České republiky. Tady demonstrace v roce 1989 vedly k pádu režimu. V Barmě lidé prakticky stejně demonstrovali v roce 1988 a vojáci je tam rozstříleli. A v roce 2007 se to opakovalo.
Jaký je význam festivalu?
Pro mě je velmi důležité, že Jeden svět je napojen na Člověka v tísni a že se skutečně může stát podnětem pro konkrétní pomoc jako loni v případě Konga. Festival by neměl být jen pozorovatelem cizího neštěstí. Podobné festivaly navíc pomáhají doplňovat obraz světa, který poskytují média. V nich jsou jen útržkovité zprávy, média nemají moc prostoru pro nějakou hlubší analýzu. A od toho je tu Jeden svět - aby lidem, kteří mají zájem, poskytl komplexnější informace. Já bych také chtěl, aby festival vytvářel v České republice povědomí, že je potřebné se angažovat na poli podpory demokracie a lidských práv. A navíc věřím, že kvalitní filmy tohoto druhu nás mohou změnit k lepšímu. Jako když si přečtete dobrou knihu. Trochu vás to ovlivní, stanete se citlivější, chápavější. Přál bych si, aby i Jeden svět takto působil na svoje diváky.
Když divák navštíví film Jednoho světa, s čím by měl z té projekce odcházet?
Byl bych rád, kdyby odešel s určitým nabouraným stereotypem, s trochou méně sebejistoty, že ví, co se děje ve světě. Zároveň ale, aby odcházel s jakousi pozitivní vírou v lidský život, ve smysl lidské solidarity. Jednu věc se ještě Češi musí naučit -že je možné ovlivňovat věci kolem sebe. Společnost dlouho podléhala jakémusi kolektivnímu genetickému kódu, že o nás rozhodují jiní a my musíme být zticha. To se ale s rokem 1989 zásadně změnilo. Tady ale pořád přetrvává spíše názor, že budeme jen nadávat, ale nebudeme nic měnit. Proto bych byl rád, kdyby Jeden svět lidi povzbuzoval k tomu, aby si uvědomili, že bojovat za lidská práva může každý a stejně tak může i každý člověk něco změnit, i když to samozřejmě vyžaduje čas.
