Elegantní světlovláska prý nikdy nebyla zvyklá na to, aby ji oslovovali lidé na ulici. Zvýšený zájem o její osobu odstartoval dokumentární cyklus vysílaný Českou televizí na začátku roku 2006. Na Manželských etudách (1980-1987) a Manželských etudách po 20 letech (2005) i filmový kritici oceňovali, že Třeštíková zaznamenala události ze života šesti náhodně vybraných párů věcně, bez předpojatosti a s profesionálním odstupem.
Filmařka, jejíž příběhy jsou srozumitelné i lidem za hranicemi Česka, v lednu 2007 překvapila svým angažmá v nejvyšší politice. Tehdy přijala nabídku dělat ministryni kultury v druhém kabinetu Mirka Topolánka. Po šestnácti dnech v ministerské funkci ale rezignovala, údajně kvůli tlakům na personálního obsazení ministerstva.
Zvláštní způsob filmařiny
Do té doby Třeštíková pracovala hlavně na svých filmových projektech, případně se věnovala kinematografii jako celku. V listopadu 2006 se například stala jednou z mluvčích nově vzniklé Filmové rady, jejímž hlavním cílem je posílení pozice kinematografie a vytvoření nového zákona o kinematografii.
"Je to takový zvláštní způsob filmařiny toto sbírání v čase, já sama některé věci zjišťuji teprve v průběhu doby, aniž bych předem tušila, že to takhle bude," řekla kdysi o náročné časosběrné metodě. O tom, že se trpělivost vyplácí, se rodačka z Prahy mohla přesvědčit například v roce 2007 ve španělské Seville, kde byl její celovečerní film Marcela (2006) vyhlášen nejlepším festivalovým dokumentem. V něm režisérka pokračovala ve sledování životního osudu jedné z aktérek Manželských etud.
Příběh životem zkoušené samoživitelky Marcely vzbudil takový ohlas, že se dokonce někteří diváci rozhodli protagonistku filmu materiálně podpořit. Podle názoru části dokumentaristů se ale tímto snímkem ocitla režisérka na tenké hraně mezi dokumentem a manipulací. Naopak veskrze kladně je hodnocen zfilmovaný životní příběh recidivisty Reného Plášila, který byl do kin uveden pod názvem René (2008). Dokumentem roku jej loni vyhlásila Evropská filmová akademie. Zamýšlenou trilogii mapující nevšední osudy lidí na okraji společnosti by měl uzavřít připravovaný snímek Katka.
První Zázrak
Prvním filmem v profesionální praxi Třeštíkové byl film Zázrak, který natočila v roce absolutoria na FAMU (1974). Ještě na škole pracovala v Československé televizi, po studiích působila 20 let v Krátkém filmu, nejprve jako dramaturgyně a po třech letech jako režisérka. Začátkem 90. let spoluzakládala Nadaci Film a Sociologie (od roku 1998 Asociace Film a Sociologie), která se věnuje dokumentárnímu filmu, a natáčela na "volné noze".
Točila i pro televizní cykly GEN, GENUS a V.I.P.; ve Sladkém století (1998) se zabývala osudem politických vězeňkyň, v Lidé mám vás rád! (1998) se vrátila k mýtu Julia Fučíka. Její filmy několikrát ocenil Český filmový a televizní svaz (FITES), v roce 1998 si odnesla nejvyšší ocenění ze soutěže dokumentů na karlovarském filmovém festivalu.
Třeštíková žije v Praze na Letné, je vdaná a má syna Tomáše a dceru Hanu. Přednáší na FAMU, pravidelně chodí do Národního divadla a na představení Spolku Kašpar. S manželem sbírají obrazy svých vrstevníků a přátel ze skupin 12/15 a Tvrdohlaví. Milovnice černé barvy a dlouhých sukní nemá v oblibě nakupování a puštěnou televizi jako kulisu.
