Herecká profese je ze své povahy narcistní. Být středem pozornosti diváků jednomu může posunout měřítka vlastní důležitosti. Nutnost měnit se každou chvíli v někoho jiného zase představuje nápor na schopnost rozpoznat, kde končí mé já a kde už začíná ztělesňovaná postava. A úspěšná kariéra leckdy znamená, že herec či herečka nenajdou potřebný čas či soukromí na vlastní život. To vše může vést k tomu, že příslušníci tohoto cechu přestanou stát oběma nohama na pevné zemi a začnou žít v jakési paralelní realitě.
Narcistní rys herectví také může dovést k potřebě (sebe)reflexe nejen sebe sama, ale celé profese jako takové. Pocítila ji zřejmě i italsko-francouzská herečka Valeria Bruni Tedeschiová, známá u nás například z filmů 5×2 Françoise Ozona či Mnichov Stevena Spielberga. Dnešní švagrová francouzského prezidenta ve svém šest let starém režijním debutu Il est plus facile pour un chameau… zúročila zkušenosti dcery bohatých a lehce excentrických rodičů.
Do určité míry autobiografické jsou pak i Herečky, u nichž se Bruni Tedeschiová podílela na scénáři a střihu, obsadila se do hlavní role a film také režírovala. Míra autobiografičnosti a odstupu od sebe sama jsou pro vnímání Hereček klíčové. Jestliže o prvním aspektu můžeme aspoň spekulovat na základě životopisných údajů a rozhovorů, to druhé lze určit nejspíš jen citem a každý se rozhodne jinak.
Marcelline se hroutí
Pokud naznáme, že se autorka filmu rozhodla jít cestou sebeironie, jsou Herečky poměrně svěží satirou na hereckou sebestřednost od ženské, jež se dokáže zasmát sama sobě. Pokud však snímek vnímáme jako pokus o seriózní sebereflexi, je výsledkem nechtěná a nesnesitelně hysterická fraška z rukou „Velké Umělkyně“ s klapkami na očích. Středobodem Hereček je divadelní herečka Marcelline, která sice slaví úspěchy na pódiu i u mužů, ale s blížící se čtyřicítkou ji rozevlátý způsob života přestává naplňovat.
Když dostane hlavní roli v Turgeněvově hře Měsíc na vsi a setká se s dávnou kolegyní, jež od dob studií dávno založila rodinu, upne se Marcelline k touze pořídit si dítě. Případného otce hledá v každém kolemjdoucím muži, útěchu pak u kohokoliv od vlastní matky přes gynekoložku a Pannu Marii až po přízraky mrtvých.
Film sestává z volně pospojovaného sledu scének. Marcelline se hádá s matkou, Marcelline se hádá s režisérem, Marcelline zkouší, Marcelline potkává svou postavu ze hry, Marcelline se hroutí... Bruni Tedeschiová prakticky nesleze z plátna a střídá pouhé dvě polohy: plačtivě nejistou a plačtivě hysterickou. Sekundují jí postavy jako nadutý režisér (Mathieu Amalric) či mladý hezounkovský kolega (hereččin životní partner Louis Garrel). O tom, že Herečky měly skutečně jít cestou (tragi)komické nadsázky, svědčí, že se původně měly jmenovat Komedianti. Jemný humor ostatně nabízí i Turgeněvova hra.
I tak problémem filmu zůstává, že je příliš ponořený v mikrosvětě divadla, potažmo v duši ženy procházející krizí, a publiku těchto „prostředí“ neznalému nabízejí jen málo záchytných bodů. Běžný divák tak neví, jestli má hysterku Marcelline odsoudit, nebo politovat – a nejspíš mu nakonec bude dost ukradená. Několik skutečně vtipných výstupů na tom mnoho nezmění.
HODNOCENÍ LN: 3/5
Herečky (Actrices)
Francie 2007
Scénář a režie: Valeria Bruni Tedeschiová
Kamera: Jeanne Lapoirie
Hrají: Valeria Bruni Tedeschiová, Noémie Lvovská, Louis Garrel, Mathieu Amalric, Valeria Golinová, Maurice Garrel
Distribuce v ČR: Artcam
Premiéra: 30. 4. 2009