Vaše první desky produkoval Ondřej Ježek, tuhle Amák. Jaký je v práci s nimi rozdíl?
Amák šel, co se týče písníček, do hloubky – přemýšlel nad nimi a nutil nás dělat totéž, i když to nám nikdy moc nešlo. My do toho radši šli vždycky po hlavě. Výsledkem bylo, že jsme spoustu věcí změnili, a myslím, že k lepšímu. Kde si myslel, že to ještě neni stoprocentní, dostal z tebe maximum, i když to občas bolelo.
Kam se poděla pro vás charakteristická foukací harmonika?
Když člověk pozorně poslouchá, zjistí, že foukací harmonika je ve dvou věcech. Nechtěli jsme to s ní přehánět, ale nechtěl jsem se jí ani úplně vzdát, i když Amákovi se ten hudební nástroj moc nezamlouvá.
Jiří, vy jste si ke zpěvu v poslední době přibral kytaru. Bylo to náročné?
Náročné to samozřemě je. Tím spíš, že jsem na ten nástroj v podstatě nikdy aktivně nehrál. Na druhou stranu to dává mému učinkování v kapele úplně nový rozměr. Rád čelím výzvám!
S Amákem jste založil label Election Records. Budete na něm vydávat i jiné kapely než Anyway?
Doufám, že brzy spatří světlo světa Amákův nový projekt Vatican.
Album se mixovalo ve státě New York. Jak k tomu došlo?
Album masteroval známý producent Alan Douches ve svém studiu West West Side. Amák si přál, aby to dělal někdo zkušený a nezaujatý. Tohle studio jsme si vybrali díky jejich předchozím projektům (Neurosis, Converge, Franz Ferdinand...) – a také co si budeme povídat, bylo ještě relativně cenově dostupné.
Váš nový bubeník Ben Daniels je Angličan. Jak jste se s ním seznámili?
Hrál v Londýně ve ska-punkových Jesse James, kteří vystupovali na Mighty Sounds. Seznámil nás s ním Přemek Černík, který stojí za dramaturgií tohohle festivalu.
Anyway za sebou mají řadu zahraničních turné. Jak se české kapele proráží „venku“?
Je to podobné jako všude jinde. Buď se lidi chytnou a paří, anebo jen tak postávají a kývají hlavami. Pak si někdo koupí tričko nebo cédéčko a my máme zase na pivo.
Jaké máte plány na léto?
Na rozdíl od většiny ostatních kapel budeme spíše odpočívat. Pár open air akcí jsme již tento rok odehráli. Objevíme se tradičně na Mighty Sounds 19. 7. a pak na jedné menší akci na Moravě tuším 24. 7.
| Anyway se uvelebili v garáži |
|
Punkrock středočeských Anyway vždycky směřoval za oceán a proti proudu času. Jejich první dvě desky Golf Club (2002) a Dead End (2006) byly sice až hardcorově nabroušené, ale nešlo z nich necítit lásku k „obyčejnému“ dřevnímu rock’n’rollu. Zášlehy foukací harmoniky a jistá desperátská atmosféra potom odkazovaly až někam k westernovým kulisám. Novinka Burden má desperátství pořád na rozdávání, ale působí téměř neznatelně spokojeněji a rozverněji, snad jako by na sebe čtveřice s Jiřím Nedvídkem u mikrofonu začala nahlížet s nádechem sebeironie. Stylově se jejich hudba posunula směrem krockabilly a špinavému garážovému rocku. Rozvernost je samozřejmě relativní: nepřipraveného posluchače deska zaskočí hned razantním otvírákem Jockey s odsekávanými kytarovými riffy, skočnými bicími a nosným refrénem jako stvořeným pro sborové hulákání. I následující More začne zostra, ale brzo přejde do rozvážnější polohy. Nejhitovější ambice pak má opět svižná „trojka“ Riot s výpůjčkou refrénu skladby That’s When I Reach for My Revolver od Mission of Burma. Ve vyšších tempech se nese izbytek desky. Energie tak zalba sice jen srší, ale ani ideální stopáž mezi půl a třičtvrtě hodinou jej nezachrání před monotónností. Když v závěru skočí do ucha melancholický úvod Mad in the Rain či reggae skladby FYI, je už pozdě. Novinku produkoval bývalý baskytarista kapely Sunshine Amák a dal jí kompaktní teplý sound, ve výsledku však trochu chybějí zvukové vtípky předchozího producenta Ondřeje Ježka. Ale producenty stranou – co se naštěstí nezměnilo je fakt, že Anyway si je nejlepší vychutnat pěkně naživo. HODNOCENÍ LN: 3 / 5 Web: myspace.com/anywaycz |