S jakými zážitky se vracíte z Ameriky?
Clevelandský orchestr je dnes jeden z nejlepších v Americe a muzicírovat s nimi je nebe na zemi. V Severance Hall byla kdysi tradice scénického provádění oper, ta na sedmdesát let úplně zanikla a my jsme tam znovu přinesli operu v té nejkrásnější ansámblové podobě s úžasnými kolegy... Byla nesmírně dobře přijata, přijeli novináři z New York Times, strašně nás vychvalovali. Měli jsme standing ovation, na které nejsem z Curychu ani ze Salcburku vůbec zvyklá.
Tam asi publikum není tak emotivní.
Švýcaři jsou velmi vřelí, ale hrozně decentní, když vidí na ulici nějakou celebritu, netroufli by si ji oslovit, natož vyfotografovat.
Přesto – dají najevo, že vás poznali?
Stala se mi taková pěkná příhoda: skočila jsem si nakoupit do obchodu naproti opeře, najednou přišla taková decentní paní, jen na mě mrkla a vsunula mi do košíku s nákupem růži – a zase rychle odběhla. Švýcaři jsou nevtíraví a mají úctu.
Jaké postavení má opera v Curychu?
Velice důležité. Děláme osmnáct premiér do roka, zájem je obrovský. Máme spoustu vynikajících sponzorů, kteří nám umožňují dělat fantastické produkce, i neznámé opery, zvát fantastické režiséry a dirigenty a úžasné zpěváky: podávají si tak kliku umělci, které najdete v Covent Garden, Vídeňské státní opeře nebo MET: Nětrebko, Flemingová, Flórez, Jonas Kaufmann... Kultura je tam velice ceněná, i přes momentální krizi si lidé na ní zakládají a vkládají do ní peníze.
V Curychu jste po deseti letech odešla ze stálého angažmá – bylo to novou životní situací nebo šlo o logický krok v další kariéře?
Já jsem sice dvakrát podala výpověď, protože jsem byla uvázaná jak pes u boudy, ale dlouho jsme se s šéfem hádali a hledali modus vivendi, a nakonec jsem přece jenom zůstala jako stálý host na půl úvazku, což znamená dvacet až pětadvacet představení do roka. To je asi čtyři pět měsíců intenzivní práce, zbytek jsou další mezinárodní závazky. Odzkoušela jsem si také život s kufry od hotelu do hotelu a to není pro mě, velmi jsem tím trpěla. Mám to štěstí, že to mohu vyvážit. Nešťastná bych byla také jen v jednom stálém angažmá. Ten kompromis mi vyhovuje, i když za to platím velkou daň: ztratila jsem pět nahrávek s Deutsche Grammophon, teď čerstvě nahrávku s Harmonia mundi a René Jakobsem: termínově jsme se nedohodli. Platím kariérou za to, že mám domov. Ale domov je pro mě důležitější než kariéra.
Nicméně CD vám právě vyšlo v Supraphonu, jsou na něm málo uváděné Haydnovy písně. Váš hlas je zdá se předurčen Mozartovi – musela jste si k Haydnovi hledat cestu obtížněji?
Upřímně je mi Haydn bližší než Mozart, nedá se formulovat proč – je to něco intuitivního, jeho hudba se mě dotýká velice podvědomě. Iniciační setkání s Haydnem se odehrálo v roce 2004, kdy Roger Norrington představoval všechny fasety jeho tvorby komorní, symfonické, koncertantní. Byla jsem mu vděčná, že mě donutil pátrat v archivech a nacházet neznámé skladby, do nichž jsem se oba s Gérardem Wyssem velmi zamilovali. Teď jsem je doplnili a je z toho deska a recitál.
Jak byste album charakterizovala?
Dost prozrazuje už název Recollection: jde o titul jedné z písní, dále je tam slovo collection – sbírka, pak je to REcollection a recall znamená znovuobjevení, vzpomínku, v angličtině dokonce až vzkříšení ducha toho času. To se mi líbilo: myšlenka, že něco, co kdysi žilo, dnes učiníme aktuálním, že tu zapomenutou krásu můžeme znovu oživit. Já když něco objevím, mám šílenou touhu podělit se o to.
Zpívaly se vám lépe anglické, nebo německé texty?
Německé – v tom jazyce myslím, sním, žiju. Angličtina byl sice můj první cizí jazyk a mám ho ráda, ale dosud jsem v něm interpretovala pár písní, oratorií nebo barokních oper. Musela jsem ji cvičit, radit se s rodilými mluvčími o výslovnosti, přičemž každý měl jiný názor.
Jak dlouho to trvalo, než vám němčina přišla do krve?
V Basileji jsem se ji musela do půl roku naučit jako samouk, to šlo docela rychle. A potom my pomáhaly filmy a literatura. Začala jsem číst luteránskou bibli nebo Fausta v originále, na začátku jsem zvládla třeba jednu stránku za dva dny se slovníkem v ruce. Chce to trénink...
Na jak dlouho máte plný kalendář?
Asi do roku 2012.
Vaše aktivity se tedy mateřstvím neomezily.
Mám pocit, že to ještě krutější, než to bylo! Mám za sebou opravdový maraton, před sebou další a doufám, že alespoň příští léto budu mít tříměsíční pauzu.
Co vás tedy čeká v dohledné době?
Hned po Pražském jaru začíná nová produkce Cosi fan tutte se stejným týmem, s nímž jsme natočili Dona Giovanniho a Figarovu svatbu na DVD pro EMI. Posléze celou tuto trilogii provedeme v USA s Clevelandským orchestrem a Franzem Welserem-Möstem. Po Cosi chystáme Händlovo poslední oratorium Jeptha s Nikolausem Harnoncourtem na rakouském Styriarte festivalu, nato mě čeká písňový večer na Ženevském letním festivalu, vzápětí v Salcburku zpívám Cherubína a současně budu pendlovat do Curychu, protože začínají zkoušky na Giovanniho, který má obnovenou premiéru v září... Mezitím bych měla zpívat v Brně a v Ostravě. A Ricardo Chailly mě pozval do Izraele na Vánoční oratorium, takže vánoce budou v Betlému a Jeruzalémě.
Další rok bude plný Mozarta: Cosi, Giovanni, Tito a také Idomeneo v Praze.
Pozorujete na hlase, že se mění?
Já sama pozoruji, že mám větší dosah do těla, cítím všechny svaly. Posluchači mi říkají, že se jim zdá ten hlas bohatší, silnější a barevnější.
Někteří pěvci tvrdí, že svou hlasovou techniku dostali darem a nemuseli ji nijak cvičit. Jste taky takový příklad?
Já jsem musela a stále musím velmi pracovat. V mládí mi byl hlas velice zúžen. Ne snad že by pěvecké vedení bylo špatné, ale bylo jednostranné. Od té doby na tom pracuji s dvěma učitelkami, Carol Smith už má přes osmdesát let a je těžce nemocná, takže se vrátila do USA, a momentálně pracuji už léta s Margaret Chalker. Musím říci, že až pod jejich vedením mám pocit, že se hlas uvolňuje a rozvíjí v rozsahu: teď už plně obsáhnu víc než tři oktávy a zpívám volněji. Ale léta jsem měla zúžený krk a musela se učit uvolňovat, otvírat. Co se týče opory, tu jsem měla krátkou – teď cítím že, prostor v těle je otevřený. Nebere to konce, člověk se neustále vyvíjí a je to každodenní trénink.
Co byste poradila mladým pěvcům, kteří nejsou spokojeni se svým vedením?
Já jsem musela strašně dlouho hledat a našla až po mnoha letech. Řekla bych, že se nemají vzdávat, dokud nenajdou to, co jim nejvíc vyhovuje. Protože technika je věc naprosto individuální a každému nesedí všechno... Ať si každý jde za svým a nevzdává se.
Když je člověk věrný sám sobě a jde za svým vnitřním hlasem, asi se cíli přiblíží spíš, než kdyby jen stál a žehral na osud.
Jak si rozumíte s experimenty moderní režie?
Velmi obdivuji například Davida Poutneyho, i když jeho poslední inscenace je prý velmi zvláštní. Každý režisér se může někdy utnout nebo zajde tak daleko, že tomu rozumí už jenom jeho duše a my obyčejní smrtelníci se tam už nedostaneme. Experiment se může povést, nebo se zakutálet někam daleko... Jako profesionál to odehraji na sto procent, i když tomu třeba úplně nerozumím. Rozhodně to neznamená, že musíme najít jistotu, manýru a té se držet, protože má úspěch.
Co po vás na scéně nejbizarnějšího chtěl režisér?
V Salcburku jsem kdysi zpívala Papagenu z hrobky, namaskovaná jsem byla jako postavička z hororu a při podávání vody Papagenovi mi měla upadnout ruka. Jenom cestou ze šatny jsem vyděsila spoustu lidí. Sama jsem se lekla, když jsem se podívala na sebe do zrcadla.
Před dvěma lety o vás vznikl dokument – jaké to bylo pustit si kameru do soukromí?
To šlo jenom kvůli tomu, že producentka byla má spolužačka a seznámila mě s celým týmem, jsou to Ostraváci, všichni jsme si tak padli do oka, vyprávěli jsme si, i když kamera nejela. Do ničeho mě nenutili, netlačili do nějaké pózy, podařilo se jim zachytnout momenty, které jsou naprosto pravdivé a myslím, že vznikl takový ležérní, přirozený portrét. Užili jsem si spoustu legrace. Kdyby to byl štáb, ke kterému bych neměla vztah, asi by to nešlo.