A zábava to byla nejen během něj, ale hlavně okolo. Tiskovka nabitá hvězdnými jmény, mezi nimiž vedle Formana figuroval například autor původní opery buffo Jiří Suchý, dirigent Libor Pešek a další, patřila rozhodně k těm uvolněnějším. Zvlášť Forman byl jako ryba ve vodě. Vtipkoval o tunelování, pobaveně vzpomínal na estébáky prolezlé natáčení Amadea, k opeře dodatečně přidané Suchého písničky mu do celku seděly jako "prdelka na hrneček" a za svůj největší mimofilmový sen označil přání, "aby v Čáslavi konečně udělali tramvaj!".
Ještě větší gaudium následovalo při světové premiéře ve Velkém sále. Eva Holubová se při svém uvaděčském debutu láskou k národu rozpálila natolik, že málem utrhla střechu (a mnohé diváky přiměla ke spekulacím, zda jde o patos a trapnost nechtěné, nebo záměrné). Kaiser s Lábusem rozehráli scénku s pointou, která divákovi došla až během filmu, ale nebohá tlumočnice Helena se s ní statečně porvala v reálném čase. A nastavené laťky legrace se držela i "děkovačka" s delegací tak mamutí, že se na už tak dost velké pódium málem nevešla.
Celé se to neslo v duchu klíčových termínů Suchý + Šlitr, Národní divadlo a Miloš Forman. První dvě lidem mimo Českou republiku řeknou stejně málo, jako můžou pochopit z české tvorby toho třetího; Holubová ostatně musela tlumit svůj exaltovaný projev právě vysvětlovačkami kulturních souvislostí. I já jsem byl nadechnutý připraven zbloudilému cizinci vysvětlit, čeho je právě v narvaném Velkém sále svědkem. A pak jsem s úlevným uvědoměním radši vydechl. Ano, některé kulturní záležitosti jsou prostě nepřenosné. Ale proč by vlastně být měly? Forman udělal kariéru v USA díky tomu, že přestal točit filmy středoevropské a přešaltoval se na americké. Užijme si, že se zase aspoň na chvíli vrátil tam, odkud vzešel, a sfoukl si jednu "malou domů". Hýčkejme si svoje nepřenosná tajemství. Ale tu tramvaj v Čáslavi bychom asi pořešit měli.